ECLI:CZ:US:2005:2.US.253.05
sp. zn. II. ÚS 253/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatele MVDr. Z. Š., zastoupeného JUDr. Josefem Marečkem, advokátem se sídlem v Týništi nad Orlicí, Mírové nám. č. 232, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1204/2003, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání a rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení, a to s odkazem na údajné porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 5 C 110/97, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. 12. 2000. čj. 5 C 110/97-149, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 1. 2001, čj. 5 C 110/97-153, uznal stěžovatele (žalovaného) povinným zaplatit žalobci, ing. L. Š., CSc. (dále též "žalobce"), částku 12.022,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 9. 2001, čj. 20 Co 108/2001-166, byl tento rozsudek potvrzen v části zamítavého výroku ve věci samé, "jímž byla zamítnuta i ta část žaloby, kterou se žalobce domáhal zaplacení poplatku z prodlení", jinak byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ten rozsudkem ze dne 25. 7. 2002, čj. 5 C 110/97-211, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 7. 2002, čj. 5 C 110/97-213, uznal stěžovatele (žalovaného) povinným zaplatit žalobci 37.876,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 16% s účinností od 31. 7. 1997 do zaplacení, a to ve lhůtě do 31. 8. 2002. Ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. 2. 2003, čj. 20 Co 389/2002-235, změnil rozsudek soudu prvého stupně tak, že přiznanou částku je stěžovatel (žalovaný) povinen žalobci zaplatit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, jinak jej potvrdil. Dále změnil výroky soudu prvého stupně o nákladech řízení a rozhodl o nákladech řízení odvolacího.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením odmítl. Shledal totiž, že dovolání nesplňovalo náležitosti, požadované ustanovením §241a odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."). S ohledem na ustanovení §241b odst. 3 o.s.ř. je možné dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, doplnit o tyto náležitosti jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Běh této lhůty se prodlužuje pouze v případě, že dovolatel nebyl při podání dovolání zastoupen advokátem (notářem). Doplnění dovolání o určení rozsahu, v jakém se rozhodnutí napadá, nebo o dovolací důvod, musí dovolatel provést z vlastní iniciativy nebo na výzvu soudu učiněnou podle §209 a §43 o.s.ř. do uplynutí lhůty určené v §241b odst. 3 o. s.ř., která je lhůtou prekluzivní. Jejím marným uplynutím se původně odstranitelné vady stávají neodstranitelnými, dovolací soud k pozdějšímu doplnění dovolání nemůže přihlížet a dovolání musí odmítnout. K tomuto postupu se uchýlil i v projednávaném případě, neboť ve stanovené lhůtě podal dovolání, v němž sice náležitě označil rozhodnutí, proti němuž směřuje, a uvedl v jakém rozsahu jej napadá, avšak neuvedl dostatečně z jakých důvodů dovolání podává (označil sice dovolací důvod odkazem na zákonné ustanovení, avšak nijak jej obsahově nekonkretizoval). Dovolání doplnil o vylíčení použitých dovolacích důvodů až po stanovené lhůtě (jelikož byl zastoupen advokátem, měl možnost doplnit dovolání jen ve lhůtě určené k podání dovolání).
Toto rozhodnutí napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Se závěry dovolacího soud nesouhlasí. Tvrdí, že již jím podané dovolání splňovalo s ohledem na jeho obsah a rozsah zákonem stanovené náležitosti. Bylo v něm mj. zřetelně uvedeno, že řízení bylo stiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Stěžovatel výslovně odkazoval na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Použité odvolací (správně zřejmě dovolací) důvody identifikoval nezaměnitelně jak textově, tak i uvedením příslušného ustanovení právního předpisu. Soudí, že tím svou povinnost splnil a dovolací soud se dovoláním měl věcně zabývat. Pokud tak neučinil, došlo tím k odepření spravedlnosti a dovolací soud se dostal do rozporu s §241b odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Nejvyšší soud ČR, a vedlejšího účastníka řízení, ing. L. Š., CSc., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření především uvádí, že jeho názor, dle něhož musí být dovolací důvody dovolání vylíčeny po skutkové stránce, nikoli jen označeny, aby nevznikaly pochybnosti o tom, jaký důvod byl skutečně uplatněn, je v praxi běžně uznáván a nejde o názor extrémní. Dovolání tedy nesplňovalo požadované náležitosti a nedošlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele.
Vedlejší účastník se k návrhu vyjádřil osobně, nezastoupen právním zástupcem, ačkoli byl na povinné právní zastoupení, vyžadované §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, upozorněn. K jeho podání proto Ústavní soud nepřihlédl.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Zásadní otázkou v projednávaném případě je, zda dovolání stěžovatele splňovalo náležitosti, stanovené §241a odst. 1 o.s.ř., dle něhož v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). V projednávaném případě je sporné především to, zda uvedl i důvody, o něž své dovolání opírá. Nejvyšší soud přitom ve svém rozhodnutí v zásadě uznává, že stěžovatel odkázal na konkrétní zákonné ustanovení, nedostatek však spatřuje v tom, že jej dovolatel nijak nekonkretizoval. Tato skutečnost se však i dle názoru Ústavního soudu podává ze stěžovatelem podaného dovolání. Pokud jde o dovolací důvody, stěžovatel pouze formálně odkázal na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., které též bez dalšího v dovolání ocitoval. Dodal, že odůvodnění dovolacích důvodů předloží po konzultaci věci s odborníky z oborů znalecké a realitní činnosti, k čemuž žádal poskytnutí přiměřené lhůty. Uplatnění dovolacího důvodu ovšem předpokládá, že dovolatel popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje, že dovolací důvod je dán; pouhý odkaz na text zákona, anebo samotná citace skutkové podstaty některého z dovolacích důvodů uvedených taxativně v §241a odst. 2 a 3 o.s.ř. samo o sobě nestačí. Chybí-li totiž vylíčení okolností, v nichž dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu, není v takovém případě (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není možné věcně přezkoumat (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 280/2003). Jak vyplývá z ustanovení §241b odst. 3) o.s.ř., na něž odkazoval i dovolací soud, vzhledem k tomu, že byl stěžovatel řádně zastoupen, bylo nutno dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, doplnit o tyto náležitosti jen po dobu trvání lhůty k dovolání poskytnutí lhůty k doplnění dovolání. Poskytnutí dodatečné lhůty podle tohoto ustanovení v tomto případě není možné.
Ústavní soud tak má v projednávaném případě za to, že postup dovolacího soudu byl ústavně konformní a nedošlo jím k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Taktéž namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR neobstojí, neboť ten je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2005
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu