ECLI:CZ:US:2005:2.US.241.04
sp. zn. II. ÚS 241/04
Usnesení
II.ÚS 241/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. I. M., právně zastoupené Mgr. R. G., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 6 To 624/2003, a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 6. 2003, sp. zn. 6 T 59/2003, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížnost podaná v zákonem stanovené lhůtě a bez formálních vad směřuje proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů. Rozsudkem soudu I. stupně byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví dle §223 trestního zákona a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmínečným odkladem na zkušební dobu 15 měsíců. Současně jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 15 měsíců. Uvedeného trestného činu se podle soudu dopustila tím, že dne 13. 9. 2002 se svým vozidlem zn. Škoda Favorit při odbočování vlevo nedala přednost protijedoucímu autobusu, čímž jeho řidič ve snaze vyhnout se střetu začal prudce brzdit za současného stržení řízení vozidla vpravo, v důsledku čehož cestující v autobusu J. M. upadla ze sedadla na podlahu a utrpěla poranění v podobě pohmoždění hrudního koše.
Okresní soud vycházel při svém rozhodování z výpovědí řidiče autobusu R. K., poškozené J. M. a z lékařských zpráv. Stěžovatelka založila svou obhajobu na tvrzení, že v kritickou dobu místem dopravní nehody vůbec neprojížděla. Jejímu tvrzení však soud neuvěřil, neboť řidič autobusu si uvedené vozidlo zapamatoval a zapsal si ihned po nehodě jeho SPZ. Lístek s poznámkou poté předložil soudu. Svědek rovněž potvrdil, že obžalovaná je s největší pravděpodobností řidičkou tohoto vozidla. Rovněž tak poškozená uvedla, že po nehodě viděla poblíž zaparkované červené vozidlo. Soud vzal za prokázané, že ke kolizi došlo a že zranění, které utrpěla poškozená, je v přímé souvislosti s touto kolizí. Proti rozsudku soudu I. stupně podala stěžovatelka odvolání, které bylo odvolacím soudem zamítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatelka především namítá, že soudy nesprávně zhodnotily dobu léčení poškozené, že ve věci nebyl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví a soud nepřihlédl k odbornému názoru MUDr. S. Soudy obou stupňů se spokojily pouze s lékařskými zprávami obvodní lékařky, která konstatuje zlomeninu 9. a 10. žebra a bolesti hrudníku a stanovuje dobu léčení od 13. 9. 2002 do 23. 10. 2002. Ve spisu jsou založeny dvě lékařské zprávy z chirurgických vyšetření, první ze 14. 9. 2002 a druhá z 2. 10. 2002. Zranění popsaná v obou zprávách si dle názoru stěžovatelky vzájemně nekorespondují. Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy v jejím případě ignorovaly důkazy rozhodné pro úvahu o naplnění skutkové podstaty trestného činu, přičemž pochybení bylo takového stupně, že porušily její ústavní práva, především pak právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva dle čl. 8 dost. 1, 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny.
V doplnění ústavní stížnosti, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 18. 5. 2004, navrhuje stěžovatelka, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. Součástí doplnění je i znalecký posudek vypracovaný MUDr. I. D. na žádost stěžovatelky.
Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení. Okresní soud v Karviné se k věci nevyjádřil. Krajský soud v Ostravě uvedl, že pokud jde o obsahovou stránku rozhodnutí, zavinění stěžovatelky bylo posuzováno i po doplnění dokazování před krajským soudem na základě všech hodnocených a provedených důkazů. Obhajoba stěžovatelky byla vzata za vyvrácenou, neboť ani doplňující důkazy nepotvrdily věcnost a správnost námitek vyslovených stěžovatelkou. Pokud se hájila tím, že místem dopravní nehody neprojížděla a vozidlo nikomu toho dne nepůjčila, bylo vzato za prokázané, že její vozidlo na místě nehody bylo a důkaz záznamem svědka K., který si SPZ zapsal na lístek a předložil soudu, je pokládán za přesvědčivý a věrohodný. Samotná dopravní nehoda byla prokázána zejména výpovědí uvedeného svědka a má nepřímou oporu i ve výpovědi poškozené. Pokud jde o námitky, že nebyly náležitě objasněny následky na zdraví poškozené ve smyslu §223 trestního zákona, soud má za to, že dokazování v tomto směru netrpí důkazní nouzí, odvolací soud nepřešel odborné stanovisko MUDr. S. a z dokazování nevyplynula nutnost doplňovat je znaleckým posudkem. Okresní soud také nepojal do následků, které utrpěla poškozená, jiné skutečnosti než ty, které svědčí pro poranění v podobě pohmoždění hrudního koše a nejsou ani pochybnosti o délce léčení. Bylo prokázáno, že u poškozené nedošlo k žádnému jinému úrazovému mechanismu a nejsou pochybnosti o tom, že původně popsané zranění by se nezhojilo do 7 dnů. Výrok o vině byl tedy učiněn v souladu s výsledky dokazování.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, posouzení argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti a prostudování příslušného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát zdůraznil, že do rozhodovací činnosti jiných orgánů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud v přezkoumávaném případě takový zásah neshledal.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá především hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud však ve své judikatuře zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními trestními řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Stěžovatelka spatřuje porušení ústavně zaručených práv především v tom, že obecné soudy nesprávně zhodnotily následky na zdraví poškozené. Její léčení si podle názoru stěžovatelky nevyžádalo dobu delší než 7 dní, z čehož lze usoudit, že k trestnému činu nedošlo.
Ústavní soud však musí konstatovat, že oba obecné soudy se otázkou doby léčení poškozené dostatečným způsobem zabývaly a dospěly ke shodnému závěru, že ji její poranění omezovalo v běžném způsobu života po dobu 14 dnů. Navrhovaný důkaz znaleckým posudkem soud I. stupně odmítl jako nadbytečný, což v odůvodnění svého rozsudku náležitě vysvětlil. V této otázce doplnil na návrh obhajoby dokazování soud odvolací, který vyslechl jako svědka MUDr. S., který však poškozenou nevyšetřoval bezprostředně po nehodě, ale až v průběhu měsíce února 2003, proto jeho svědectví nepovažoval soud za významné pro posouzení otázky doby léčení poranění poškozené.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v jejich odůvodněních uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatelky a jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu (§125 odst. 1 trestního řádu). Důkazy, provedené v tomto trestním stíhání vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatelky. Skutečnost, že stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu) a zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Nedostaly se tudíž do rozporu s právem na spravedlivý proces vyjádřený v článku 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolávala, ani do rozporu s jinými ústavně garantovanými základními právy. Ačkoli čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje právo na spravedlivý proces, nelze ho však vykládat jako právo na úspěch ve věci.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, byl spolu s ní odmítnut i akcesorický návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu