ECLI:CZ:US:2005:2.US.230.04
sp. zn. II. ÚS 230/04
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 230/04 ve věci ústavní stížnosti Dr. J. B.-B. proti rozsudku Okresního soudu v Táboře z 29. 1. 2002 sp. zn. 3 C 131/2001, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi peněžitou částku s úrokem z prodlení, proti potvrzujícímu rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, z 30. 7. 2002 sp. zn. 15 Co 1322/2002 a proti usnesení Nejvyššího soudu z 28. 1. 2004 sp. zn. 33 Odo 913/2002 o odmítnutí stěžovatelova dovolání.
Rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 29. 1. 2002 č. j. 3 C 131/2001-34, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 30. 7. 2002 č. j. 15 Co 1322/2002-84 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2004 č. j. 33 Odo 913/2002-104 se zrušují.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Okresního soudu v Táboře, Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, a Nejvyššího soudu, a to s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Táboře sp. zn. 3 C 131/2001, z něhož zjistil následující:
Platebním rozkazem ze dne 31. 10. 2001 č. j. 24 Ro 449/2001-25 bylo stěžovateli jako žalovanému uloženo, aby do 15 dnů od doručení platebního rozkazu zaplatil Ing. I. C. (v původním řízení žalobce, nyní vedlejší účastník) částku 127 760 Kč s příslušenstvím a náklady řízení v částce 5 110 Kč. Stěžovatel byl současně usnesením z téhož dne, vydaným vyšší soudní úřednicí, vyzván, aby se v případě, že podá odpor proti uvedenému platebnímu rozkazu, k žalobnímu návrhu vyjádřil, vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, resp. aby označil důkazy k prokázání svých tvrzení, a to vše ve lhůtě 30 dnů ode dne podání odporu. Stěžovatel byl současně poučen, že jestliže se bez vážného důvodu na výzvu soudu v uvedené lhůtě nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává.
Rozsudkem ze dne 29. 1. 2002 č. j. 3 C 131/2001-34 uložil Okresní soud v Táboře stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 127 760 Kč s 8% úrokem z prodlení ročně z částky 100 000 Kč od 11. 4. 2001 do zaplacení a s 8% úrokem z prodlení ročně z částky 27 760 Kč od 1. 8. 2001 do zaplacení. Dále rozhodl o nákladech řízení. Podle odůvodnění rozhodnutí stěžovatel podal dne 15. 11. 2001 do protokolu odpor s tím, že jej odůvodní asi ve lhůtě 3 týdnů, neboť se zdržuje v Berlíně, kde má i potřebné doklady. Podáním odporu došlo ke zrušení platebního rozkazu. Stěžovatel však své zdůvodnění odporu podal k poštovní přepravě až po uplynutí lhůty 30 dnů ode dne podání odporu a v téže lhůtě ani nesdělil, jaký vážný důvod mu v podání vyjádření ve stanovené lhůtě brání. Přestože se stěžovatel dle obsahu odporu zdržuje v Berlíně, není součástí odporu jeho sdělení o tom, že písemné vyjádření k žalobě v podstatě ve formě zdůvodnění odporu není schopen ve stanovené lhůtě podat. Podle soudu tak došlo k fikci uznání závazku ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, (dále jen "o. s. ř."). Všechny zákonné podmínky uvedeného ustanovení jsou naplněny. Z hlediska hmotněprávního posouzení věci se nárok vedlejšího účastníka opírá o ustanovení §631 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Soud proto rozhodl výše uvedeným způsobem.
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, rozsudkem ze dne 30. 7. 2002 č. j. 15 Co 1322/2002-84 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí soud uvedl, že platné procesní právo zakotvuje institut rozsudku pro uznání, který je soud v případě naplnění zákonných předpokladů povinen aplikovat bez ohledu na to, zda je např. naplněn princip materiální pravdy. Soud nesouhlasil s názorem stěžovatele, že v projednávaném případě vůbec nemělo být rozhodnuto platebním rozkazem z důvodu vad, jež vykazovala žaloba. Soud prvního stupně jej vydal po splnění všech zákonných předpokladů. K pochybení nedošlo ani při vydání výzvy dle §114b o. s. ř., kterou s ohledem §10 písm. b) zákona č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících, mohl vydat i vyšší soudní úředník. Stěžovatel nepostupoval dle pokynů v ní uvedených, tj., nedodržel lhůtu k podání vyjádření, na čemž nic nemění ani záznam sepsaný u soudu prvního stupně 15. 11. 2001. Stěžovatel hovořil pouze o prodloužení lhůty ke zdůvodnění odporu. Tvrzení, že žádal o prodloužení lhůty k podání vyjádření, zůstalo nepotvrzeno. Své stanovisko zaslal stěžovatel až po jejím uplynutí. Soud prvního stupně proto správně dovodil splnění fikce uznání dle §114b odst. 5 o. s. ř. I kdyby snad dne 15. 11. 2001 stěžovatel reagoval na výzvu dle §114b o. s. ř., stejně neuvedl vážný důvod bránící mu ve vyjádření se k žalobě. Pouhé sdělení, že má doklady v Berlíně, takovým důvodem není.
Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 1. 2004 č. j. 33 Odo 913/2002-104 jako nepřípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje v chybném postupu obecných soudů. Platební rozkaz a usnesení dle §114b o. s. ř. byly vydány, aniž by žalobní návrh byl dostatečně určitý, resp. aniž by z něj vyplývala důvodnost žalovaného nároku podle hmotného práva. Soud se měl zabývat nejen existencí formálních náležitostí návrhu, ale i tím, zda vedlejším účastníkem (žalobcem) tvrzené skutečnosti opodstatňují důvodnost návrhu. Návrh na vydání platebního rozkazu neobsahoval skutková tvrzení, z nichž by bylo možno dovodit důvodnost žalobního požadavku. Vedlejší účastník měl být proto vyzván k doplnění svého podání. Výzva podle §114b o. s. ř. byla vydána nepříslušným orgánem - vyšší soudní úřednicí, což právní předpisy neumožňují, a výzva tak nemůže založit zamýšlené důsledky. Stěžovatel se též domnívá, že uvedenou výzvu nelze použít automaticky ve všech případech vydání platebního rozkazu, ale jen v případech výjimečných, což projednávaný případ není. Rozhodnutí ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. nemohlo být za okolností projednávané věci vůbec vydáno. Sdělil totiž vážný důvod bránící mu vyjádření se k věci a žádal dodatečnou 3 týdenní lhůtu k vyjádření. Nepřesná protokolace mu nemůže být na újmu. K rozhodování podle §114b odst. 5 o. s. ř. také nelze přistupovat formálně, zejména za situace, kdy soud před vydáním rozhodnutí již má k dispozici vyjádření žalovaného (tj. stěžovatele) k žalobnímu návrhu. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, stěžovatel zejména upozorňuje na odlišný přístup k aplikaci ustanovení §114b o. s. ř., zejména pokud jde o otázku nutnosti posouzení souladu žalobního požadavku s hmotným právem před vydáním usnesení dle §114b o. s. ř., resp. rozsudku pro uznání.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Okresní soud v Táboře, Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočku v Táboře, a Nejvyšší soud, a vedlejšího účastníka řízení, Ing. I. C., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud v Táboře ve svém vyjádření plně odkázal na napadená rozhodnutí. Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, zopakoval jádro argumentace použité v napadených rozhodnutí a dodal, že přes výkladové problémy ustanovení §114b o. s. ř., jež jsou mu známy, je přesvědčen, že v projednávaném případě bylo rozhodnuto v souladu se zákonem. Navrhuje proto ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítnout, resp. jako nedůvodnou zamítnout. Nejvyšší soud se vyjadřuje především k otázce přípustnosti dovolání v projednávané věci. Tvrzení stěžovatele, že aplikace ustanovení §114b o. s. ř. je v praxi Nejvyššího soudu řešena různě, nepovažuje za korektní. Připomíná znění uvedeného ustanovení s tím, že postup soudu závisí na povaze věci nebo okolnostech případu. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2040/2002 je nepřiléhavý, neboť šlo o případ, kdy se žalobní požadavek jevil již jen na základě skutkových tvrzení v žalobě jako zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Domnívá se dále, že v projednávaném případě právo stěžovatele na spravedlivý proces porušeno nebylo. Snaha stěžovatele směřuje pouze k tomu, aby se zvrátily právní důsledky jeho původní nečinnosti, s níž zákon spojuje fikci uznání žalobou uplatněného nároku. Vedlejší účastník se ve lhůtě k tomu určené k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Ústavní soud shledal, že právě k takovému zásahu do ústavně garantovaného práva v projednávaném případě došlo.
Jedna z námitek stěžovatele uplatněných i před obecnými soudy spočívala v tom, že usnesení (výzva) podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. nebyla vydána příslušným orgánem, a nemůže tedy založit zamýšlené důsledky. Tuto námitku odvolací soud odmítl s tím, že podle zákona č. 189/1994 Sb. může předseda senátu v občanském soudním řízení pověřit přípravou jednání dle §114 odst. 2 písm. a) a c) o. s. ř. vyššího soudního úředníka. Tento zákon nabyl účinnosti dne 1. 1. 1995 a - podle odvolacího soudu - "obsahoval úpravu" občanského soudního řádu účinného jen do 31. 12. 2000. Výzvu podle ustanovení §114b o. s. ř. lze vydávat až od účinnosti "novely o. s. ř." (zákon č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinný ode dne 1. 1. 2001). Podle názoru odvolacího soudu však jde opět o ustanovení sloužící k přípravě jednání v rozšířené podobě oproti úpravě platné do 31. 12. 2000. Z toho soud dovodil, že i v tomto případě mohl předseda senátu vyššího soudního úředníka pověřit k provedení tohoto úkonu. Uvedený závěr však nemá oporu v platné právní úpravě. Případy, kdy má předseda senátu možnost pověřit vyššího soudního úředníka provedením určitých úkonů soudu, jsou v ustanovení §10 zákona č. 189/1994 Sb. vymezeny taxativně. Písmeno b) uvedeného ustanovení se vztahuje k přesně vymezeným úkonům v rámci přípravy jednání soudu, upraveným §114 odst. 2 písm. a) a c) o. s. ř. (ve znění platném do 31. 12. 2000), nikoli tedy k přípravě jednání jako takové. Ani z dalších ustanovení zákona č. 189/1994 Sb. nelze dovodit oprávnění vyšší soudní úřednice k vydání usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. Se stěžovatelem tedy lze souhlasit v tom, že výzva podle ustanovení 114b odst. 1 o. s. ř. neměla být vydána vyšší soudní úřednicí, a ta tedy překročila rozsah svých pravomocí vymezených zákonem č. 189/1994 Sb.
Ústavní soud se dále zabýval tím, zda mělo uvedené pochybení dopad do ústavně garantovaných práv stěžovatele.
Vyšší soudní úřednice v projednávaném případě vydala usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., dle něhož, vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v §118b a §120 odst. 2, místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a), nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Následky nesplnění uvedené výzvy upravuje odstavec 5 téhož ustanovení, dle něhož, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku musí být poučen. Je tedy konstruována právní fikce, jejímž důsledkem je, ačkoliv žalovaný nárok fakticky neuznal, vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení §153a odst. 1 a 3 o. s. ř.
Ústavní soud se k problematice právní fikce v minulosti již opakovaně, v jiných souvislostech, vyjádřil (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 92/01 či nález sp. zn. II. ÚS 451/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 115; svazek 34, nález č. 131). Konstatoval, že právní fikce je právně technický postup, pomocí něhož se považuje za existující situace, jež je zjevně v rozporu s realitou a která dovoluje, aby z ní byly vyvozeny odlišné právní důsledky, než ty, které by plynuly z pouhého konstatování faktu (srov. Jean-Louis Bergel: Théorie générale du droit, 2e édition, Paris, Dalloz, 1989, s. 300). Účelem fikce v právu je posílit právní jistotu (srov. V. Knapp: Teorie práva. 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 1995, s. 206). Právní fikce coby nástroj odmítnutí reality právem je nástrojem výjimečným, striktně určeným k naplnění tohoto, jednoho z hlavních ústavních postulátů právního řádu v podmínkách právního státu. Aby mohla právní fikce svůj účel (dosažení právní jistoty) splnit, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce konstatovat (viz čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených způsobem, který zákon stanoví).
S přihlédnutím ke všemu shora uvedenému je Ústavní soud nucen konstatovat, že právní náležitosti požadované zákonem proto, aby mohla nastoupit fikce uznání, splněny nebyly. Zákon požaduje, aby usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. o uložení povinnosti žalovanému podat písemné vyjádření ve věci včetně poučení o případných následcích nesplnění této povinnosti (§114b odst. 5 o. s. ř.) bylo vydáno předsedou senátu. Vyšší soudní úředník k takovému úkonu není oprávněn. Fikce uznání nároku uplatněného žalobou tak v projednávaném případě nemohla nastat (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1839/2003). Obecné soudy tedy pochybily, pokud za dané situace rozsudek pro uznání vydaly, resp. pokud rozhodnutí soudu prvního stupně jako správné potvrdily. Uvedené skutečnosti totiž zjevně byly i způsobilým odvolacím důvodem podle ustanovení §205b o. s. ř.
Ústavní soud tak má za to, že obecné soudy při aplikaci a interpretaci právních předpisů v projednávané věci zásadně vybočily z mezí ústavnosti, a porušily tak právo stěžovatele na spravedlivý proces. Vzhledem k uvedeným zjištěním se již Ústavní soud dále nezabýval dalšími námitkami stěžovatele, neboť by to bylo zjevně nadbytečné. Za dané situace mu proto nezbylo, než všechna napadená rozhodnutí, tj. rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 29. 1. 2002, č. j. 3 C 131/2001-34, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 30. 7. 2002 č. j. 15 Co 1322/2002-84 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004 č. j. 33 Odo 913/2002-104 bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) zrušit [§82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].