ECLI:CZ:US:2005:2.US.277.04
sp. zn. II. ÚS 277/04
Usnesení
II.ÚS 277/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. O. a L. O., obou právně zastoupených JUDr. I. B., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. E 1184/80, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2000, sp. zn. 39 Co 628/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2663/2003, spojené s návrhem na zrušení ustanovení zákona č. 30/2000, části dvanácté, hlavy I, bodu 17., takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou řádně a včas se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5, jímž byl zastaven výkon rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu povinných na rodinném domě č. p. 2972 v P. Současně bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výkon rozhodnutí nařídil usnesením ze dne 28. 8. 1991, sp. zn. E 1184/90, Obvodní soud pro Prahu 5. Proti usnesení Městského soudu v Praze podali stěžovatelé dovolání k Nejvyššímu soudu, který je usnesením napadeným ústavní stížností odmítl jako nepřípustné podle občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ve znění platném ke dni 31. 12. 2000. Spolu s dovoláním podali stěžovatelé i ústavní stížnost, kterou však Ústavní soud usnesením ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 230/01, odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle tvrzení stěžovatelů se Obvodní soud pro Prahu 5 ve svém usnesení řídil právním názorem Nejvyššího soudu uvedeným v usnesení ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 21 Cdo 994/99. Podle něj v případě výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti, a to spoluvlastnického podílu, soud musí vydat dražební vyhlášku i v případě, že spoluvlastník nemovitosti, která je v podílovém spoluvlastnictví, ve smyslu ust. §338 odst. 2 o. s. ř.(ve znění platném před rokem 1992) zabránil v prodeji věci tím, že složil u soudu v hotovosti nebo šekem na účet soudu odhadní cenu podílu. Stane-li se tak, nařízené dražební jednání sice proběhne, ale soud nepřistoupí k provedení vlastní dražby. Příklep soud ve smyslu §336 o. s. ř. udělí na závěr dražebního jednání spoluvlastníku nemovitosti, který včas složil odhadní cenu podílu. Městský soud jako soud odvolací doplnil právní názor tím, že v daném řízení nebylo o udělení příklepu rozhodnuto (nebyla dosud pravomocně vydána dražební vyhláška), proto nedošlo ani k přechodu vlastnického práva na oprávněné.
Podle názoru stěžovatelů je však právní názor Nejvyššího soudu nesprávný a jeho výklad je v rozporu s o. s. ř. platným v době jeho rozhodování. Stěžovatelé především poukazují na jednotný výklad Městského soudu v Praze, který v různém složení senátů ve věci zcela jednotně rozhodoval. Nejvyšší soud, jak uvedl i Obvodní soud pro Prahu 5 v odůvodnění svého usnesení, přijal ve věci názor dosud nepublikovaný, který je dle názoru stěžovatelů dokonce v rozporu s dosavadním právním výkladem. Podle stěžovatelů je nepřípustné, aby soudy ve věci rozhodovaly v období osmi let a v závislosti na odlišném právním výkladu měnily své názory. Tento postup vytváří právní nejistotu v tom, že v průběhu neúměrně zdlouhavého soudního řízení dojde k zásadnímu obratu ve výkladu právní normy v neprospěch účastníka řízení, který se v době zahájení řízení opíral o prokazatelně ustálenou soudní judikaturu.
Stěžovatelé se domnívají, že je nutno vycházet ze znění o. s. ř. platném před 1. 1. 1992, kdy podle §338 odst. 2 - jde-li o podíl k věci, která je v osobním spoluvlastnictví občanů, je třeba jej nabídnout především spoluvlastníkům. Z tohoto znění, kdy výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti předcházela pouze nabídka ostatním spoluvlastníkům, vychází i znění cit. ustanovení po novele účinné ke dni 1. 1. 1992. Podle ní spoluvlastník může zabránit prodeji věci, jestliže nejpozději do začátku dražby složí u soudu v hotovosti nebo šekem na účet soudu odhadní cenu podílu, který má být vydražen. Stane-li se tak, naloží soud s touto částkou jako s výtěžkem prodeje. V této souvislosti odkazují stěžovatelé na komentář k publikaci Občanský soudní řád, C.H. Beck z roku 1994 autorů Bureše a Drápala. Podle cit. komentáře z povahy věci plyne, že spoluvlastník tak může učinit nejpozději do výzvy k dražení. Vychází-li zákon z toho, že s částkou, kterou zaplatil spoluvlastník, se naloží jako s výtěžkem prodeje, je zřejmé, že rozvrhu výtěžku předchází jen rozhodnutí soudu, které bude konstatovat přechod vlastnického práva na spoluvlastníka, a z něhož bude vyplývat, za jakou cenu byl podíl prodán. Zcela v souladu s tímto názorem je dle přesvědčení stěžovatelů usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 1994, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 7. 1993, a které zcela splňuje požadavky rozhodnutí o přechodu vlastnického práva na spoluvlastníka. Je nutno přisvědčit jejich názoru, že počátek běhu lhůty zabránit prodeji věci není upraven zákonem a lhůta může běžet nejdříve od doby, kdy je známa výše ceny. Ta v daném případě byla známa na základě pravomocného usnesení, proti němuž povinní nepodali odvolání. Stěžovatelé pak složili cenu a soud měl neprodleně s touto částkou naložit jako s výtěžkem prodeje. Soud sice přijal cenu, v rozporu se zákonem s ní však nenaložil jako s výtěžkem prodeje a od 7. 7. 1993 drží cenu zaplacenou stěžovateli ve výši 658 036 Kč.
Stěžovatelé se plně ztotožňují se závěry Městského soudu v Praze, vyjádřenými v rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto odvolání povinných proti usnesení o vydání dražební vyhlášky ze dne 2. 7. 1993, doručené až po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu 3 Cdon 508/96, ze dne 26. 3. 1998. Stěžovatelé zastávají názor, že podle tehdy platného o. s. ř. nemůže mít doručování dražební vyhlášky vliv na nabytí vlastnického práva.
Naopak za nesprávný považují stěžovatelé právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 21 Cdo 994/99, jímž bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 1998, sp. zn. 12 Co 575/98, kterým bylo odmítnuto odvolání povinných proti usnesení o vydání dražební vyhlášky. V něm Nejvyšší soud na podporu názoru o nezbytnosti doručení dražební vyhlášky vyslovuje názor, že dražební jednání sice proběhne, ale soud nepřistoupí k vlastní dražbě. Podle jejich přesvědčení výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti po složení odhadní ceny měl být soudem ukončen a povinným vyplacena cena podílu. Rozhodné rovněž je, že ani ke dni právní moci usnesení o odmítnutí odvolání proti vydání dražební vyhlášky povinní nezaplatili dluh.
Stěžovatelé jsou nyní v důsledku nesprávného postupu soudů postaveni do tíživé situace, kterou nezavinili. Zaplatili u soudu cenu nemovitosti, která v době jejího zaplacení byla mimořádně vysoká. V dobré víře výlučného vlastnictví celé nemovitosti po řadu let do nemovitosti investovali značné finanční prostředky a nyní by měli být v situaci podílového spoluvlastnictví s nárokem složitě se domáhat náhrad škod a bezdůvodného obohacení. V důsledku dlouhého soudního projednávání daly soudy povinným výhodu spočívající v tom, že díky značné inflaci s odstupem řady let nebyl pro povinné již problém zaplatit dluh a navrhnout zastavení výkonu rozhodnutí. Povinným byla v důsledku zdlouhavého soudního projednávání neustále prodlužována lhůta k zaplacení dluhu. Podle názoru stěžovatelů je postup Nejvyššího soudu v extrémním rozporu jak se zákonem, tak i jeho publikovanými právními výklady.
Na základě shora uvedených skutečností pak stěžovatelé tvrdí, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a že jejich postup je odepřením spravedlnosti.
Spolu s ústavní stížností podali stěžovatelé ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu i akcesorický návrh na zrušení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl novelizován o. s. ř. s účinností od 1. 1. 2001. Podle jejich názoru je uvedené ustanovení porušením ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, neboť, na rozdíl od úpravy pozdější, zakládá nepřípustnost dovolání ve věci stěžovatelů.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků řízení. Nejvyšší soud považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Obvodní soud pro Prahu 5 uvedl, že byl vázán právními názory soudů vyšších stupňů a vzhledem k tomu nelze, než považovat ústavní stížnost za nedůvodnou. Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí a prostudování příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Věcně se v daném případě jedná o složitý a zdlouhavý soudní spor. Na návrh oprávněných rozhodl Obvodní soud pro Prah 5 usnesením ze dne 28. 8. 1991, č. j. E 1184/90-40 o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu povinných k rodinnému domu k uspokojení pohledávky ve výši 48 876,50 Kč. K odvolání povinných Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 10. 1991, č. j. 10 Co 433, 434/91- 94, usnesení soudu I. stupně potvrdil. Usnesením ze dne 9. 4. 1992, č. j. E 1184/90-74 určil soud odhadní cenu prováděného výkonu rozhodnutí částkou 658 035,40 Kč a dne 2. 7. 1993 vydal pod č. j. E 1184/90-107 dražební vyhlášku, kterou nařídil dražební jednání na den 26. 8. 1993 ve 13.00 hodin. Oprávnění dne 7. 7. 1993 složili u soudu částku rovnající se odhadní ceně spoluvlastnického podílu na nemovitosti a Obvodní soud pro Prahu 5, aniž přistoupil k doručení vyhlášky, usnesením ze dne 7. 7. 1993, č. j. E 1184/90-111, rozhodl, že spoluvlastnický podíl k nemovitosti nabývají oprávnění. K odvolání povinných Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 1. 1994, č. j. 15 Co 444, 445/93-135, usnesení soudu I. stupně potvrdil. Povinní poté podali dovolání, kterému Nejvyšší soud vyhověl a obě rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (rozsudek ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 508/96). Dovolací soud dospěl k závěru, že nedoručením dražební vyhlášky účastníkům řízení jim byla znemožněna realizace procesních práv, která jim o. s. ř. dává.
Obvodní soud pro Prahu 5 poté dražební vyhlášku ze dne 2. 7. 1993 doručil účastníkům řízení. Proti dražební vyhlášce podali povinní odvolání, které Městský soud usnesením ze dne 16. 11. 1998 odmítl s tím, že jejich námitky směřují proti těm částem usnesení, proti nimž se nelze odvolat. Odvolací soud rovněž vyslovil názor, že doručení dražební vyhlášky povinným bylo pouhou formalitou, neboť případné dražbě oprávnění zabránili složením odhadní ceny podle §338 odst. 2 o. s. ř. Proti usnesení odvolacího soudu podali povinní opět dovolání. Jejich námitkám dal dovolací soud za pravdu, když uvedl, že dražební vyhláška je usnesením, jehož výroky nemají pouze povahu úpravy vedení řízení, a proto podání odvolání proti těmto výrokům není ust. §202 odst. 2 písm. a) o. s. ř. vyloučeno. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že proti usnesení soudu I. stupně, jímž se vydává dražební vyhláška, je odvolání přípustné, pokud nejde o výroky, kterými se upravuje vedení řízení. Podle dovolacího soudu povinní napadli odvoláním dražební vyhlášku nejen ve výrocích o úpravě vedení řízení, ale zpochybňovali rovněž předpoklady, za nichž byla vydána. Poukázali na to, že dražební vyhláška byla vydána 2. 7. 1993, bylo jí nařízeno dražební jednání na dne 26. 8. 1993, jim byla však doručena až dne 26. 8. 1998. Dovolací soud nesouhlasil s konstatováním soudu odvolacího, že doručení dražební vyhlášky povinným je pouhou formalitou. Dle jeho názoru je její vydání a doručení naopak nezbytným předpokladem pro udělení příklepu spoluvlastníku nemovitosti, který včas složil u soudu v hotovosti nebo šekem na účet soudu odhadní cenu podílu. Z těchto důvodů Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 1998, č. sj. 12 Co 575/98-204 a věc mu vrátil k dalšímu řízení (usnesení ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 21 Cdo 994/99). Městský soud v Praze v dalším řízení usnesením ze dne 28. 1. 2000, sp. zn. 16 Co 30/2000, zrušil usnesení soudu I. stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že doručení dražební vyhlášky pět let po termínu dražebního jednání již nemůže naplnit její význam, neboť se dražební jednání ani nemůže konat. Nápravy lze dosáhnout pouze zrušením usnesení o vydání dražební vyhlášky, vydáním nového usnesení a jeho doručením, které je třeba dle výslovného ustanovení §336c odst. 2 o. s. ř. provést u osob uvedených v odst. 1 písm. a) téhož ustanovení do vlastních rukou. Soud dále konstatoval, že odhadní cena určená usnesením ze dne 9. 4. 1992 již neobstojí, a nutným předpokladem vydání nové dražební vyhlášky je proto vydání nového usnesení podle §336 odst. 4 o. s. ř., kterým bude stanovena odhadní cena odpovídající současným podmínkám. Současně uložil soudu I. stupně, aby dříve, než přistoupí k úkonům směřujícím k provedení výkonu rozhodnutí, rozhodl o návrzích povinných na zastavení výkonu rozhodnutí obsažených v podáních ze dne 20. 7. 1998 a ze dne 14. 9. 1998 a o jejich návrhu na odklad výkonu rozhodnutí ze dne 28. 8. 1998.
Obvodní soud pro Prahu 5 v novém řízení dle pokynů odvolacího soudu posoudil nově otázku přechodu vlastnického práva k nemovitosti a na základě právního názoru Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že výkon rozhodnutí nebyl realizován dne 7. 7. 1993 složením ceny spoluvlastnického podílu. Proto se soud zabýval návrhy na zastavení výkonu rozhodnutí a na jeho odklad. Po posouzení důvodů pro zastavení výkonu rozhodnutí, zejména posouzení otázky splnění pohledávky složením příslušné peněžité částky do úschovy soudu, o jejímž přijetí do úschovy bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 11. 1998, č. j. 18 Sd 9/98, vydal rozhodnutí napadené ústavní stížností, kterým byl výkon rozhodnutí zastaven
K podané ústavní stížnosti je především třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským soudním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud se nejdříve zabýval námitkami, které směřují proti usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatelů. V postupu Nejvyššího soudu neshledal žádné pochybení, které by mělo mít za následek porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů. Dovolací soud v napadeném usnesení správně vycházel z toho, že dovolání proti rozhodnutí soudů vydaných přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000, kterým se mění občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (odvolací soud vydal rozhodnutí dne 28. 12. 2000). Podle dosavadních předpisů posuzoval i přípustnost dovolání a dospěl k závěru, že dovolání přípustné není. Pokud právní předpis upravuje existenci určitého procesního institutu a přechodná ustanovení procesního předpisu odkazují na aplikaci tohoto institutu v podobě platné k určitému datu, nelze postup soudů podle přechodných ustanovení považovat za protiústavní.
Námitky směřující vůči rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze nelze taktéž považovat za důvodné. Tyto soudy postupovaly ve shodě se závazným právním výkladem obsaženým v obou zrušujících rozsudcích Nejvyššího soudu, který se týkal otázky vydání a doručení dražební vyhlášky účastníkům vykonávacího řízení. Podstata jejich rozhodnutí spočívá v posouzení splnění podmínek pro zastavení výkonu rozhodnutí. Oba soudy shodně a v souladu se zákonem dospěly k závěru, že podmínky pro zastavení výkonu rozhodnutí jsou dány (složení dlužné částky do úschovy soudu), a proto byl výkon rozhodnutí zastaven. Ústavní soud si je vědom složité situace, do níž se věřitelé, resp. oprávnění, dostali, když již v roce 1993 složili odhadní cenu podílu nemovitosti, která měla být vydražena, na účet soudu. Jednalo se v té době o částku nemalou, jejíž zhodnocení je však za dobu více než deseti let nulové. Na druhou stranu však Ústavní soud jako vrcholný orgán ochrany ústavnosti musí dbát i na ochranu těch účastníků řízení, kteří jsou osobami povinnými, a jejichž vlastnická práva mohou být nesprávným postupem obecných soudů dotčena. Jak správně konstatoval Nejvyšší soud v jednom ze svých zrušujících rozsudků (3Cdon 508/96), "nelze ztratit ze zřetele, že obsahovým důsledkem výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti, resp. spoluvlastnického podílu, je přechod vlastnického práva k věci, případně k jejímu podílu. Podle ustanovení hmotného práva může pak dojít ke zbavení vlastnického práva buď na základě právního úkonu mezi vlastníkem nemovitosti a nabyvatelem, nebo ze zákona. Důraz na perfekci nabytí vlastnického práva cestou procesního práva vede proto rovněž ke zvýšení požadavků na bezchybnost postupu, který vyúsťuje v přechod vlastnického práva k věci (resp. spoluvlastnickému podílu). Nerespektování těchto důsledků v oblasti procesních předpisů by se nutně střetávalo nejen s ustanoveními občanského práva, ale i s ústavněprávními principy ochrany vlastnického práva vůbec." Jak je z rekapitulace daného případu zjevné, Nejvyšší soud a posléze i soudy nižších stupňů posuzovaly především otázku vydání a doručení dražební vyhlášky a moment přechodu vlastnického práva k podílu nemovitosti na oprávněné. Způsob jejich uvažování a jeho vyústění v právní závěry obsažené v jejich rozhodnutích považuje Ústavní soud za logické a správné, a to s ohledem nejen na příslušná ustanovení o. s. ř., ale i ústavně garantovaná základní práva všech účastníků řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelé také poukazují na skutečnost, že soud I. stupně a soud odvolací ve svých rozhodnutích, které se týkaly přechodu vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu nemovitosti, vycházely z v té době platného právního výkladu příslušných ustanovení o. s. ř., a že Nejvyšší soud v době rozhodování o dovolání tento právní výklad změnil v neprospěch stěžovatelů.
Ústavní soud v nálezu, sp. zn. IV. ÚS 290/03, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek č. 32, nález č. 34, str. 321, že "Nejvyšší soud má za povinnost mimo jiné svou judikaturou sjednocovat judikaturu soudů nižších, což je důležité pro zachování předvídatelnosti rozhodování soudů jakožto jednoho z komponentů spravedlivého procesu a tím i základů demokratického právního státu. V této své činnosti Nejvyšší soud není a nemůže být rigidně omezován tak, že by se jeho právní názory nemohly vyvíjet, ba i měnit. Takový vývoj právních názorů by však neměl vést k tomu, aby jím byl popřen ten důvod, pro který je úloha sjednotitele judikatury Nejvyššímu soudu svěřena, tedy právě naplnění předvídatelnosti výsledku procesu." Obvodní soud pro Prahu 5 v odůvodnění napadeného usnesení poukázal, stejně jako stěžovatelé v ústavní stížnosti, na předchozí soudní praxi, která prý vycházela z předpokladu, že složením odhadní ceny je výkon rozhodnutí realizován. Konkrétně odkazuje na komentář k publikaci Občanský soudní řád nebo na publikaci Exekuce v soudní praxi autora JUDr. Antonína Tripese z roku 1997. Podle soudu je právní hodnocení této problematiky v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999 hodnocením dosud v judikatuře nepublikovaným.
K tomu je však třeba uvést, že ani komentář k zákonu, ani odborná publikace, nejsou judikaturou ve smyslu výše cit. sjednocující judikatury Nejvyššího soudu. Ústavnímu soudu, a zřejmě ani stěžovatelům, není známo žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž by posuzoval tuto právní otázku odlišně od již zmíněného rozhodnutí z roku 1999. O zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů, konkrétně do práva na spravedlivý proces, by bylo možné uvažovat pouze za situace, kterou řešil Ústavní soud v již shora cit. nálezu, sp. zn. IV. ÚS 290/03. V tam souzené věci doznala judikatura Nejvyššího soudu vývoje a Nejvyšší soud ve vztahu k jím tvrzené stabilní judikatuře sám odkázal na svá konkrétní rozhodnutí, avšak zcela přehlédl, že v době vyhlášení rozsudku odvolacího soudu publikovaná judikatura Nejvyššího soudu zastávala názor jiný a ten byl tímto soudem plně respektován. Nejvyšší soud v daném případě, z hlediska průběhu celého řízení, vydal dle názoru Ústavního soudu zcela překvapivé rozhodnutí, které jistotu v právních vztazích mezi účastníky sporu rozvrátilo.
O takový případ se však v nyní projednávané věci nejedná, a to z důvodů naznačených shora.
Po zhodnocení výše uvedených okolností daného případu pak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítnout. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, byl současně odmítnut i akcesorický návrh na zrušení ustanovení zákona č. 30/2000, části dvanácté, hlavy I, bodu 17., neboť podle ustálené judikatury Ústavního soudu takový návrh sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu