ECLI:CZ:US:2005:2.US.297.05
sp. zn. II. ÚS 297/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o věci ústavní stížnosti Ing. J. T., zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, se sídlem 28. října 1001/3, Praha, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 36/2005, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 12 To 34/2004, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 12 To 34/2004, kterým byl k jeho odvolání a odvolání státního zástupce ve vztahu k němu zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 8 T 55/2001, a znovu bylo rozhodnuto tak, že byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokusu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 2 tr. z., a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu jednoho roku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 36/2005, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 37 odst. 1, 39, 40 odst. 2 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z připojeného spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 8 T 55/2001, Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli a Ing. J. K., D. T., a L. Š. bylo od 14. 9. 2000 vedeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 tr. z., a to u stěžovatele ve stádiu pokusu. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 5. 2003, č. j. 8 T 55/2001-3139, byli všichni obžalovaní uznáni vinnými ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) tr. z., z nich stěžovatel ve stádiu pokusu, a u všech bylo upuštěno od potrestání. Proti rozsudku se všichni odvolali a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2003, č. j. 12 To 74/03-3186, byl rozsudek soudu prvého stupně zrušen v celém rozsahu ve vztahu k obžalovaným Ing. J. K., D. T. a L. Š., a ve vztahu ke stěžovateli ve výroku, kterým bylo upuštěno od potrestání a nově bylo rozhodnuto tak, že stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odložený na zkušební dobu dvou let, a ostatní obžalovaní byli podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby pro neprokázání subjektivní stránky trestného činu, a zároveň bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání stěžovatele. K dovolání stěžovatele byl rozsudek odvolacího soudu zrušen ve výrocích, které se k němu vztahovaly, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, č. j. 5 Tdo 133/2004-3252, a to pro nezohlednění materiální stránky trestného činu. Poté byl Vrchním soudem v Praze vydán ústavní stížností napadený rozsudek ze dne 4. 5. 2004, kterým byl ve vztahu ke stěžovateli zcela zrušen rozsudek soudu prvého stupně a nově byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 2 tr. z. Toho se měl dopustit tím, že v postavení starosty města Úpice jako správné a pravdivé odsouhlasil, podepsal a odeslal Státnímu fondu životního prostředí nepravdivá závěrečná vyhodnocení výstavby čistírny odpadních vod a kanalizace, podložená nepravdivými doklady, vyhotovenými na jeho popud stavbyvedoucím tak, aby nedošlo k nevyplacení zbytku dotace ve výši 4.901.000 Kč. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu jednoho roku. Dovolání stěžovatele bylo posléze jako zjevně neopodstatněné odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, které bylo rovněž napadeno ústavní stížností.
Stěžovatel namítá, že byl uznán vinným ze spáchání trestného činu pro jednání, které trestným činem není. Materiální stránka trestného činu nemůže být dána, neboť dotace Státního fondu životního prostředí byla použita v rámci akce, na kterou byla poskytnuta, byť na jiné její části. Považuje za irelevantní tu skutečnost, že v duchu změn užití dotace, daných jednoznačně průběhem investiční akce a sloužících ke zvýšení účelného a efektivního provozu čističky odpadních vod a kanalizace, nebyla změněna smlouva se Státním fondem životního prostředí. Ekologický efekt provedené akce slouží celé společnosti a nikoliv jen městu Úpice, a proto nikdo nemohl být neoprávněně obohacen. Přitom ke škodě podle jiných rozhodnutí obecných soudů nemůže dojít tam, kde je použita k účelu, ke kterému byla poskytnuta, kterým v daném případě bylo zkvalitnění životního prostředí. V průběhu řízení nebylo nijak prokázáno, že by opatřil nepravdivé podklady pro závěrečné vyhodnocení akce, a že by zprávu o vyhodnocení podepsal a odeslal Státnímu fondu životního prostředí s vědomím, že není správné a pravdivé. Proto jednání stěžovatele mohlo být sice kvalifikováno jako nedodržení smluvních podmínek, ale nikoliv jako trestný čin. Soudce senátu odvolacího soudu považuje za vyloučené z rozhodování věci, neboť opřeli své rozhodnutí o úvahy, které jsou nezákonné a proti němu nepřátelské. Jde zejména o úvahu, že neulehčil spoluobžalovaným situaci tím, že odmítl vypovídat, že vědomě přivodil trestní stíhání těchto osob, že v případě dokonání vytýkaného jednání by posílil svoji pozici mezi volenými orgány samosprávy, a konečně o to, že byl jejich rozhodnutím podle §262 tr. ř. zbaven svého zákonného soudce.
Podle Nejvyššího soudu bylo právní hodnocení skutku učiněno řádně a bez vad. Neztotožňuje se ani s dalšími námitkami stěžovatele, které jsou opakováním tvrzení uplatněných v dovolání. Proto navrhl ústavní stížnost odmítnout a souhlasil s upuštěním od ústního jednání.
Vrchní soud v Praze má zato, že námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou jen modifikací námitek uváděných v rámci obhajoby, se kterými se soudy všech stupňů náležitě vypořádaly. Přitom část těchto námitek byla odmítnuta rozhodnutím Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 211/03. Nikdo z členů senátu, který ve věci rozhodoval, se necítí být ve věci podjatý. Proto považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
Nejvyšší státní zastupitelství i Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejších účastníků řízení vzdala.
V replice k vyjádřením obou soudních instancí stěžovatel opětovně zdůraznil svou hlavní argumentaci s tím, že se s ní oba soudy ani ve svých vyjádřeních nevypořádaly.
Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to zpravidla ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz sp. zn. II. ÚS 294/95, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63). Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod jen v případech konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a v případech svévolné aplikace jednoduchého práva (viz sp. zn. III. ÚS 671/02 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 29. N. 10).
Shora uvedené závěry zcela dopadají i na posuzovaný případ. Veškeré námitky, které stěžovatel vznáší v ústavní stížnosti totiž byly v celém rozsahu součástí obhajoby, a to v rámci opravných prostředků, jak správně poukazují obecné soudy. Obecné soudy (a nejen ony, jak bude uvedeno dále) se přitom těmito námitkami náležitě zabývaly, a proto je jejich postup třeba mít za ústavně souladný.
Předně je třeba zdůraznit, že stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu spočívajícího především v tom, že nechal vyhotovit nepravdivé dokumenty, tyto odsouhlasil a zaslal Státnímu fondu životního prostředí s tím, aby ovlivnil jeho další postup při realizaci smlouvy o poskytnutí finanční podpory na předmětnou investiční akci. Nešlo tedy primárně o to, že ve skutečnosti byla tato investiční akce provedena jinak, než předpokládala smlouva o poskytnutí finanční podpory, ale že tyto rozdíly byly jiné i oproti dokladům, zaslaných stěžovatelem fondu. Proto Ústavní soud považuje za ústavně souladné, že obecné soudy neshledaly opodstatněnou argumentaci stěžovatele, že všechny poskytnuté prostředky byly použity v souvislosti s předmětnou akcí a k ekologickým účelům, a že proto intenzita nebezpečnosti jeho činu pro společnost nedosahuje vůbec zákonem požadované míry. Obecné soudy uvedenou skutečnost zohlednily při úvahách o míře nebezpečnosti tohoto jednání pro společnost, a v důsledku toho nebyl uznán vinným z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) tr. z., čemuž by odpovídala výše škody, která jeho jednáním měla být způsobena, ale pouze ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 2 tr. z.
Rovněž argumentace, že nikdo nebyl poškozen, protože výsledek investiční akce slouží celé společnosti, a nikoliv jen městu Úpice, považuje Ústavní soud za nepřípadnou, a to nejen z důvodů obsažených v odůvodnění napadených rozhodnutí. Pokud by tato argumentace byla dovedena ad absurdum, tak by podle ní nikdo nebyl povinen plnit jakékoliv své finanční povinnosti vůči státu, pokud by takto získané prostředky použil k účelu, ke kterému jsou rovněž užívány státem. Takový závěr je však za současné podoby právního řádu nepřípustný.
Argumentace, že to byl právě stěžovatel, kdo opatřil a odeslal nepravdivé dokumenty fondu, je obsažena již v rozhodnutí soudu prvého stupně, na niž se odvolal odvolací soud a Ústavní soud ji neshledává protiústavní. S námitkou o tom, že ve věci rozhodovali vyloučení soudci se ústavně souladným způsobem vypořádal již dovolací soud. Ústavní soud k tomu dodává, že důvodem pro vyloučení soudce (či celého senátu) podle §30 tr. ř. nemůže být způsob, jakým soud nahlíží na projednávanou záležitost, a ani jeho argumentace a právní závěry, a to ani kdyby nic z toho nebylo nadřízenými soudními instancemi shledáno správným.
Ústavní soud nesouhlasí ani s námitkou nepředvídatelnosti s ohledem na opačné rozhodnutí v podobné věci. Ono jiné rozhodnutí měl, podle tvrzení stěžovatele, vydat nižší než dovolací soud, a navíc stěžovatel toto rozhodnutí nepředložil ani obecným soudům, ani Ústavnímu soudu. Konečně námitkou porušení práva na zákonného soudce v důsledku aplikace §262 tr. ř. se Ústavní soud na základě předchozí ústavní stížnosti v téže věci zabýval, a tuto shledal zjevně neopodstatněnou v usnesení, sp. zn. I. ÚS 211/03, jak správně poukázal Vrchní soud v Praze. Ústavní soud se i nyní se závěry uvedenými v tomto rozhodnutí zcela ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje.
Ústavní soud tedy neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu