ECLI:CZ:US:2005:2.US.263.05
sp. zn. II. ÚS 263/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky společnosti LIBS Glass, kom. spol. v likvidaci, se sídlem v Libochovicích, Rokycanova 368, zastoupené JUDr. Irenou Smítkovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, nám. T. G. Masaryka 121, o návrhu ze dne 6. 5. 2005, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svým návrhem domáhá, aby Ústavní soud nálezem nařídil Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby řízení, vedená pod sp. zn. 17 Cm 28/98, 33 Cm 44/98, 27 K 152/99 a 44 Cm 177/2001, uvedl do stavu před porušením základních procesních a majetkových práv společnosti LIBS Glass, kom. spol., v těchto věcech neprodleně jednal a nadále neporušoval práva účastníků řízení na spravedlivý proces.
V návrhu poukazuje na nesrovnalosti, ke kterým v rámci jednotlivých řízení vedených pod shora uvedenými spisovými značkami došlo od počátku nařízení konkursu na Libochovické sklárny dnem 26. 5. 2000 a vyjadřuje přesvědčení, že napadený soud umožnil neoprávněnému uživateli vytunelovat majetek stěžovatelky a nyní sám zneužíváním a obcházením zákona organizuje vyvlastňování majetku bez zákonného zmocnění jednáním v rozporu s účelem zákona o konkursu a vyrovnání a v rozporu s cílem konkursního řízení stanoveným tímto zákonem.
Ústavní soud nejdříve posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") umožňující její meritorní projednání.
Z čl. 83 Ústavy ČR (dále jen Ústava) vyplývá, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový má přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit, neboť při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon.
Dle ustanovení čl. 87 Ústavy je Ústavní soud oprávněn rozhodovat výhradně ve věcech v tomto článku uvedených. Působnost Ústavního soudu je ve vztahu k ústavní stížnosti vymezena v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tak, že Ústavní soud je oprávněn v řízení o ústavní stížnosti posoudit jen pravomocné rozhodnutí a jiný zásah orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. Podle čl. 88 Ústavy pak zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení, a další pravidla řízení před Ústavním soudem.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Z ustanovení §72 odst. 2, 3 a 4 zákona o Ústavním soudu pak vyplývá, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.
Dle §75 cit. zák. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Z výše uvedeného je zřejmé, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, majícím svůj právní základ v citovaných ustanoveních, je mimo jiné i její subsidiarita, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (čl. 4 Ústavy).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti sice částečně rekapituluje průběh shora specifikovaných řízení, nicméně neuvádí, zda a jaké procení prostředky k nápravě řady jí tvrzených nedostatků v rámci jednotlivých řízení využila, zda o nich bylo pravomocně rozhodnuto, event. kdy se tak stalo (v některých případech uvádí, že o nich dosud nebylo rozhodnuto, v jiných případech je evidentní, že ústavní stížnost je ve vztahu k tvrzenému zásahu či rozhodnutí podána po lhůtě stanovené zákonem o Ústavního soudu).
Formulace petitu, kterým je Ústavní soud vázán, navíc nasvědčuje tomu, že stěžovatelka (jako účastnice řízení u obecného soudu) dovozuje jiný zásah orgánu veřejné moci z celkového postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem v řízeních vedených pod sp. zn. 17 Cm 28/98, 33 Cm 44/98, 27 K 152/99, a 44 Cm 177/2001.
Námitky stěžovatelky tak zůstávají pouze v rovině "obecné stížnosti" na postup Krajského soudu v Ústí nad Labem ve shora uvedených řízeních, postrádají jakoukoliv ústavněprávní argumentaci (stěžovatelka se pouze omezuje na konstatování o porušení jejích procesních a majetkových práv) a neumožňují tak přezkum Ústavním soudem v rámci jeho působnosti.
Ústavní soud je totiž v řízení o ústavní stížnosti za uvedených podmínek příslušný pouze k rozhodnutí o zrušení konkrétního individuálního právního aktu, nebo k vydání zákazu pokračovat v zásahu orgánu veřejné moci, který musí být ve shora uvedeném smyslu specifikován. Úkolem Ústavního soudu není posuzovat celkovou zákonnost probíhajícího řízení, či vyhledávat, zda v případě tvrzených nesrovnalostí, které měly nastat v průběhu řízení, ať již vydáním dílčích procesních rozhodnutí (případně rozhodnutí meritorních) nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, došlo k porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení. Koncepce ústavního soudnictví je v individuálních věcech založena na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Jiný zásah orgánu veřejné moci pak nelze automaticky spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek; proto i protiústavní procesní vady (pokud by vůbec byly zjištěny) lze v rámci přezkumu celého řízení zpravidla napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem tedy nelze dovodit oprávnění Ústavního soudu pouze bez dalšího obecně nařídit, aby krajský soud uvedená řízení uvedl do stavu před porušením základních procesních a majetkových práv, ve věci neprodleně jednal a nadále neporušoval práva účastníků řízení na spravedlivý proces.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu odmítnout jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2005
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj