ECLI:CZ:US:2005:2.US.275.05
sp. zn. II. ÚS 275/05
Usnesení
II. ÚS 275/05
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti L. U., právně zastoupeného Mgr. Bohumilem Budínským, advokátem se sídlem Velké náměstí 149, Hradec Králové, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 2. 2004, sp. zn. 16 C 126/2003, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2005, sp.zn. 11 Co 418/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 10. 5. 2005 a doplněnou ve lhůtě stanovené Ústavním soudem se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení částky 210 000 Kč z titulu nesprávného úředního postupu Obvodního soudu pro Prahu 4 v rámci řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 70/95. Nesprávný úřední postup soudu měl podle tvrzení stěžovatele spočívat v tom, že žalovanému neuložil termín, do kdy má své vyjádření k žalobě dodat do spisu. Soud je tak obdržel až dne 10. 12. 1996 a tím zavinil, že žalobce kopii vyjádření neobdržel jako důkaz v září 1996. Dále spatřoval nesprávný úřední postup i v tom, že mu bylo jako žalobci znemožněno vyjádřit se k navrženým důkazům a navrhnout důkazy další. Soud ani nepřihlédl k absolutní neplatnosti právního úkonu, předmětné směnné smlouvě, ze zákona.
V důsledku nesprávného úředního postupu stěžovatel požadoval, aby mu Česká republika poskytla spravedlivé zadostiučinění za to, že došlo k porušení Úmluvy o pokojném užívání majetku a k porušení práva na spravedlivý proces. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu stěžovatele zamítl s odůvodněním, že žalobce se podanou žalobou nedomáhá náhrady škody definované v příslušných právních předpisech, ale požaduje spravedlivé zadostiučinění, které však podle právních předpisů České republiky z titulu nesprávného úředního postupu nebo nezákonného rozhodnutí nelze požadovat. Soud vyložil, jaké podmínky stavoví zákon pro přiznání náhrady škody a dospěl k závěru, že podmínka vzniku škody splněna nebyla.
Proti rozhodnutí obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že jej měl soud poučit, že nelze vést řízení mimo rámec právního řádu. Pokud byla taková žaloba podána, měla být odmítnuta a nemělo o ní být jednáno. Argumentoval tím, že navrhoval změnu žaloby, ta však nebyla soudem podle §95 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") připuštěna. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně, neboť s ohledem na charakter uplatněného nároku a zaujatý právní názor provedl dostatečně široké dokazování a nedopustil se pochybení ani v právním hodnocení věci. Uvedl, že žádný zvláštní způsob odškodnění za případný nesprávný úřední postup a ani jiný platný právní předpis nezakládá možnost odškodnění, které by nezávisle na majetkovém stavu poškozeného a bez ohledu na skutečnou škodu stanovil určitou satisfakci, a to i tehdy, byla-li by existence nesprávného úředního postupu prokázána.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že z jeho skutkových tvrzení obsažených v žalobním návrhu je zřejmé, že mu byla způsobena majetková újma. Soud však stěžovatele nepoučil, že věc lze po právní stránce posoudit jinak než podle jeho právního názoru, čímž byla porušena poučovací povinnost soudů podle §5 i §43 odst. 1 o.s. ř. Nápravu neprovedl ani soud odvolací. Stěžovatel se však i přes neposkytnutí základního poučení ze strany soudů pokusil napravit svůj omyl a podal návrh na změnu návrhu tak, že se domáhá zaplacení částky z titulu náhrady škody. Soud však změnu žaloby s odkazem na ustanovení §95 odst. 2 o. s. ř. nepřipustil a rozhodl na základě původního znění žaloby. Stěžovatel má však za to, že podmínky tohoto ustanovení nebyly splněny.
Městský soud v Praze ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění rozsudku, stejně jako Obvodní soud pro Prahu 2.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů a příslušného soudního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Dle konstantní judikatury Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Uvedené principy našly odraz rovněž ve skutečnosti, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98) až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).
Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká obecným soudům, že rozhodly podle jeho žalobního návrhu o zaplacení částky 210 000,- Kč z titulu nesprávného úředního postupu, aniž jej poučily, že takovému žalobnímu návrhu nelze vyhovět. K tomu je třeba podotknout, že poučovací povinnost soudů, jak je upravena v §5 o. s. ř., se týká pouze procesních práv a povinností účastníků řízení. Poučovací povinnost soudů upravuje taktéž ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. Podle cit. ustanovení vyzve předseda senátu účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno nebo doplněno. Poučuje účastníky také, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Podání je nesprávné i tehdy, jestliže sice obsahuje přesné, určité a srozumitelné údaje, avšak je mezi nimi zjevný logický rozpor [(např. tehdy, nevychází-li žalobní petit z vylíčených rozhodujících skutečností, ale z jiných, v podání neuvedených okolností, a nelze proto dovodit, na základě čeho má být o žalobním petitu rozhodnuto) /viz. Bureš, Drápal, Mazanec, Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání]. Poučovací povinnost podle §43 odst. 1 věty druhé však nelze vykládat tak, že by soud mohl účastníky poučovat o hmotném právu, neboť pak by již nešlo o odstranění vad podání, které brání projednání a rozhodnutí věci, nýbrž o návod, jak by měl účastník postupovat, aby byl ve věci úspěšný. Takový postup by byl v rozporu s rovným postavením účastníků v občanském soudním řízení.
Výše uvedené konstatování platí i v projednávané věci. Podle zjištění Ústavního soudu obecné soudy svoji poučovací povinnost vůči stěžovateli žádným způsobem neporušily a ani nepřipuštěním změny žalobního návrhu nebylo žádné z ústavně zaručených práv stěžovatele porušeno. Soud postupoval v souladu s ustanovením §95 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V dané věci tomu tak nebylo, proto byla změna návrhu usnesením zamítnuta.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně porušeny nebyly.
Ústavní soud proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu