ECLI:CZ:US:2005:2.US.294.04
sp. zn. II. ÚS 294/04
Usnesení
II.ÚS 294/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Z. K., podané proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 2. 2004, sp. zn. 11Co 25/2002, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána včas a též co do ostatních formálních náležitostí vyhovovala zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni. Tvrdí, že postupem vedoucím k jeho vydání bylo zasaženo do základních práv stěžovatele, která mu zaručují čl. 1, čl. 10 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 3 odst. 3, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a konečně čl. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Označený rozsudek navrhuje zrušit. Dále navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a zavázal stát k náhradě nákladů zastoupení vzniklých stěžovateli.
Ze spisu sp. zn. 6 C 292/99, vyžádaného od Okresního soudu v Klatovech, a z obsahu ústavní stížnosti bylo zjištěno následující.
Stěžovatel se spolu se svým bratrem a matkou domáhal žalobou podanou k Okresnímu soudu v Klatovech dne 1.12.1999 určení, že je podílovým spoluvlastníkem pozemku, parc. č. 334/2 o výměře 3003 m2, v katastrálním území S. V žalobě uvedl, že spoluvlastnický podíl na tomto pozemku, ovšem o výměře 2333 m2, získal v rámci restitučního řízení na základě dohody o vydání věci, uzavřené podle zákona č. 87/1991 Sb. s Městem Sušice. Restituovaný pozemek měl však podle žalobců v době jeho nuceného prodeje státu výměru právě žalovaných 3003 m2. V průběhu řízení žalobci upravili se souhlasem soudu petit žaloby tak, že nadále požadovali závazně určit, že jsou podílovými spoluvlastníky pozemku st. parc. č. 1150, a pozemků parc. č. 335/2 o výměře 2947 m2, parc. č. 334/2 o výměře 2865 m2 a parc. č. 335/4 o výměře 83 m2, vše katastrální území S. Žalobní důvod zůstal stejný, totiž přesvědčení stěžovatele a ostatních žalobců o tom, že předmětné pozemky měly být vydány ve větší výměře.
Okresní soud v Klatovech žalobu rozsudkem ze dne 18. 10. 2001, č. j. 6C 292/99-245, ve věci samé zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobcům se za situace, kdy není sporné, že jsou vlastníky pozemků uvedených parcelních čísel, nepodařilo prokázat naléhavý právní zájem na požadovaném určení žalobci tvrzené výměry pozemků.
Zároveň soud prvního stupně vyhověl protinávrhu Města Sušice a uložil stěžovateli a ostatním žalobcům odstranit stavbu plotu z pozemků parc. č. 335/1 a parc. č. 194 v katastrálním území S.
Krajský soud v Plzni k odvolání stěžovatele a ostatních žalobců rozsudkem ze dne 6. 2. 2004, sp. zn. 11 Co 25/2002, rozhodnutí soudu prvého stupně v meritu potvrdil, když se ztotožnil s právním závěrem prvoinstančního soudu ohledně nedostatku naléhavého právního zájmu na žalobě. Podle odvolacího soudu není požadavek žalující strany, že pozemek má určitou výměru, požadavkem na určení existence či neexistence práva nebo právního vztahu, neboť vymezení výměry pozemku je skutečností, nikoliv právním vztahem. Navíc odvolací soud poznamenal, že určování hranic mezi pozemky nespadá do pravomoci soudů.
Stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Plzni napadl touto ústavní stížností a navrhl jeho zrušení. Uvádí, že odvolací soud se zabýval pouze formálními aspekty věci a zasáhl tak do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Dále namítl, že krajský soud pominul při rozhodování materiální a obsahový smysl a účel úpravy provedené restitučními předpisy. V podrobnostech pak odkázal na své argumenty uplatněné v průběhu nalézacího řízení.
Ústavní soud si opatřil nalézací spis Okresního soudu v Klatovech a vyzval postupem podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Krajský sodu v Plzni jako účastníka řízení, aby se k obsahu stížnosti vyjádřil.
Krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku a zopakoval, že žalobě nebylo možno pro nedostatek naléhavého právního zájmu vyhovět. Vyjádření vedlejších účastníků Ústavní soud nevyžadoval, neboť to pro rozhodnutí nepovažoval za nutné.
Jak již v minulosti Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, protože není článkem jejich soustavy (viz čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postup obecných soudů sleduje pouze potud, zda v řízení nevykročily z limitů, daných obsahem páté hlavy Listiny základních práv a svobod, nemůže však na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (viz čl. 83 Ústavy ČR).
Základní otázkou, na kterou bylo v daném sporu nutno odpovědět, bylo to, zda žalobci, a tedy i stěžovatel, mohou zvoleným způsobem žádat po nalézacím soudu, aby deklaroval jejich vlastnictví k předmětným pozemkům za situace, kdy jsou zapsáni jako jejich vlastníci v katastru nemovitostí, ale výměra těchto pozemků neodpovídá představám žalobců. Ústavní soud je shodně s nalézacími soudy zajedno v tom, že nikoliv. Jak výstižně uvádí v svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Plzni, ani vyhovující výrok by totiž pro stěžovatele neměl žádný význam, neboť by nebylo jasné, kudy vlastnická hranice v terénu prochází. Ústavní soud považuje tudíž závěr soudů obou stupňů, že žalobu nebylo možno pro nedostatek naléhavého právního zájmu po stránce věcné vůbec přezkoumat, za odpovídající. Podle ustálené výkladové praxe je naléhavý právní zájem na určovací žalobě dán tam, kde by bez takového určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se jeho právní postavení stalo (či zůstalo) nejistým. Podle dikce §20 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí, jsou jedinými závaznými údaji katastrální evidence v případě pozemku parcelní číslo a geometrické určení pozemku, a dále název a geometrické určení katastrálního území. Výměra pozemku závazným údajem není. Je-li nesporné, že stěžovatel je spoluvlastníkem pozemků definovaných jejich parcelními čísly a označením katastrálního území, není na jeho právním postavení nic nejistého.
Ústavní soud je toho názoru, že v posuzované věci by výrok, požadovaný stěžovatelem a ostatními žalobci, stav nejistoty naopak nastolil. Z rozhodnutí by totiž vůbec nebylo zřejmé, odkud - tedy z jakého ze sousedních pozemků - má být vyňata výměra, o kterou se stěžovatel cítí být po vydání pozemků ukrácen. Jak výše uvedeno, údaj katastru o geometrickém určení pozemku je údajem závazným. Pokud by nalézací soud rozhodl tak, jak stěžovatel spolu s ostatními žalobci žádal, geometrické určení polohy dotčené pozemkové parcely v katastru nemovitostí by neodpovídalo skutečné poloze a tvaru pozemku v terénu, což je při výše zmíněné závaznosti tohoto údaje nepřípustné.
Již dříve Ústavní soud judikoval, že v postupu obecných soudů, které zamítnou návrh na podkladě toho, že navrhovatel sám vymezil předmět řízení nesprávně voleným petitem žaloby, nelze spatřovat porušení práv chráněných článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (např. usnesení č. IV ÚS 37/2000). Ani v posuzované věci Ústavní soud neshledal, že by krajský soud v napadeném rozhodnutí při hodnocení existence či neexistence naléhavého právního zájmu na určovacím výroku překročil ústavní meze rozhodování a jakkoliv zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces, zaručený Listinou základních práv a svobod, Úmluvou o ochraně základních práv a svobod a Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, jak se stěžovatel tvrdí.
Ze shromážděných podkladů je zřejmé, že napadeným rozhodnutím nebyla dotčena ani žádná jiná základní práva stěžovatele, která uvádí, tedy ani právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod, ani právo na nediskriminující zacházení, zakotvené v čl. 3 odst. 3 Listiny. V této souvislosti Ústavní soud stěžovatele upozorňuje, že posuzovaná věc nebyla sporem restitučním, jak se stěžovatel domnívá. Je proto bez významu argumentovat výkladovou praxí, vztahující se k zákonu č. 87/1991 Sb., jakož i odkazovat na rozhodnutí Ústavního soudu, podávající v konkrétních případech výklad jednotlivých ustanovení tohoto předpisu.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Protože Ústavní soud stížnost odmítl, aniž by blíže zkoumal osobní a majetkové poměry stěžovatele, nevyhověl v souladu s ustanovením §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ani návrhu stěžovatele, aby náklady vzniklé mu v tomto řízení nesl stát.
Taktéž Ústavní soud nevyhověl ani žádosti stěžovatele o přiznání odkladného účinku ústavní stížnosti. Sporné řízení bylo řízením určovacím, ohledně výroku o věci samé tedy není odklad vykonatelnosti ani možný. Pokud jde o útratové výroky a výrok, týkající se
vzájemného návrhu žalovaného Města Sušice, neznamenal by jejich výkon pro stěžovatele žádnou významnou újmu, proto do jejich vykonatelnosti Ústavní soud nezasahoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu