ECLI:CZ:US:2005:2.US.236.04
sp. zn. II. ÚS 236/04
Usnesení
II.ÚS 236/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatelů a) I. R. a b) Z. R., obou zastoupených Mgr. M. Z., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 1. 2004, čj. 32 Odo 952/2003-105, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 6. 2003, čj. 26 Co 146/2003-93, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení shora označených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Hradci Králové, a to s odkazem na údajné porušení jejich práv, garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 9 C 159/2002, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 31. 1. 2003, čj. 9 C 159/2002-78, byl zamítnut návrh stěžovatelů, aby soud rozhodl, že žalovaní 1) A. J. a 2) L. J. (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastníci, dále též "vedlejší účastníci") jsou povinni uzavřít s každým z nich smlouvu, kterou každému z nich prodávají spoluvlastnický podíl na nemovitostech zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem v Trutnově na LV č. 5311 pro katastrální území P., obec T., okres T., konkrétně jednu id. 1/4 domu čp. 115 postaveného na stavební parcele č. 451, jednu id. 1/4 stavby garáží postavených na stavební parcele č. 1266, jednu id. 1/4 stavební parcely č. 451, jednu id. 1/4 stavební parcely č. 1266 a jednu id. 1/4 pozemkové parcely č. 152/14, za kupní cenu pro oba stěžovatele celkem 325.000,- Kč, a kterou stěžovatelé takto uvedené nemovitosti za tuto cenu kupují. Soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Z obsahu odůvodnění předmětného rozhodnutí vyplývá, že soud především hodnotil listinu ze dne 11. 6. 1999, podepsanou stěžovateli a vedlejšími účastníky, z toho pohledu, zda je o platnou smlouvu o smlouvě budoucí s ohledem na ustanovení §50a zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."). Dospěl k závěru, že se vedlejší účastníci touto listinou zavázali uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí a převést předmět koupě. Je možné dovodit i závazek stěžovatelů zaplatit sjednanou kupní cenu a jejich závazek předmět prodeje převzít. Soud však současně dovodil, že tato listina neobsahuje dostatečně přesné vymezení předmětu budoucí kupní smlouvy, neboť není dostatečně srozumitelná a určitá, pokud jde o identifikaci nemovitostí, které mají být převedeny. Ačkoliv je předmět převodu zřejmý z dalších souvislostí, zákon vyžaduje, aby smlouva o převodu nemovitostí (a tedy i dohoda o smlouvě o převodu nemovitostí) měla písemnou formu a obsahovala písemné ujednání o předmětu převodu. Toto ujednání, tj. podstatná náležitost smlouvy chybí, a k uzavření platné smlouvy o smlouvě budoucí tedy nedošlo. Soud prvého stupně dále též konstatoval, že smlouva ze dne 11. 6. 1999 neobsahovala ujednání o době, do níž má být budoucí smlouva uzavřena. Účastníci se totiž pouze dohodli, že kupní cenu zaplatí do dvou let. K převodu pak mělo dojít "po zaplacení částky 325.000,- Kč", avšak nebylo dohodnuto v jaké lhůtě. I tento nedostatek tak způsobuje neplatnost smlouvy o smlouvě budoucí.
Krajský soud v Hradci Králové výrokem sub. I rozsudku ze dne 10. 6. 2003, čj. 26 Co 146/2003-93, rozsudek soudu prvého stupně v části výroku pod bodem I., jíž byla zamítnuta žaloba na povinnost vedlejších účastníků uzavřít smlouvu ohledně 1/4 stavby garáží postavených na stav. parc. č. 1266, 1/4 stav. parc. č. 451, 1/4 stav. parc. č. 1266 a 1/4 poz. parc. č. 152/14, a to s každým se stěžovatelů, zrušil a řízení v této části zastavil. Výrokem sub. II. pak výrok I. rozsudku soudu prvého stupně v části, jíž byla zamítnuta žaloba na povinnost vedlejších účastníků uzavřít kupní smlouvu ohledně 1/4 domu čp. 115, postaveného na stavební parc. č. 451, a to s každým se stěžovatelů, a dále ve výroku II., potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelé vzali svůj návrh částečně zpět, proto rozhodl způsobem uvedeným ve výroku sub. I. Řízení tedy pokračovalo jen v části týkající se povinnosti uzavřít kupní smlouvu ohledně podílu na domu čp. 115, stojícím na pozemku č. parc. st. 451 v kat. úz. P. Tento dům byl ve smlouvě označen natolik dostatečně, aby mohlo být zřejmé, co mělo být předmětem kupní smlouvy. Odvolací soud však souhlasí s názorem, že ve smlouvě o smlouvě budoucí chybělo ujednání, do kdy měla být budoucí smlouva uzavřena, a je tudíž neplatná. Nebyla-li doba, do kdy má být smlouva uzavřena, určena, nemůže ani soud učinit závěr o tom, zda je právo u soudu uplatněno včas, tj. do jednoho roku od jejího uplynutí. Obligatorní písemný úkon nemůže soud svým výkladem projevu vůle účastníků jakkoli doplňovat nebo nahrazovat.
Stěžovatelé podali proti výroku sub. II. uvedeného rozsudku dovolání, jenž Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 21. 1. 2004, čj. 32 Odo 952/2003-105, odmítl jako nepřípustné [§237 odst. 1 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen "o.s.ř."], přičemž toto usnesení s ohledem na ustanovení §243c odst. 2 o.s.ř. nebylo třeba odůvodňovat.
Stěžovatelé napadají závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Jsou přesvědčeni, že jejich závěry jsou založeny na zcela nesprávném hodnocení provedeného listinného důkazu, což vyústilo v porušení jejich práva na spravedlivý proces. Podle jejich názoru z dohody ze dne 11. 6. 1999 jednoznačně vyplývá, že budoucí kupní smlouva měla být uzavřena do dvou let od uzavření dohody. Vyplývá z ní též, že stěžovatelé vyplatili vedlejším účastníkům v hotovosti při podpisu smlouvy 200.000,- Kč a zbytek ceny (125.000,- Kč) měl být uhrazen ve splátkách po 5000,- Kč. Po zaplacení částky 325.000 Kč měla být převedena 1/2 "domku" na stěžovatele (na každého 1/4). Celková úhrada měla být provedena do dvou let. Stěžovatelé dovozují, že kupní smlouva měla být uzavřena do dvou let od uzavření dohody, po uhrazení celé kupní ceny za 1/2 "předmětného domu". Smlouva ze dne 11. 6. 1999 tedy obsahovala údaj o tom, kdy měla být budoucí smlouva kupní uzavřena, a je tedy platnou smlouvou o smlouvě budoucí.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Hradci Králové a Nejvyšší soud ČR, a vedlejší účastníky řízení, 1) A. J. a 2) L. J., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření vyslovil přesvědčení, že stěžovatelé pouze opakují argumenty, uvedené již v předchozím řízení. Soud se s nimi ve svém rozhodnutí již vypořádal a na závěry v něm uvedené proto odkazuje. Jde o námitky spadající svou povahou do oblasti tzv. jednoduchého práva, což vylučuje možnost, aby se jimi Ústavní soud zabýval. K zásahu do práva stěžovatelů na spravedlivý proces nedošlo, a soud proto navrhuje, aby jejich stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší soud ČR zaměřil své vyjádření na otázku přípustnosti dovolání. Ta by v projednávaném případě byla dána, jen pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud však dospěl k závěru, že oba soudy posoudily předmětnou otázku v souladu s hmotným právem, a ta tak není po právní stránce zásadně významná. Ztotožnil se totiž se závěrem, že doba, do které měla být uzavřena realizační smlouva, byla ve smlouvě o smlouvě budoucí sjednána neurčitě, protože nebylo určeno, do kdy má být kupní cena ve výši 325.000,- Kč zaplacena. Přípustnost dovolání nebyla dána a toto rozhodnutí nebylo třeba odůvodňovat. Nejvyšší soud se domnívá, že svým rozhodnutí neporušil ústavní práva stěžovatelů a navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
Vedlejší účastníci se, ač doloženě vyzváni, k ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu určené nevyjádřili.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatelů se závěry obecných soudů, k nimž dospěly v projednávaném případě. Spornou otázkou je, zda ve smlouvě o smlouvě budoucí ze dne 11. 6. 1999, uzavřené mezi stěžovateli a vedlejšími účastníky, byl údaj o tom, do kdy měla být budoucí smlouva kupní uzavřena, resp. zda byl dostatečně určitý, přičemž obecné soudy a stěžovatelé zastávají opačná stanoviska. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že takto pojaté ústavní stížnosti jej staví do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takovému závěru však nelze v projednávaném případě dospět.
Obecné soudy posuzovaly předmětnou smlouvu o smlouvě budoucí ze dne 11. 6. 1999 podle ustanovení §50a o.z. Podle odst. 1 uvedeného ustanovení se účastníci mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech. Nedostatek určení doby, do kdy má být budoucí smlouva uzavřena, má přitom za následek neplatnost smlouvy. Obecné soudy dospěly k závěru, že uvedený nedostatek smlouva ze dne 11. 6. 1999 měla. Ze smlouvy uzavřené mezi stěžovateli a vedlejšími účastníky dne 11. 6. 1999, která je založena ve spisu a z níž stěžovatelé také citují, především vyplývá, že "1/2 domku" bude převedena na stěžovatele po zaplacení částky 325.000,- Kč s tím, že celková úhrada bude provedena do dvou let. Tato zjištění zjevně nebyla sporná. Obecné soudy na základě nich dospěly k závěru, že k převodu mělo dojít sice "po zaplacení částky 325.000 Kč", ale nebylo dohodnuto, v jaké lhůtě. Doba, do níž měla být budoucí smlouva uzavřena, tedy dohodnuta nebyla. Uvedený závěr podle názoru Ústavního soudu je z pohledu ústavnosti závěrem konformním. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí obecných soudů je možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, nebo v případě, kdy by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. K takovému závěru nelze dospět. Skutková zjištění obecných soudů zcela zjevně mají oporu v provedeném dokazování. Také právní závěr, k němuž dospěly, je výsledkem aplikace a interpretace §50a o.z., jež byly provedeny v mezích ústavnosti. Naopak, závěry stěžovatelů, dle nichž ze smlouvy ze dne 11. 6. 1999 vyplývá, že kupní smlouva měla být uzavřena do dvou let od uzavření dohody, po uhrazení celé kupní ceny za 1/2 "domu", a doba, do kdy má být kupní smlouva uzavřena byla tedy určena, zjevně z předmětné smlouvy dovodit nelze. Samotný údaj, že k převodu nemovitosti má dojít po zaplacení dohodnuté částky zcela zjevně není určitým údajem o tom, do jaké doby má být budoucí smlouva uzavřena, jak požaduje ustanovení §50a o.z.
Napadená rozhodnutí byla logicky, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna. Ve vlastním procesu byla plně respektována procesní práva stěžovatelů. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Čl. 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně však nelze toto ustanovení vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatelé se závěry obecných soudů neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v.r.
předseda senátu