ECLI:CZ:US:2005:2.US.319.05
sp. zn. II. ÚS 319/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. A., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Trkovským, advokátem se sídlem Louny, Přemyslovců 2027, pobočka Louny, Mírové nám. 124, proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Podbořanech č. 1010000038, čj. 6953/01/202970, ze dne 13. 3. 2001, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 6. 2005, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného dodatečného platebního výměru Finančního úřadu v Podbořanech. Tvrdí, že napadené rozhodnutí, kterým mu byla doměřena daň z příjmu fyzických osob na rok 1996, bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, čímž byl porušen článek 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu listin, vyžádaných od Finančního úřadu v Mostě, bylo zjištěno, že napadeným dodatečným platebním výměrem doměřil Finanční úřad v Podbořanech stěžovateli daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1996 ve výši 1.912.430,-Kč. Stěžovatel v něm byl mimo jiné řádně poučen, že se proti tomuto rozhodnutí může ve lhůtě 30 dnů ode dne, který následuje po jeho doručení, odvolat. Dodatečný platební výměr byl daňovému poradci stěžovatele doručen dne 20. 3. 2001. Stěžovatel podal dne 18. 3. 2002 žádost o přezkoumání uvedeného rozhodnutí. Finanční ředitelství v Ústí nad Labem vydalo dne 4. 11. 2003, pod čj. 8804/110/2003, rozhodnutí, jímž dle ustanovení 55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní"), přezkoumání dodatečného platebního výměru nepovolilo. Stěžovatel podal proti rozhodnutí Finančního ředitelství žalobu, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem svým usnesením ze dne 22. 3. 2005, čj. 15 Ca 1/2004-43, odmítl s tím, že směřuje proti rozhodnutí, které nemůže být předmětem přezkoumání soudem. Usnesení obsahuje poučení, že proti němu lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho oznámení z důvodů uvedených v §103 odst. 1 soudního řádu správního. Dle sdělení Krajského soudu v Ústí nad Labem stěžovatel kasační stížnost nepodal.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Primárně se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti ústavní stížnosti.
Mezi základní atributy ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, náleží požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud ve své judikatuře vychází ustáleně z názoru, že ústavní soudnictví se zásadně orientuje na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon (srov. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 243 a násl.).
V projednávané věci podal stěžovatel ústavní stížnost proti dodatečnému platebnímu výměru vydaného prvostupňovým finančním orgánem. Nápravy jím tvrzeného nesprávného postupu tohoto orgánu však mohl dosáhnout především v odvolacím řízení, pokud by proti napadenému rozhodnutí podal ve stanovené lhůtě odvolání, případně v řízení o žalobě, směřující proti druhostupňovému rozhodnutí vydanému v odvolacím řízení. Včasné odvolání dle ustanovení §48 zákona o správě daní a na ně navazující správní žaloba jsou totiž dle judikatury Ústavního soudu zákonnými prostředky, které měl stěžovatel k dispozici na ochranu svých práv. Z obsahu ústavní stížnosti ani ze spisového materiálu nevyplývá, že by stěžovatel této možnosti využil. Za situace, kdy svou vinou nedal odvolacímu orgánu a posléze soudu možnost, aby se věcnou stránkou zabývaly, není Ústavní soud s ohledem na vyslovenou zásadu subsidiarity oprávněn napadené rozhodnutí prvostupňového finančního orgánu přezkoumávat.
Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu i ústavní stížnosti, stěžovatel hodlal dosáhnout nápravy tvrzeného "nezákonného postupu" prvostupňového finančního orgánu cestou žádosti o přezkoumání dodatečného platebního výměru a posléze správní žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem, podanou proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem o nepovolení přezkumu. Od rozhodnutí, jímž soud tuto jeho žalobu odmítl, pak odvíjí přípustnost své ústavní stížnosti i zachování lhůty k jejímu podání. Ústavní soud má za to, že ani po této linii nemůže být dodatečný platební výměr přezkoumán, a to rovněž z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které dává zákon stěžovateli k dispozici k ochraně jeho práva. Jak byl stěžovatel řádně poučen v odmítavém rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, bylo proti němu možno podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Této možnosti ovšem stěžovatel dle sdělení soudu nevyužil. Nic takového ostatně ani v ústavní stížnosti netvrdí. I v tomto případě proto není Ústavní soud vzhledem ke zmíněné zásadě subsidiarity oprávněn napadené rozhodnutí přezkoumávat.
Ústavní soud se dále zabýval tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Ústavní soud ovšem naplnění uvedených předpokladů pro postup dle citovaného ustanovení neshledal.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2005
Stanislav B a l í k, v.r.
soudce zpravodaj