ECLI:CZ:US:2005:2.US.301.04
sp. zn. II. ÚS 301/04
Usnesení
II.ÚS 301/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. S., právně zastoupeného JUDr. L. M., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1690/2003, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 14 Co 129/2003 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 11. 2002, sp. zn. 6 C 87/2002, podané spolu s návrhem na zrušení ust. §23 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "ve výši 2 500,- Kč, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla místo této náhrady poskytnuta náhrada za ztrátu na výdělku po dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody podle obecných předpisů" a ust. §23 odst. 4 písm. b) téhož zákona, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na přiměřenou náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje jeho odsouzení z důvodu odmítnutí nastoupit vojenskou povinnou službu v letech 1981 a 1985, a to pro jeho náboženské přesvědčení. V obou případech byl později na základě zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, zproštěn obžaloby.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že zhruba před 10 lety požádal Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany ČR o odškodnění. To mu bylo po částečné rehabilitaci přiznáno ve výši 52 522 Kč a 64 605 Kč. Poté, co byl rehabilitován úplně, požádal stěžovatel o dodatečné odškodnění. To mu bylo přiznáno takto:
za vykonaný trest uložený v roce 1981 - 200 Kč jako paušální náhrada nákladů trestního řízení, za vykonaný trest uložený v roce 1985 - 32 000 Kč, v dalších položkách, resp. požadovaných částkách, byl nárok stěžovatele zamítnut. Stěžovatel se proto domáhal soudní cestou zaplacení částky 162.000 Kč, která představovala doplatek mezi přiznanou náhradou mzdy (12 x 2 500 Kč) a průměrnou mzdou (12 x 16 000 Kč). Tento nárok Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 6. 11. 2002, sp. zn. 6 C 87/2002 zamítl s tím, že to, co již bylo stěžovateli vyplaceno, přesně odpovídá zákonu č. 119/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Rozpor tohoto zákona s Listinou základních práv a svobod soud neshledal. Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 5. 2003 , sp. zn. 14 Co 129/2003, zamítl, když se ztotožnil s názorem soudu I. stupně. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ČR odmítl usnesením ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1690/2003.
Stěžovatel si je vědom, že podle §23 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů může být poškozenému vyplacena částka vyšší než 2 500 Kč měsíčně, když požádá, aby mu byla "poskytnuta náhrada za ztrátu na výdělku po dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody podle obecných předpisů." Toto ustanovení je však limitováno odst. 4 písm. b), kde se uvádí, že "náhrada za ztrátu na výdělku po dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody nesmí přesáhnout částku 30 000 Kč za rok". Poskytnutí náhrady podle obecných předpisů má podle názoru stěžovatele praktický význam pouze u trestů kratších než jeden rok. V případě delšího trestu nemůže přinést použití obecných předpisů poškozenému žádnou výhodu, protože limit 2 500 Kč měsíčně je totožný s limitem 30 000 Kč za rok.
Stěžovatel poukazuje na to, že minimální mzda v ČR činí 6 700 Kč měsíčně, průměrná mzda pak cca 16 000 Kč. Ustanovení §23 odst. 1, odst. 4 písm. b) zákona č. 119/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů vychází ze mzdové hladiny v době vydání tohoto zákona, tj. dubna 1990, a nebylo nikdy novelizováno. Naproti tomu mzdy, důchody a jiné příjmy byly od té doby mnohokrát valorizovány.Tím se podle přesvědčení stěžovatele dostalo toto ustanovení zákona do rozporu s jeho účelem, tj. poskytnout "přiměřené hmotné odškodnění".
Stěžovatel kromě návrhu na zrušení předmětných rozhodnutí obecných soudů podal v souladu s §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, akcesorický návrh na zrušení ust. §23 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "ve výši 2 500,- Kč, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla místo této náhrady poskytnuta náhrada za ztrátu na výdělku po dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody podle obecných předpisů" a ust. §23 odst. 4 písm. b) téhož zákona.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že právní otázka výše odškodnění za ztrátu na výdělku, na něž má nárok rehabilitovaná osoba, byla soudy posouzena správně a Nejvyšší soud ji stejně řešil i v dalších obdobných rozhodnutích. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje stejné námitky, které vznesl v dovolacím řízení a jimiž se dovolací soud zabýval. Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a na názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu č. 279/2001 Sb. Obvodní soud pro Prahu 6 zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku, jakož i rozsudku odvolacího soudu.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud již několikrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že snaha státu rehabilitovat zákonem o soudní rehabilitaci vyjmenované osoby a tyto přiměřeně odškodnit, je primárním účelem tohoto zákona. Nelze ovšem přehlédnout, že přiměřené hmotné odškodnění je aktem, byť majícím svou nezanedbatelnou materiální stránku, spíše symbolickým, který navazuje na základní zadostiučinění morální. Tímto odškodněním není možné následky jednání minulého režimu v plném rozsahu jakkoli odčinit, výše odškodnění přitom závisí na ekonomické situaci státu.
Obecné soudy se ve svých rozhodnutích s námitkami stěžovatele řádně, zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly (§157 odst. 2 o. s. ř.). Nalézací soud konstatoval, že stěžovatel byl odškodněn v souladu s ustanovením §23 odst. 1 zákona č. 119/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a že další požadované odškodnění nemá oporu v zákoně, neboť jiné nároky podle §23 odst. 1 cit. zákona konstruovat nelze.
I když je možné přisvědčit stěžovateli v tom, že částka za ztrátu na výdělku stanovená v §23 zákona č. 119/1990 Sb. je z hlediska současných platových a cenových relací opravdu pouze částkou symbolickou, nelze než konstatovat, že pokud ji zákonodárce takto stanovil a po dobu účinnosti cit. zákona nezměnil, není tato skutečnost v rozporu se stěžovatelovými ústavně zaručenými právy.
Po zhodnocení výše uvedených okolností daného případu pak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítnout. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, byl současně odmítnut i akcesorický návrh na zrušení ustanovení §23 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "ve výši 2 500,- Kč, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla místo této náhrady poskytnuta náhrada za ztrátu na výdělku po dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody podle obecných předpisů" a ust. §23 odst. 4 písm. b) téhož zákona, neboť podle ustálené judikatury Ústavního soudu takový návrh sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu