ECLI:CZ:US:2005:2.US.287.05
sp. zn. II. ÚS 287/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu ve složení z předsedy senátu Jiřího Nykodýma, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Stanislava Balíka v řízení o návrhu - ústavní stížnosti stěžovatele O. B., zastoupeného JUDr. Pavlem Kortou, advokátem, Poštovní 2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 4 Tz 201/2004 ze dne 9. března 2005, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 111/2002 ze dne 4. prosince 2002 a rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 11 T 21/99 ze dne 28. března 2002, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ve spojení s napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl stěžovatel uznán vinným tím, že od přesněji nezjištěné doby v roce 1993 do konce roku 1998 ve Zlíně jako ředitel a jednatel obchodní společnosti Garant Zlín, s.r.o., se sídlem Napajedla, Zámoraví 436, odčerpal z jednotlivých účtů této obchodní společnosti různé finanční částky v celkové výši 6.747.681,- Kč, které použil bez vědomí ostatních společníků na jiný účel než ku prospěchu společnosti a způsobil tak poškozené obchodní společnosti v této výši škodu, čímž spáchal trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 trestního zákona, za což (včetně sbíhajících se trestných činů nedovedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti) byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let.
Napadeným usnesením Nejvyšší soud České republiky zamítl stížnost pro porušení zákona, kterou ve prospěch stěžovatele podal ministr spravedlnosti.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, že obecné soudy při hodnocení důkazů přehlédly zákaz libovůle, čímž došlo k zásahu do jeho práva (na osobní svobodu) zaručeného čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tvrdí konkrétně, že nebylo prokázáno, že do pokladny poškozené společnosti nebyla nikdy vložena částka 3 miliony Kč, že soud porušil zásadu podle §2 odst. 5 trestního řádu in dubio pro reo, že soud provedl nesprávné právní posouzení povahy jeho prohlášení, které pro společnost podepsal - měl je posoudit jako půjčku podle §657 občanského zákoníku, pak by ovšem nevrácení této částky bylo porušením smluvního závazku, za což by podle čl. 8 Listiny nemohl být zbaven svobody. Tvrdí dále, že nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu zpronevěry, neboť nebylo prokázáno, že by sobě nebo jinému obstaral z věci trvalý prospěch, ani subjektivní stránka trestného činu, neboť chyběl úmysl užít těchto prostředků na jiný účel než ku prospěchu společnosti; naopak z dokazování podle stěžovatele vyplývá, že finanční prostředky používal na nestandardní obchodní praktiky. Jím navržené důkazy v tomto směru však provedeny nebyly.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal trestní spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 11 T 21/99. Z něj mimo jiné zjistil, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci bylo stěžovateli doručeno 3. ledna 2003, resp. 7. ledna 2003, kdy bylo doručeno jeho tehdejší obhájkyni. Stěžovatel 13. ledna 2003 nastoupil výkon trestu; dovolání ani ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí tehdy nepodal. Stížnost pro porušení zákona podal ministr spravedlnosti 10. prosince 2004. Z vyžádaných doručenek ze spisu Nejvyššího soudu zn. 4 Tz 201/2004 ověřil, že napadené usnesení Nejvyššího soudu o této stížnosti bylo stěžovateli doručeno 21. března 2005. Ústavní stížnost proti všem napadeným rozhodnutím byla k poštovní přepravě podána 16. května 2005 a doručena Ústavnímu soudu o den později.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve spojení s napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci takovým procesním prostředkem není stížnost pro porušení zákona podle trestního řádu; tento procesní prostředek má v rukou ministr spravedlnosti a odsouzený se nemůže pořadem práva domáhat, aby jej uplatnil. Přitom pokud jej ministr spravedlnosti uplatnil, nemůže to mít vliv na běh lhůty pro podání ústavní stížnosti vůči rozhodnutím soudů nižších stupňů. Opačný závěr by vedl k nepřípustné nerovnosti ve vztahu k těm, jimž také marně uplynula lhůta k podání ústavní stížnosti a u nichž ministr spravedlnosti svého specifického oprávnění nevyužil.
Ve vztahu k citovaným rozhodnutím je proto třeba lhůtu k podání ústavní stížnosti počítat od doručení rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci podle §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu v tehdy účinném znění. Pokud stěžovatel podal ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím až 16. května 2005, tj. více než dva roky od doručení rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, činí tak po uplynutí zákonem stanovené lhůty (k obdobnému závěru dospěl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 287/04 ze dne 22. listopadu 2004: "Řízení o stížnosti pro porušení zákona, je řízením samostatným, a proto rozhodnutí v něm učiněné je v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu zkoumáno co do způsobilosti zasáhnout do základních práv stěžovatele i v řízení o ústavní stížnosti samostatně, bez přímého propojení s rozhodnutími přijatými v původním řízení."). Ústavní stížnost proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 111/2002 ze dne 4. prosince 2002 a rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 11 T 21/99 ze dne 28. března 2002 je proto třeba odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu byla ústavní stížnost podána ve lhůtě stanovené zákonem. Z obsahu ústavní stížnosti je však zřejmé, že stěžovatel brojí proti skutkovým a právním závěrům Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci. Opakuje svou argumentaci, kterou již uplatnil v odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně a s níž se Vrchní soud v Olomouci přesvědčivě vypořádal. Netvrdí, že by Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona porušil postup stanovený příslušnými ustanoveními trestního řádu (postup stanovený zákonem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny). Z ústavní stížnosti lze pouze nepřímo dovodit, že Nejvyššímu soudu vytýká jenom to, že se neztotožnil s argumentací a právním hodnocením ze strany navrhovatele, tj. ministra spravedlnosti.
Ústavní soud v souladu se svou konstantní judikaturou poukazuje na to, že rozdílný názor na interpretaci "jednoduchého práva" nebo rozdílný názor na výsledek hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy, sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny; porušení tohoto článku ostatně stěžovatel ani výslovně nenamítá. Ústavní soud v tomto případě shledal, že ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutím Nejvyššího soudu a nevyplývá z ní nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní. Stěžovatel před Ústavním soudem jen opakuje argumentaci, kterou uplatnil v rámci své obhajoby v řízení před obecnými soudy, resp. kterou uplatnil ministr spravedlnosti ve své stížnosti pro porušení zákona. Domáhá se jiné interpretace provedených důkazů a žádá, aby Ústavní soud přehodnotil skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy.
Přijetí konstrukce údajně ústavního rozměru věci stěžovatele by však ve svém důsledku vedlo k tomu, že by se Ústavní soud fakticky stal pravidelnou přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví. Naopak, Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Z ústavní stížnosti ani ze spisů se přitom nepodává, že by byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem zkrácen na svých jednotlivých základních právech podle ustanovení hlavy páté Listiny, že by bylo zkráceno např. právo na obhajobu, apod. Námitkami ministra spravedlnosti, k nimž se přihlásil i stěžovatel, se Nejvyšší soud podrobně zabýval a z pohledu Ústavního soudu přesvědčivě zdůvodnil, proč se s nimi neztotožnil.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto Ústavní soud ústavní stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu