ECLI:CZ:US:2005:2.US.232.04
sp. zn. II. ÚS 232/04
Usnesení
II.ÚS 232/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké ve věci návrhu I. M., zastoupeného Mgr. J. V., na zrušení rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 4. 9. 2002, č. j. 7 C 562/1999-131, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 12. 2003, č. j. 5 Co 1808/2003-178, za účasti Okresního soudu v Českém Krumlově a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení rubrikovaných rozhodnutí s tím, že postupem obecných soudů byl zkrácen na svém ústavně zaručeném právu na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomuto zásahu mělo podle stěžovatele dojít tím, že soudy neprovedly k jeho návrhu důkaz znaleckým posudkem ke zjištění výše náhrady škody, kterou v řízení před obecnými soudy uplatňoval z důvodu neoprávněného výlovu ryb jím pronajatého rybníka stranou žalovanou, a také tím, že soud prvního stupně neodůvodnil ve svém rozhodnutí neprovedení tohoto důkazu, jímž chtěl prokázat.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Českém Krumlově ve věci vedené pod sp. zn. 7 C 562/99, který si Ústavní soud k projednání věci vyžádal, bylo zjištěno následující.
Stěžovatel podal k Okresnímu soudu v Českém Krumlově návrh na vydání platebního rozkazu proti Petrův Zdar, spol. s r. o. (dále jen "žalovaná"), kterým se domáhal zaplacení částky 92.250,-- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, k níž mělo dojít tím, že žalovaná z jím pronajatého rybníka bez jeho souhlasu vylovila nasazené ryby, umístila je na sádkách, kde vlivem teplého počasí později uhynuly. Proti návrhu byl včas podán odpor a po projednání věci soud žalobu rozsudkem ze dne 10. 5. 2000, č. j. 7 C 562/99-43, zamítl. Toto rozhodnutí bylo k odvolání stěžovatele usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 10. 2000, č. j. 5 Co 2266/2000-66, zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Po novém projednání věci soud prvního stupně o žalobě rozhodl tak, že rubrikovaným rozsudkem žalobě co do částky 17.939,50 Kč vyhověl a ve zbývající části ji zamítl. Soud měl za to, že za trvání nájemní smlouvy došlo k protiprávnímu výlovu rybníka v nájmu stěžovatele, přičemž pro stanovení výše náhrady vzniklé škody vycházel z množství vylovených ryb, jak vyplývalo především z dokladů předložených žalovanou a ze svědectví osob, které se výlovu účastnily. Ve svém odvolání ze dne 7. 4. 2003 stěžovatel popíral správnost závěrů prvostupňového soudu především s odůvodněním, že soud vycházel výlučně z podkladů dodaných žalovanou a že výše náhrady vzniklé škody měla být určena na základě jím navrhovaného znaleckého posudku. Stěžovatel uvedl, že do rybníka nasadil 401 kg ryb a má za to, že mu vznikla škoda za přirozený přírůstek takového množství ryb a právě toto množství mělo být znalcem oceněno. O podaném odvolání Krajský soud rozhodl tak, že napadené rozhodnutí rubrikovaným rozsudkem potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud mimo jiné uvedl, že nákup 401 kg ryb neprokazuje, že byly nasazeny právě do rybníka protiprávně vyloveného žalovanou, neboť nelze vyloučit, že část z nich nenasadil stěžovatel do jiného rybníka, jehož byl rovněž nájemcem. Mimo jiné proto odvolací soud konstatoval, že množství nakoupených ryb není údajem způsobilým k prokázání výše vzniklé škody a uzavřel, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno o tvrzené výši náhrady škody.
V souladu s ustanovením §32 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníky řízení, Okresní soud v Českém Krumlově a Krajský soud v Českých Budějovicích, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Ve vyjádření Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 15. 12. 2004 je uvedeno, že pro určení výše škody způsobené stěžovateli je podstatné, kolik ryb bylo vyloveno z jím pronajatého rybníka a že se soud domnívá, že svou poučovací povinnost ve smyslu §§5, 101 a 118a občanského soudního řádu ve vztahu ke stěžovateli splnil.
Předsedkyně senátu 5 Co Krajského soudu v Českých Budějovicích ve vyjádření ze dne 16. 12. 2004 uvedla, že nebylo dle jejího názoru zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. Vzhledem k tomu, že stěžovatel navrhoval zjistit vzniklou škodu znaleckým posudkem, jenž měl odpovědět na jiné otázky, soudy jeho návrhu nevyhověly, neboť provedení uvedeného důkazu nemohlo přispět ke zjištění výše skutečné škody, proto jej nepoučovaly ve vztahu k tomuto návrhu o jeho povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Za nutné považuje Ústavní soud uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257 a násl.).
Jádro stěžovatelovy argumentace, jak vyplývá ze shora uvedeného, spočívá v tom, že výše škody měla být stanovena podle množství, jak je tvrdil již v žalobě (tak ve spisu na č. l. 1), tedy podle přirozeného přírůstku násady o hmotnosti 401 kg, jejíž zakoupení prokázal.
Oba soudy v napadených rozhodnutích uvedly, že z tohoto údaje vycházet nelze, přičemž odvolací soud svou argumentaci podrobněji rozvedl ve snaze vypořádat se s odvolacími námitkami stěžovatele. Nelze proto přisvědčit argumentu stěžovatele, že teprve až z rozhodnutí odvolacího soudu se dozvěděl o nadbytečnosti návrhu na provedení znaleckého důkazu, jímž měla být prokázána hodnota ryb, jež by vycházela z velikosti jím zakoupené násady. Stěžovatel v pozici žalobce nesl břemeno důkazní o svých tvrzeních. Ve své žalobě tvrdil, že mu vznikla škoda ve výši 92.250,-- Kč a vycházel přitom z velikosti zakoupených ryb. Dle názoru Ústavního soudu nelze přisvědčit jeho námitce, že nebyl poučen o své povinnosti navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že byl v tomto smyslu poučen opakovaně. Při jednání před Okresním soudem v Českém Krumlově dne 10. 11. 1999 se zavázal, že do příštího jednání předloží soudu doklady prokazující, kolik ryb bylo do rybníka za dobu jeho užívání vysazeno (tak protokol o jednání ve spisu na č. l. 11). Při ústním jednání u téhož soudu dne 25. 2. 2000 byl stěžovatel poučen o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní a o důsledcích neunesení důkazního břemene (tak protokol o ústním jednání ve spisu na č. l. 29). Dne 3. 10. 2001 byl stěžovatel poučen konkrétně o svém důkazním břemenu a o důsledcích jeho neunesení ohledně množství ryb, o nichž tvrdí, že byly vyloveny, přičemž doposud bylo prokázáno pouze to, co vyplývá z protokolů o výsleších svědků a z protokolu o výlovu ryb z předmětného rybníka (tak protokol o jednání ve spisu na č. l. 90). U stejného jednání byl stěžovatel znovu poučen o své důkazní povinnosti a důsledcích neunesení důkazního břemene, přičemž uvedl, že žádné další návrhy na doplnění dokazování nemá (tak protokol o jednání ve spisu na č. l. 91).
Ústavní soud má za to, že znaleckým posudkem, jehož zpracování stěžovatel navrhoval, nebylo možno stanovit výši skutečné škody. Takový posudek mohl vypovědět toliko o tom, jakou hodnotu by měl přírůstek násady 410 kg ryb, nikoliv o tom, kolik ryb bylo do rybníka ve skutečnosti nasazeno a kolik z něj bylo vyloveno. Stěžovatel tvrdil, že mu deliktním jednáním žalované byla způsobena škoda. Bylo tedy na něm prokázat, že právě tímto protiprávním jednáním byl zmenšen jeho majetek v té výši, kterou uvedl. Nenavrhl soudu žádný relevantní důkaz, jímž by prokázal, že žalovaná vylovila větší množství ryb, než odpovídalo její procesní obraně, přitom pro jeho úspěch řízení bylo prokázání právě této skutečnosti zásadní, nikoliv tvrdit a prokazovat, kolik ryb dříve koupil či do rybníka nasadil. S ohledem na skutkové okolnosti případu proto stěžovatelem navrhovaný důkaz nebyl relevantní.
Pokud jde o výslovnou absenci odůvodnění zamítnutí návrhu na zpracování znaleckého posudku v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, má Ústavní soud za to, že tato situace není způsobilá zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ve svém odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatel namítal nalézacímu řízení nedostatky dokazování, přičemž výslovně uvedl nutnost prokázání výše škody znaleckým posudkem podle přírůstku nasazených ryb (tak v textu odvolání ve spisu na č. l. 144). S těmito argumenty se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vypořádal, když zhodnotil účel tohoto důkazu z hlediska žalobního návrhu a předmětu řízení, přičemž neshledal, že by neprovedení tohoto důkazu navozovalo nedostatek řízení, který by vedl k nutnosti napadené rozhodnutí změnit či zrušit. I za situace, že by soud prvního stupně ve svém odůvodnění uvedl důvody zamítnutí popsaného návrhu, nebylo by s to změnit to výsledek meritorního posouzení věci, neboť, jak již bylo uvedeno, důkaz, jak byl stěžovatelem navrhován, nemohl prokázat nic o výši tvrzené škody, ani o protiprávním jednání žalované. Na druhou stranu závěry soudu se při určení výše náhrady opíraly o logickou jednotu zjištění, které vyplynulo z obsahu protokolu o výlovu, svědeckých výpovědí a dokladu o tom, kolik uhynulých ryb bylo převzato od žalované k likvidaci třetím subjektem. Irelevantní přitom je, že se jednalo o důkazní prostředky předkládané žalovanou. Hodnocení těchto důkazů totiž není zatíženo dle názoru Ústavního soudu jakoukoliv asymetrií, která by svědčila o rozporu s jejich obsahem či vypovídací hodnotou.
S ohledem na shora popsané okolnosti se dle mínění Ústavního soudu jeví nepřípadné, odkazuje-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, nález č. 10, str. 51 a násl.) a sp. zn. IV. ÚS 295/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 10, nález č. 21, str. 141 a násl.); v nich řešené skutkové situace totiž z hlediska věcného neodpovídají situaci, která je předmětem právě projednávané ústavní stížnosti.
Z obsahu spisového materiálu nevyplývá, že by postup obecných soudů vykazoval prvky libovůle. To, že s výsledkem postupu soudů stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže zakládat porušení ústavně garantovaných práv. Pokud by totiž měla být porušením ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny každá situace, kdy se účastník řízení neztotožní se skutkovým či právním posouzením, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů; tuto pozici však z pohledu ústavního nezaujímá. Z ústavněprávního hlediska tedy jde především o posouzení otázky, zda řízení před obecnými soudy jako celek lze charakterizovat jako spravedlivý proces. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru, než zaujímá sám, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takovéto tvrzení hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů. Ústavní soud se proto domnívá, že právní závěry, které obecné soudy v proběhnutých řízeních učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází plně v mezích ústavnosti.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu