ECLI:CZ:US:2005:2.US.299.04
sp. zn. II. ÚS 299/04
Usnesení
II.ÚS 299/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti F. Š., právně zastoupeného JUDr. L. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2004, sp. zn. 1 To 8/2004 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. Ntr 2/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení obou shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi byla porušena ústavně zaručená práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel byl dne 1. 12. 1948 vzat do vazby a obviněn z trestného činu podle §2 odst. 3 zákona č. 231/1948 Sb. Dne 15. 7. 1949 bylo trestní stíhání pro nedostatek důkazů zastaveno. Poté byl stěžovatel formálně propuštěn z vyšetřovací vazby, ale okamžitě byl znovu zatčen a převeden do tzv. zadržovací vazby, kde byl držen do 4. 8. 1949. Toho dne byl deportován do tábora nucené práce, odkud byl propuštěn až po dalších 10ti měsících.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. Rt 1/2000, byl stěžovatel podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, plně rehabilitován, a to pokud jde o dobu od 1. 12. 1948 do 15. 7. 1949. Za tuto dobu byl také odškodněn na základě sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 12. 7. 2000, č. j. RO 80/2000-Sá/K. Dne 12. 1. 2004 se stěžovatel obrátil na Krajský soud v Praze s návrhem, aby byla vyslovena též jeho soudní rehabilitace pro období od 15. 7. 1949 do 4. 8. 1949. Krajský soud však návrh zamítl s tím, že jde o věc rozhodnutou výše cit. usnesením Krajského soudu v Praze. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, která byla zamítnuta napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze. Ačkoli soud uznal, že se o věc rozhodnutou nejedná a ani o ní nebylo rozhodnuto ze zákona, konstatoval, že v daném případě nelze postupovat podle zákona č. 119/1990 Sb., nýbrž je nutno aplikovat zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.
S tímto závěrem odvolacího soudu stěžovatel nesouhlasí a tvrdí, že nebyl v tzv. zadržovací vazbě na základě žádného správního rozhodnutí. Zákon o táborech nucené práce č. 247/1948 Sb., ani tehdy platný správní řád nikoho neopravňovaly, aby bral občany do tzv. zadržovací vazby. Stěžovatel tedy nebyl zbaven svobody vzetím do vazby ve správním řízení, ale stalo se tak zcela bez právního důvodu. Proto se podle přesvědčení stěžovatele nevztahuje na danou věc ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ale ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Vrchní soud v Praze jako účastník řízení ve vyjádření ze dne 26. 7. 2004 odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a nad jeho rámec uvedl, že ze znění §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že cit. ustanovení se použije obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v §2 a 4. Jelikož řízení pro trestný čin bylo pravomocně zastaveno, nemohlo být omezení osobní svobody, pro něž se stěžovatel domáhá soudní rehabilitace, učiněno v souvislosti s rehabilitovaným trestným činem. Proto podle názoru soudu stěžovateli nezbývá, než se svého nároku domáhat v občanskoprávním řízení v rámci aplikace zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Krajský soud v Praze pouze odkázal na odůvodnění obou napadených rozhodnutí.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly- li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska námitek uplatněných stěžovatelem v ústavní stížnosti, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Z příslušného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, byl opatřením Státního soudu v Praze ze dne 18. 7. 1949, Or I 383/49, předán Krajskému velitelství státní bezpečnosti v Praze s tím, že příslušný spis byl postoupen dne 2. 8. 1949 k dalšímu opatření dle zákona č. 247/1948 Sb., Komisi č. 1, která vydala rozhodnutí, jímž stěžovatele zařadila do tábora nucené práce v Kladně na dobu dvou let. Příslušný výměr byl vydán dne 15. 8. 1949 s odůvodněním, že stěžovatel byl dne 22. 7. 1949 zadržen a bylo zjištěno, že jako představitel "Mezinárodního sdružení badatelů bible - Strážní věž, biblická a traktátní společnost" se dopustil sdružování proti státu, pobuřování proti republice, popuzování proti příslušníkům jiného náboženského vyznání, šíření poplašných zpráv, podněcování k neplnění zákonů, povinností a hanobení spojeneckého státu ve všech případech pod rouškou uvedené Biblické společnosti.
Obecné soudy návrh stěžovatele na soudní rehabilitaci období od 15. 7. do 4. 8. 1948 zamítly s tím, že přestože se jedná i v tomto případě o nezákonné zbavení osobní svobody, nebylo toto možné vyslovit v řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., ale toliko v rámci aplikace zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, který řeší otázky odškodnění za vazbu v ustanovení. §16 odst. 3.
Podle §2 zákona o mimosoudních rehabilitacích spočívá zmírnění následků majetkových a jiných křivd způsobených občanskoprávními úkony, správními akty nebo jinými protiprávními postupy, k nimž došlo v rozhodném období, ve vydání věci nebo v poskytnutí finanční náhrady nebo ve zrušení některých správních aktů, popřípadě v úpravách v oblasti sociálního zabezpečení,
a) je-li to v zákoně výslovně stanoveno,
b) došlo-li k nim na základě ustanovení právních předpisů, které
tento zákon zrušuje, nebo
c) byl-li důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího
obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Politickou perzekucí se pro účely tohoto zákona rozumí postižení osob, které vzniklo
a) v přímé souvislosti s jejich demokraticky motivovaným
politickým a společenským jednáním a občanskými postoji, nebo
b) jako důsledek jejich příslušnosti k určité sociální,
náboženské, majetkové nebo jiné skupině či vrstvě.
Správní vztahy řeší zákon v 14 až 18. V ustanovení §16 odst. 3 se uvádí, že "náhradu za vazbu a výkon trestu odnětí svobody přesahující tři měsíce je v rozsahu a za podmínek stanovených v §23 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb., povinen poskytnout příslušný ústřední orgán státní správy republiky. Podle §17 zákona se zrušují rozhodnutí o zařazení do tábora nucených prací vyslovená podle zákona č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce, a zařazení do pracovního útvaru vyslovená podle nařízení Slovenské národní rady č. 7/1948 Sb. SNR, o zřízení pracovních útvarů, ledaže by už předchozí potrestání jasně ukazovala, že šlo o osobu soustavně páchající majetkovou trestnou činnost. Podle odst. 2 cit. ustanovení je příslušný ústřední orgán státní správy republiky povinen poskytnout peněžní náhradu za dobu strávenou v táboře nucených prací nebo v pracovním útvaru v rozsahu a za podmínek stanovených v §23 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb.
Ve věci stěžovatele je zřejmé, že zbavení jeho osobní svobody od 15. 7. 1949 do 4. 8. 1949 souviselo s rozhodnutím příslušné komise o zařazení do tábora nucené práce. Právě zařazení do tábora nucené práce probíhalo ve správním řízení a spadá pod tzv. správní vztahy, upravené zákonem o mimosoudních rehabilitacích. Z toho posléze vyplývá i to, že na vazbu uvalenou v souvislosti se správním řízením se vztahuje ustanovení §16 odst. 3 téhož zákona. V případě stěžovatele je však třeba podotknout, že vazba nepřesáhla délku tří měsíců, což je podmínka aplikace cit. ustanovení.
Snaha státu rehabilitovat zákonem o soudní rehabilitaci a zákonem o mimosoudních rehabilitacích vyjmenované osoby a přiměřeně je odškodnit, je primárním účelem tohoto zákona. Nelze ovšem přehlédnout, že přiměřené hmotné odškodnění je aktem, byť majícím svou nezanedbatelnou materiální stránku, spíše symbolickým, který navazuje na základní zadostiučinění morální. Tímto odškodněním však není možné následky jednání minulého režimu v plném rozsahu jakkoli odčinit.
Po zhodnocení výše uvedených okolností daného případu pak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu
Ref:
Doručit do vlastních rukou
- advokát stěžovatele 2x
- Vrchní soud v Praze
- Krajský soud v Praze
-
Vráti spis Ntr 2/2004 Krajskému soudu v Praze
Přílohy nechat ve spisu
Po vrácení dodejky založit