ECLI:CZ:US:2005:2.US.28.05
sp. zn. II. ÚS 28/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelů a) LIBS Glass, kom. spol. v likvidaci, IČO 47781581, se sídlem v Libochovicích, Rokycanova 368, a b) Ing. J. F., komplementáře a likvidátora LIBS Glass, kom. spol., zastoupených JUDr. Irenou Smítkovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, nám. T. G. Masaryka 121, o návrhu ze dne 17. 1. 2005, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 17. 1. 2005, doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 1. 2005, se navrhovatelé domáhají, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že Krajský soud v Ústí nad Labem v řízeních, vedených pod sp. zn. 17 Cm 28/98, 33 Cm 44/98, 27 K 152/99, 21 Cm 47/2000 a 44 Cm 177/2001, jednal v rozporu se svým posláním dle čl. 4 Ústavy ČR, v rozporu se svým pověřením dle čl. 90 Ústavy ČR a v rozporu se svým oprávněním dle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR tím, že porušil základní procesní práva účastníků řízení, zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a poškodil společnost LIBS Glass, kom. spol. na právech vlastnit majetek a podnikat, zaručených čl. 11 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a aby určil, že veškerá rozhodnutí, učiněná Krajským soudem v Ústí nad Labem v těchto věcech, a věcech na ně navazujících, jsou neplatná. Současně požadují, aby Ústavní soud předběžným opatřením zakázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem pokračovat v porušování zásady stanovené v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.
Ústavní soud primárně posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to zejména otázku, zda je sám k projednání ústavní stížnosti příslušný.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit.
Dle ustanovení čl. 87 Ústavy ČR je Ústavní soud oprávněn rozhodovat výhradně ve věcech v tomto článku uvedených. Působnost Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti je primárně vymezena v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Ústavní soud je oprávněn posoudit v řízení o ní jen pravomocné rozhodnutí a jiný zásah orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. Podle čl. 88 Ústavy pak zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení, a další pravidla řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Vyhoví-li Ústavní soud ústavní stížnosti, vysloví v nálezu, které ústavně zaručené právo nebo svoboda a jaké ustanovení ústavního zákona byly porušeny a jakým zásahem orgánu veřejné moci k tomuto porušení došlo. Bylo-li vyhověno ústavní stížnosti, Ústavní soud buď zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva či svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením [ust. §82 odst. 2 písm. a) a §3 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu].
Z uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud je v řízení o ústavní stížnosti příslušný pouze k rozhodnutí o zrušení konkrétního individuálního právního aktu, nebo k vydání zákazu pokračovat v zásahu. Není tedy příslušný k rozhodnutí o určení neplatnosti rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud nemá ani oprávnění pouze konstatovat porušení ústavně garantovaného práva či svobody. S ohledem na výše uvedené tedy nelze dovodit oprávnění Ústavního soudu o projednávaném návrhu meritorně rozhodnout.
Podle ustanovení §80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, může Ústavní soud k odvrácení hrozící vážné škody nebo újmy, k zabránění hrozícímu násilnému zásahu nebo z jiného závažného veřejného zájmu uložit orgánu veřejné moci, aby v zásahu nepokračoval (předběžné opatření). Z uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud je oprávněn uložit předběžné opatření na obranu před konkrétním jiným zásahem orgánu veřejné moci pouze v případě, kdy stěžovatel současně s návrhem na jeho uložení podává i ústavní stížnost směřující proti tomuto jinému zásahu orgánu veřejné moci. To však v projednávané věci splněno nebylo, neboť stěžovatel sice současně podal ústavní stížnost, ale nikoli proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, proti němuž by brojil i návrhem na uložení předběžného opatření, ale proti rozhodnutí obecného soudu. Ze zákona o Ústavním soudu nelze dovodit oprávnění Ústavního soudu zabývat se návrhem na uložení předběžného opatření samostatně. Ústavní soud proto konstatuje, že není příslušný ani k rozhodnutí o této části návrhu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2005
JUDr. PhDr. Stanislav Balík, v.r.
soudce zpravodaj