ECLI:CZ:US:2005:2.US.3.05
sp. zn. II. ÚS 3/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Medkova 913/48, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. října 2004, č. j. Nco 111/2004-140, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4. října 2004, č. j. Nco 111/2004-140. Citovaným usnesením bylo rozhodnuto o tom, že soudci Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, JUDr. Robert Ožvald, JUDr. Marcela Pechová, JUDr. Ivana Kosová a Mgr. Pavel Přibyl, nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování v právní věci, jejímž účastníkem byl stěžovatel. Vrchní soud v Praze poté, co si vyžádal vyjádření jednotlivých soudců k námitce podjatosti, dospěl k závěru, že nebyly naplněny podmínky pro jejich vyloučení. Konstatoval, že ve smyslu ustanovení §14 odst. 4 občanského soudního řádu nejsou důvodem vyloučení soudce okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v rozhodování v jiných věcech. Pro vyloučení soudce musí být dán určitý důvod vymezený konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi. Tvrzení žalobce (stěžovatele) o důvodech, jež mají vyvolávat pochybnosti o nepodjatosti jmenovaných soudců, nebylo žádným způsobem prokázáno. Žalobce přitom svá tvrzení stavěl především na svém podezření, že jmenovaní soudci mají osobní zájem na projednávané věci, že předchozí rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny nálezem Ústavního soudu, a dále na tom, že manžel soudkyně, která věc rozhodovala v prvním stupni u Okresního soudu v Táboře, byl kolegou jmenovaných soudců. Žádný z těchto důvodů nepovažoval Vrchní soud v Praze za takový, aby byl schopen navodit pochybnosti o podjatosti soudců.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 36, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR. Ve stížnosti uvedl, že námitku podjatosti uplatňoval proti všem soudcům Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, zejména proto, že vyslovil obavy z jejich nepodjatosti ve věci, s ohledem na nesprávné právní závěry učiněné při rozhodování o předcházejícím opravném prostředku ve stejné věci. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ovšem nezahrnuje všechny soudce Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, proti nimž směřovala námitka podjatosti. Ve věci zejména rozhodovala JUDr. Vorlíčková, která rozhodovala při ústním jednání, ač z písemného podání věděla, že i proti ní byla uplatněna námitka podjatosti. Tímto postupem soudu, kdy rozhodoval v senátu za účasti soudkyně, proti níž byla uplatněna námitka podjatosti, bylo dle názoru stěžovatele porušeno právo na spravedlivý proces.
Vrchní soud v Praze jako účastník řízení ve vyjádření odkázal, vzhledem ke skutečnosti, že nemá k dispozici procesní spis Okresního soud v Táboře, ani sběrný spis Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, pouze na obsah napadeného usnesení a na skutečnost, že rozhodoval o vyloučení těch soudců, kteří se ke vznesené námitce podjatosti vyjádřili a kteří tedy byli rozvrhem práce nepochybně určeni k vyřízení podaného odvolání stěžovatele.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv, obsažených v Ústavě a Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal od Okresního soudu v Táboře spis, vedený pod sp. zn. 9 C 15/2003. Námitka podjatosti byla uplatněna stěžovatelem dne 21. června 2004 a směřovala proti soudcům Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, neboť měli být v pracovním vztahu k JUDr. Jakšičové, která rozhodovala věc na prvním stupni. Zejména pak směřovala proti JUDr. Robertu Ožvaldovi, jenž navíc rozhodoval uvedenou věc v rámci předchozího řízení. Vrchní soud v Praze, který o námitce podjatosti rozhodoval, si vyžádal vyjádření soudců. Ze žádného z těchto vyjádření podjatost soudce nevyplývala a Vrchní soud své závěry o jejich nepodjatosti rozvedl v odůvodnění rozhodnutí. Je pravdou, že uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze výslovně neuvádí všechny soudce, působící u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře. Stěžovatel ovšem sám ve svém podání kromě výslovně zmiňovaného JUDr. Ožvalda konkrétně žádné další soudce Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, neuváděl. Pouze obecně tvrdil, že lze mít u všech soudců jmenovaného soudu pochybnosti o jejich podjatosti vzhledem k jejich kolegiálnímu, či přátelskému vztahu k rodině Jakšičů. Uvedená tvrzení nelze, jak správně konstatoval Vrchní soud v Praze, považovat za důvody, které by odůvodňovaly vyloučení soudce pro podjatost. Stěžovatel navíc dostal možnost při ústním jednání, konaném u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, dne 2. prosince 2004 (tedy po rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o podjatosti), aby vznesl nové skutečnosti vůči členům senátu, kteří byli uvedeni v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jakož i námitku podjatosti vůči třetí člence senátu, JUDr. Vorlíčkové. Žádná taková námitka ani další skutečnostnosti, týkající se podjatosti, nebyly stěžovatelem vzneseny (č. l. 154 citovaného spisu). Za této situace Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že Vrchní soud se řádně vypořádal s námitkou podjatosti vůči soudcům, uvedeným ve svém rozhodnutí a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Ohledně JUDr. Vorlíčkové, jako třetí člence senátu, rozhodující danou věc meritorně, resp. ohledně ostatních soudců Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, pak stěžovatel dostal dostatečnou možnost uplatnit případně další námitky. Pokud je neuplatnil v řízení před obecnými soudy, nemůže se této skutečnosti domáhat následně cestou podání ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 31. března 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu