ECLI:CZ:US:2005:2.US.300.05
sp. zn. II. ÚS 300/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. Š., zastoupené Mgr. Richardem Frommerem, advokátem, se sídlem tř. Svobody 31, Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 2. 2005, č. j. 1 Cmo 28/2005-154, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2004, č. j. 7 Cm 222/2003-150, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví označená usnesení Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do stěžovatelčina práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem označená rozhodnutí zrušil.
Napadená usnesení byla vydána v rámci sporu o určení neplatnosti zástavní smlouvy a smlouvy o předkupním právu, který vedla stěžovatelka proti akciové společnosti VOLKSBANK CZ a MVDr. F. Š. Ve věci samé rozhodl dne 3. 9. 2004 Krajský soud v Ostravě tak, že žalobu stěžovatelky zamítl. Rozsudek napadla stěžovatelka nezdůvodněným odvoláním. Usnesením napadeným touto stížností vyzval krajský soud stěžovatelku k řádnému doplnění odvolání a pro toto doplnění určil lhůtu do 26. 11. 2004; zástupce stěžovatelky převzal výzvu dne 19. 11. 2004. Stěžovatelka považovala takto formulovanou výzvu co do určení lhůty ke splnění povinnosti usnesením uložené za neurčitou, tudíž neplatnou, a proto ve lhůtě nereagovala. Navíc prý bylo reálné, aby jí byla výzva doručena až po 26. 11. 2004. Vrchní soud její odvolání pro neodstranění vad podání napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatelka je toho názoru, že tato rozhodnutí zasáhla do jejího práva na spravedlivý proces, když lhůta k odstranění vad návrhu nebyla krajským soudem určena v souladu se zákonem a vrchní soud jako soud odvolací přesto odvolání pro její marné uplynutí odmítl.
Ústavní soud nejprve, tak jako i v jiných případech, zkoumal stížnost z hlediska jejích formálních náležitostí. Zjistil, že stížnost byla podána osobou k tomu oprávněnou, stížnostní lhůta byla zachována, stěžovatelka je v řízení zastoupena a její podání má obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Přesto je namístě ji z níže uvedených důvodů odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Výklad jednoduchého práva přísluší obecným soudům a Ústavní soud do něho zasahuje pouze v případě, že by se jednalo o interpretaci svévolnou či interpretaci v extrémním rozporu s obsahem použité normy. Této zásady se Ústavní soud držel i v tomto případě.
Podle §43 odst. 1 občanského soudního řádu vyzve předseda senátu účastníka k opravě či doplnění podání, které nemá stanovené náležitosti, je nesrozumitelné či neurčité. K opravě či doplnění určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba doplnění či opravu provést. Občanský soudní řád ani nezapovídá předsedovi senátu možnost určit konec lhůty konkrétním pevným datem, ani mu neukládá povinnost vymezovat lhůtu počtem dnů s vazbou počátku jejího běhu na doručení usnesení. Je proto zcela na úvaze předsedy senátu, který činí opatření nutná k odstranění nedostatku některé z podmínek řízení, jakým způsobem vymezí účastníkovi řízení lhůtu ke zjednání nápravy. Předseda senátu je v tomto směru limitován pouze kriteriem přiměřenosti poskytnuté lhůty; lhůta by tedy neměla být ani příliš dlouhá, aby řízení neúměrně protahovala, ani příliš krátká, aby měl účastník reálnou možnost danou procesní povinnost splnit.
V posuzované věci soudkyně krajského soudu poskytla stěžovatelce k odstranění nedostatků podání lhůtu do 26. 11. 2004. Konec běhu lhůty byl tedy vymezen způsobem jednoznačným a nezaměnitelným. Zástupce stěžovatelky výzvu převzal dne 19. 11. 2004, a stěžovatelka tak měla osm dnů (jde zde o lhůtu procesní) na přípravu reakce. Takovou dobu nutno považovat za dostatečnou, a to zvláště za situace, kdy stěžovatelku v řízení zastupoval advokát, kterému jsou nároky občanského soudního řádu na náležitosti odvolání známy a který měl řádně vypracovat již odvolání samotné.
Námitku stěžovatelky, že její zástupce mohl převzít výzvu až po označeném konci lhůty, shledal Ústavní soud za irelevantní, neboť taková situace reálně nenastala a Ústavní soud nemůže při rozhodování vyházet z hypotetických možností.
Ústavní soud tak neshledal, že by obecné soudy vyložily právo způsobem vybočujícím z hlavy páté Listiny základních práv a svobod, a nepřísluší mu tedy jejich závěry jakkoliv přehodnocovat. Návrh tak v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu