ECLI:CZ:US:2005:2.US.26.03
sp. zn. II. ÚS 26/03
Usnesení
II.ÚS 26/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. R. U., zastoupeného JUDr. G. S., proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 1. 2002, č.j. E 5005/2001-14 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2002, č.j. 29 Co 460/2002-43, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými byla vůči povinnému (stěžovateli) nařízena exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 17. 1. 2003, stěžovatel uvedl, že proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze podal dne 13. 1. 2003 dovolání, Ústavní soud proto usnesením ze dne 11. 11. 2003 řízení do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu přerušil a v řízení o ústavní stížnosti pokračoval poté, co mu bylo sděleno, že Nejvyšší soud usnesením č.j. 20 Cdo 2113/2003-79, ze dne 30. 9. 2004 dovolání odmítl jako nepřípustné. (Usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížností napadeno nebylo.)
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že dne 7. 2. 2002 mu bylo doručeno usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 1. 2002, č.j. E 5005/2001-14, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí k uspokojení nároku oprávněného. V odvolání proti tomuto rozhodnutí namítal, že exekuce již byla vykonána, a to na majetku jiných osob, které nebyly účastníky řízení, stěžovateli nebylo řádně a včas doručeno usnesení, exekutor si vyžádal součinnost policie, ačkoliv neexistoval pravomocný exekuční titul, nebylo vyžádáno prohlášení o majetku a výkon rozhodnutí tak směřoval proti majetku osoby výkonem nepostižené, byla zabavena podstatně vyšší částka, než částka na kterou byl vydán exekuční příkaz, který přitom zněl na prodej movitých věcí a stěžovatel nebyl vyzván k dobrovolnému splnění nároku povinného. Rovněž namítal, že rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí se opíralo o rozsudek, který ve výroku i odůvodnění obsahuje skutečnosti, které jsou v rozporu se zákonem, a navrhoval proto přerušení řízení a vznesl námitku podjatosti exekutora. Odvolací soud však jen shrnul skutečnosti uvedené v exekučním příkazu a vůbec se nezabýval námitkou podjatosti exekutora. Pominul námitku stěžovatele, že byl zabaven majetek jiných osob, což je v rozporu s ustanovením §36 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb. (dále jen exekuční řád). Stěžovatel je přesvědčen, že soudy vyvodily závěry v rozporu se skutkovým stavem a obsahem spisu, nebyly provedeny listinné důkazy, výslechy svědků a nebylo zajištěno bezdůvodné obohacení exekutora a oprávněného. Stěžovatel navrhuje zrušení napadených rozhodnutí, neboť soudy nesprávným postupem hrubě zasáhly do jeho ústavně zaručených práv.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil, neboť byly dány skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými spisy Okresního soudu v Kladně č.j. E 5005/2001 a sp. zn. 15 C 74/99, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Stěžovatel ústavní stížností napadá rozhodnutí soudů o nařízení exekuce, avšak jeho argumentace směřuje jak proti rozhodnutí nalézacího soudu, tak proti rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí a z jeho námitek je zřejmé, že nerozlišuje mezi oprávněními exekutora po vydání exekučního příkazu a jeho oprávněními po právní moci rozhodnutí o nařízení exekuce a mezi provedením soupisu a zajištěním věcí a vlastním výkonem exekuce.
Z obsahu připojených spisů Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 16. 1. 2002, č.j. E 5005/2001-14, nařídil exekuci na základě pravomocného rozhodnutí téhož soudu ze dne 29. 3. 2000, č.j. 15 C 74/99-34.
Pokud je stěžovatel přesvědčen o nesprávnosti uvedeného rozhodnutí, kterým byl zavázán k úhradě předmětné částky, bylo na místě uplatnit příslušné námitky v opravných prostředcích proti tomuto rozhodnutí a nikoliv až v odvolání (event. ústavní stížnosti) proti rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí. Odvolacímu soudu proto nelze vytýkat, že se námitkami směřujícími proti rozhodnutí nalézacího soudu nezabýval a řízení nepřerušil.
Ústavní soud dále ověřil, že odvolací soud při přezkoumávání odvolání stěžovatele postupoval v souladu s ustanovením §44 exekučního řádu a zjišťoval, zda jsou dány skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce (zejm. pokud jde o vykonatelnost exekučního titulu, označení účastníků, určení exekutora pověřeného provedením exekuce, označení povinnosti a jejího rozsahu atd.), přičemž jeho závěr, že soud prvého stupně oprávněně nařídil exekuci a jejím provedením pověřil exekutora, nelze považovat za závěr, který neodpovídá obsahu materiálu založeného v soudním spise, je nezákonný či dokonce neústavní.
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí dále uvedl, že námitkou podjatosti soudního exekutora se nezabýval, neboť povinný (stěžovatel) využil možnosti dle §29 odst. 5 exekučního řádu a namítl podjatost soudního exekutora a dle odstavce 8 uvedeného ustanovení exekučního řádu o vyloučení rozhoduje soud. Je tedy zřejmé, že se soud v řízení o odvolání proti rozhodnutí o nařízení exekuce námitkou podjatosti exekutora nezabýval oprávněně a v tomto směru je námitka stěžovatele neopodstatněná. Ústavní soud dodává, že z obsahu spisu je zřejmé, že usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 4. 2003, č.j. Nc 5005/2001-69, bylo námitce podjatosti vyhověno a soud rozhodl o vyloučení pověřeného soudního exekutora z provedení exekuce a usnesením ze dne 1. 7. 2003 pak pověřil jejím provedením exekutora jiného.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud rovněž objasnil, že pokud exekutor doručil stěžovateli současně rozhodnutí o nařízení exekuce a exekuční příkaz, postupoval v souladu se zákonem, neboť podmínkou vydání exekučního příkazu není právní moc usnesení soudu o nařízení exekuce, ale jeho doručení, k němuž došlo dne 7. 2. 2002. Exekuční příkaz přitom má účinky nařízení výkonu rozhodnutí dle občanského soudního řádu a exekutor je oprávněn jednat ve smyslu ustanovení §261 až 264 o.s.ř. (vstup do objektů, soupis věcí apod.), aniž by usnesení o nařízení exekuce bylo pravomocné. Dle §47 odst. 2 exekučního řádu je právní moc rozhodnutí podmínkou až pro vlastní provedení exekuce. Soud také vysvětlil, jakým způsobem je postupováno v případě, kdy je zajištěna vyšší částka než částka, na kterou byl vydán exekuční příkaz (§333 o.s.ř.).
Odvolací soud se v tomto řízení opodstatněně nezabýval ani námitkami, že při soupisu a zajištění majetku došlo k postižení majetku třetích osob, neboť pro tento případ je na místě postup dle §126 obč. zák., event. za splnění zákonných podmínek dle §267 o.s.ř. (excindační žaloba).
Vzhledem k tomu, že v řízení o odvolání proti rozhodnutí o nařízení exekuce je soud povinen přezkoumávat pouze skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce, nelze odvolacímu soudu vytýkat, že se v odůvodnění nevyjádřil ke všem námitkám stěžovatele, týkajícím se nikoliv těchto skutečností, ale postupu exekutora po nařízení exekuce, kdy by soud s ohledem na obsah uplatněných námitek v podstatě poskytoval poučení o stávající právní úpravě nařízení a vedení exekuce zakotvené v exekučním řádu a občanském soudním řádu.
Usnesení o nařízení exekuce bylo vydáno na základě pravomocného rozhodnutí, přičemž mezi účastníky nebylo sporu o tom, že dlužná částka s příslušenstvím, k jejímuž zaplacení byl stěžovatel tímto rozhodnutím zavázán, nebyla v plném rozsahu zaplacena. Odvolací soud při přezkoumávání odvolání stěžovatele postupoval v intencích ustanovení §44 exekučního řádu, podle nějž soud pouze zkoumá, zda jsou dány skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce. V odůvodnění podrobně rozvedl, na základě jakých osvědčených skutečností shledal, že podmínky pro nařízení exekuce byly splněny. Za této situace nemohlo ústavní stížností napadenými rozhodnutími dojít k porušení základních práv, jejichž porušení se stěžovatel dovolává.
Pokud je stěžovatel přesvědčen o protiprávnosti postupu exekutora při výkonu jeho pravomocí, je třeba, aby se svých práv domáhal adekvátními prostředky, tj. zejména postupem dle §126 obč. zák., dle §267 o.s.ř., včetně využití možnosti podání stížnosti k Exekutorské komoře ČR, podání žaloby na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem, či podáním trestního oznámení (případně, aby tak učinily osoby, které byly vytýkaným postupem postiženy).
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
E. Kameníková