ECLI:CZ:US:2005:2.US.303.04
sp. zn. II. ÚS 303/04
Usnesení
II.ÚS 303/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. O. J., právně zastoupeného JUDr. J. X., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 2 To 36/2004, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jímž byla podle §148 odst. 1 písm. b) trestního řádu zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 53 T 8/2001. Vrchní soud zamítl žádost stěžovatele, podanou prostřednictvím jeho obhájkyně JUDr. J. X., o odklad výkonu trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů. Krajský soud při svém rozhodování vycházel z lékařského vyjádření Vězeňské služby ČR, která přezkoumala materiály předložené stěžovatelem a dospěla k závěru, že se u odsouzeného jedná vesměs o nemoci v populaci běžně se vyskytující a dobře léčitelné i ve vězeňských zařízeních. Podle soudu je vězeňská služba schopna zajistit potřebnou lékařskou péči včetně odborné. Pobyt odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody jej akutně neohrozí na životě.
Proti zamítavému usnesení krajského soudu podal stěžovatel stížnost opět prostřednictvím své obhájkyně. Vrchní soud v Olomouci po přezkoumání stížnosti dovodil, že byla podána osobou neoprávněnou, a z tohoto důvodu ji zamítl. Své závěry odůvodnil soud tím, že oprávnění JUDr. X. zastupovat odsouzeného zaniklo v souladu s §41 odst. 5 trestního řádu ke dni 30. 7. 2003, kdy bylo trestní stíhání pravomocně ukončeno vyhlášením rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 3 To 208/2002. Protože pro další řízení ve věci odkladu výkonu trestu nebyla advokátce JUDr. J. X. plná moc odsouzeným udělena, nebyla tudíž k podání stížnosti oprávněna.
Se závěry Vrchního soudu v Olomouci stěžovatel nesouhlasí a v rozhodnutí spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, zejména práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 a práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel se domnívá, že udělil své obhájkyni "generální plnou moc", z jejíhož znění plyne, že ji zmocňuje k obhajobě ve všech právních věcech, k vykonávání veškerých právních úkonů, a to i tehdy, je-li zapotřebí zvláštní plné moci. Tuto plnou moc pak udělil i v rozsahu práv a povinností dle trestního řádu. Takto udělená plná moc podle názoru stěžovatele nezanikla skončením trestního stíhání, neboť nebyla na žádné trestní stíhání omezena. Z formulace generální plné moci plyne, že obhájkyně byla oprávněna vykonávat za stěžovatele veškerá práva a povinnosti podle trestního řádu, mohla jej tedy obhajovat i v řízení o podané žádosti o odklad výkonu trestu odnětí svobody, tedy i podat stížnost proti usnesení o zamítnutí této žádosti.
Stěžovatel upozorňuje v ústavní stížnosti i na jiný aspekt dané problematiky. Dosavadní praxe obecných soudů podle jeho tvrzení byla taková, že pokud byla udělena plná moc pro trestní stíhání, opravňovala obhájce nejen k podání žádosti o odklad výkonu trestu, ale i k obhajobě v následném řízení. O tom svědčí fakt, že Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc, usnesení o zamítnutí žádosti o odklad výkonu trestu obhájkyni dne 12. 3. 2004 doručil. Stěžovatel si je vědom, jak v ústavní stížnosti uvádí, že při striktní interpretaci ust. §41 odst. 5 trestního řádu se může jevit tato praxe soudů jako chybná, ale konstatuje, že v praxi bylo takto běžně postupováno. Pokud tedy Vrchní soud v Olomouci rozhodl v zásadním rozporu s touto zavedenou a léta používanou praxí, pak dle názoru stěžovatele pochybil. Pokud by totiž stěžovatel byl o změně jakýmkoli způsobem informován, nepochybně by stížnost podal sám, nebo by k jejímu podání zmocnil svou obhájkyni novou plnou mocí.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníka řízení. Vrchní soud v Olomouci setrval na svém názoru a je přesvědčen, že ke zkrácení práva stěžovatele na spravedlivý proces, právní pomoc ani na obhajobu jeho rozhodnutím nedošlo.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí a posouzení argumentace ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud je nucen především podotknout, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit.
Vrchní soud v Olomouci ve věci stěžovatele postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, týkajícími se zastupování na základě plné moci. Podle ustanovení §41 odst. 5 trestního řádu platí, že nebylo-li zmocnění obhájce při jeho zvolení nebo ustanovení vymezeno jinak, zaniká při skončení trestního stíhání. Věta druhá téhož ustanovení pak povoluje výjimku, neboť i po zániku zmocnění je obhájce oprávněn podat za obžalovaného ještě dovolání a zúčastnit se řízení o dovolání u Nejvyššího soudu, dále podat žádost o milost a o odklad výkonu trestu. Pokud tedy není v plné moci vymezen přesně určitý úsek trestního řízení, pak zmocnění trvá od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku nebo usnesení o zastavení trestního stíhání, případně jiného pravomocného ukončení trestní věci. Takové zmocnění tedy zaniká přímo ze zákona. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že jeho obhájkyně měla "generální plnou moc", z čehož usuzuje, že plná moc nebyla omezena, a proto byla na jejím základě oprávněna i ke všem dalším úkonům učiněným po skončení trestního stíhání. Tento výklad však nelze považovat za správný. Právě v případě takto udělené plné moci, která není vymezena jinak, se uplatní cit. ustanovení §41 odst. 5 trestního řádu a zmocnění zanikne při skončení trestního stíhání. V opačném případě by uvedené ustanovení zcela postrádalo svůj význam, neboť převážná část zmocněných obhájců v trestním řízení má právě takto udělenu plnou moc. Ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti sám přiznává, že tento výklad trestního řádu lze považovat za správný.
Lze tedy uzavřít, že vzhledem k tomu, že zmocnění obhájkyně zaniklo skončením trestního stíhání, v daném případě vyhlášením rozsudku Vrchního soudu v Praze, byla JUDr. J. X. oprávněna podat v zastoupení stěžovatele pouze žádost o odklad výkonu trestu, nikoli již se účastnit řízení o této žádosti (na rozdíl od výslovného uvedení dovolacího řízení v cit. §41 odst. 5 trestního řádu), včetně podání stížnost proti zamítavému usnesení. Pro tento úkon bylo třeba nového výslovného zmocnění stěžovatelem. Protože obecný soud v daném případě postupoval v souladu se zněním zákona, právo stěžovatele na právní pomoc neporušil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž tvrdí, že praxe obecných soudů v obdobných případech byla až do napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci jiná, že soudy tolerovaly podávání stížností proti rozhodnutím o odkladu výkonu trestu obhájci obžalovaných. Ani taková skutečnost však ještě sama o sobě nezakládá porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na právní pomoc a obhajobu. V prvé řadě se jedná pouze o nedoložené tvrzení stěžovatele, které Ústavní soud nemá možnost ověřit, a dále skutečnost, že Vrchní soud v Olomouci v projednávaném případě postupoval v souladu se zněním zákona, nemůže být argumentem ve prospěch stěžovatele.
Pro úplnost je třeba konstatovat, že Vrchní soud v Praze sice zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, z formálních důvodů, ale v odůvodnění svého usnesení dodal, že v případě meritorního přezkoumání věci přicházelo v úvahu zamítnutí stížnosti pro její nedůvodnost dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
Protože postupem Vrchního soudu v Olomouci nedošlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, které stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu