ECLI:CZ:US:2005:2.US.291.04
sp. zn. II. ÚS 291/04
Usnesení
II.ÚS 291/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Svazu českých a moravských spotřebních družstev, se sídlem v Praze 1, Těšnov 5, zastoupeného JUDr. Z. A., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2004, č.j. Nco 40/2004-995 a návrhu na zrušení §14 odst. 4 o.s.ř., takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení jeho práv, chráněných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo k námitce stěžovatele rozhodnuto, že soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem JUDr. Š. L. není vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené u tohoto soudu pod sp.zn. K 174/95. Stěžovatel rovněž navrhuje zrušení ustanovení §14 odst. 4 o.s.ř.
V ústavní stížnosti uvádí, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 1996 byl prohlášen konkurz na majetek dlužníka Jednota, spotřební družstvo v Rumburku, jehož je stěžovatel účastníkem z titulu své konkursní přihlášky, kterou uplatnil nesplacenou půjčku ve výši 22 069 308 Kč ze smlouvy o půjčce ze dne 1. 3. 1994.
Stěžovatel dále rekapituluje výhrady, které má vůči postupu konkursního soudu o incidenční žalobě a uvádí, že nově pověřený soudce JUDr. Š. L. nedodržel program jednání schůze věřitelů dne 22. 10. 2003, původně stanovený soudcem JUDr. V. Zprávu správce o dosavadním průběhu konkursu s přihlédnutím k nákladům konkursu za jednotlivé roky, výtěžku ze zpeněžení podstaty a hotových výdajů správce, jakož i přehled plnění daňových povinností správcem neprojednal. Naopak rozhodl nepřiznat hlasovací právo stěžovateli, který měl na schůzi věřitelů majoritu, a na místo doplňující volby věřitelského výboru volbou "nového" věřitelského výboru z řad ostatních přítomných věřitelů reagoval na podněty stěžovatele de facto jeho vyloučením z věřitelského výboru úpadce, byť bez výslovného projevu vůle. Stěžovatel z těchto důvodů podal dne 18. 12. 2003 Ministerstvu spravedlnosti návrh na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, jímž se domáhal náhrady nákladů, které marně vynaložil na své právní zastoupení za úkony, kterými se domáhal sjednání nápravy, a které učinil vůči konkursnímu soudu, vůči ostatním členům věřitelského výboru a správci, za úkony spojené s účastí při jednáních věřitelského výboru a na schůzi věřitelů.
Dne 30. 12. 2003 podal stěžovatel, s odvoláním na podaný návrh, jímž se domáhá náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem, námitku podjatosti vůči soudci JUDr. Š. L. Poukázal na stanovisko Vrchního soudu v Praze sp. zn. Nco 170/93, dle nějž, pokud se soudce podílel na rozhodování v právní věci, v níž mu podle tvrzení účastníka vznikla škoda způsobená nesprávným úředním postupem, jejíž náhrady se domáhá, jde o takový poměr k věci, který vyvolává pochybnost o jeho nepodjatosti.
Vrchní soud své rozhodnutí, dle nějž JUDr. Š. L. není vyloučen z projednávání a rozhodování věci, odůvodnil zejména poukazem na ust. §14 odst. 4 o.s.ř. (po novele), které dle stěžovatele nesprávně vyložil tak, jako by v případě probíhajícího řízení o riziku možné regresní odpovědnosti soudce za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem nebylo možné po novele občanského soudního řádu námitku podjatosti z tohoto důvodu uplatnit, neboť prakticky vždy se jedná o okolnosti spočívající v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo o jeho rozhodování v jiných věcech.
Stěžovatel je přesvědčen, že konkursní soud poškodil svým postupem obecně všechny věřitele úpadce a stěžovatele poškodil zvláště tím, že marně vynaložil náklady na právní zastoupení. Za tohoto stavu věci je stěžovatel přesvědčen, že je jeho právem domáhat se náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem soudce JUDr. Š. L. Pokud tak stěžovatel učinil a obecnému soudu důkaz o existenci řízení o náhradě škody předložil, porušil obecný soud napadeným rozhodnutím jeho ústavně zaručená práva na nestranný soud a spravedlivý proces.
Pro případ, že by Ústavní soud shledal, že extenzivním výkladem ust. §14 odst. 4 o.s.ř. sice bylo porušeno právo stěžovatele na nestranný soud a spravedlivý proces, ale současně shledal, že tento extenzivní výklad ust. §14 odst. 4 o.s.ř. provedený obecným soudem je v souladu s uvedeným ustanovením, navrhuje jeho zrušení, a to posledním dnem šestého měsíce následujícího po zveřejnění nálezu.
Vrchní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zdůraznil, že při aplikaci změněné právní úpravy nelze bez dalšího vycházet z judikatury opírající se o právní úpravu odlišnou. Dále uvedl, že z obsahu spisu je zjevné, že stěžovatel ve skutečnosti nemá důvod pochybovat o nepodjatosti soudce, není však spokojen s tím, jak soudce v řízení postupuje. Názor stěžovatele, že se podáním žaloby o odpovědnosti k náhradě škody vůči státu s rizikem regresní odpovědnosti soudce automaticky zakládá pochybnost o nepodjatosti soudce, považuje za nepřijatelný, neboť právě takový postup by vedl k odnětí věci zákonnému soudci a k porušení práv, jichž se stěžovatel dovolává.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry Vrchního soudu v Praze, který neshledal zahájení sporu o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem jako důvod pro vyloučení soudce z projednávané věci.
Zákonná úprava vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci je stanovena v §14 odst. 1 o.s.ř. tak, že soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti (vyloučeni jsou i soudci soudu vyššího stupně, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího stupně a naopak - odst. 2 cit. ust., z projednávání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost jsou vyloučeni soudci, kteří žalobou napadené rozhodnutí vydali nebo věc projednávali - odst. 3 cit. ust., důvodem vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech -odst. 4).
Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře konstatoval, že na nestrannost soudce je třeba nahlížet ze dvou aspektů. K vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci totiž nepostačuje jen subjektivní hledisko účastníků řízení (či soudce samotného), ale i reálná existence okolností, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce má k věci nikoliv nezaujatý vztah (srov. např. I.ÚS 167/94, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 127, II.ÚS 105/01, ÚS sv. 23, č. 98). Důvodné pochybnosti o soudcově nestrannosti tak musí být založeny na skutečnostech, které objektivitě soudcovského rozhodování protiřečí, a to natolik, že nikoli z pohledu stěžovatele, ale v objektivním smyslu ústavně chráněnou nestranností soudcovského rozhodování otřásají (srov. III. ÚS 26/2000, ÚS, sv. 17, usnesení č. 4).
O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Stěžovatel vyvodil podjatost soudce pro další řízení z toho, že na základě svého přesvědčení o nesprávném postupu soudce učinil kroky směřující k podání žaloby o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, přičemž považuje ze nesporné, že mu škoda skutečně vznikla a považuje za jisté, že soudce, jemuž údajně hrozí postih regresní náhradou z tohoto důvodu, bude mít ke stěžovateli jako účastníkovi řízení podjatý vztah.
Stěžovatel neuvedl žádné jiné důvody než hypotetickou úvahu o podjatosti soudce z důvodů nárokované náhrady škody a ani nenamítá, že by ze strany soudce došlo k chování, které by bylo důvodem k pochybnostem o jeho nepodjatosti.
Dle názoru Ústavního soudu v dané věci subjektivní hledisko stěžovatele, které bylo podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti soudce, nebylo z objektivního hlediska dostatečně podloženo evidentním závěrem, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat.
Rozhodnutí o vyloučení soudce podle §14 o. s. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny). Vyloučit soudce z projednávání a rozhodování přidělené věci proto lze jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které mu zcela zjevně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě.
Samotné podání žaloby o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem (či pouhý návrh na předběžné projednání nároku na náhradu škody dle zák. č. 82/1998 uplatněný u příslušného orgánu) automaticky nemůže zakládat podjatost soudce. Podáním takovéto žaloby si nelze vynucovat projednání věci jiným soudcem než je soudce zákonný a v podstatě tak obcházet procesní úpravu řešící podmínky, za kterých lze soudce vyloučit. Ústavní soud opakuje, že podle ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo zástupcům lze mít pochybnosti o jejich nepodjatosti. Pro takový závěr však bez dalšího nepostačí případné domněnky účastníka o způsobené škodě, vyvozované z hodnocení postupu soudce v průběhu řízení, aniž by je účastník dokumentoval konkrétními tvrzeními ve smyslu zmíněného ustanovení, tzn. aniž by prokázal, že soudce právě a jen z důvodů podjatosti (se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo zástupcům) činil procesní kroky, které by měly pro účastníka řízení nepříznivý dopad.
Vzhledem k tomu, že v dané věci pro vyloučení soudce nesvědčil určitý důvod, vymezený takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou, je zřejmé, že krajský soud v napadeném usnesení aplikoval jednoduché právo ústavně konformním způsobem a jeho postupem nemohlo dojít k porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele. Uvedené právo neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že poukaz stěžovatele na stanovisko Vrchního soudu v Praze, sp.zn. Nco 170/93, je nepřípadný, neboť se týkal procesně zcela odlišné situace, kdy o náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem měla rozhodovat u odvolacího soudu soudkyně, která se podílela na vydání rozhodnutí, jež bylo důvodem pro uplatnění žaloby o náhradu škody.
Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení §14 odst. 4 o.s.ř., Ústavní soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou uvádí, že řízení o návrhu na zrušení právního předpisu je řízením akcesorickým, které "sleduje osud ústavní stížnosti". Za situace kdy ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možnosti projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení (srov. např. sp.zn. III.ÚS 101/95 Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv.4, usn. č. 22)
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, Vrchní soud v Praze rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu
K : doručit: advokát 2x
Vrchnímu soudu v Praze
přílohy: usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16.3. 2004, č.j. Nco 40/2004-995 ponechat ve spise, ostatní přílohy vrátit
Po obdržení ZPL založ