ECLI:CZ:US:2005:2.US.323.04
sp. zn. II. ÚS 323/04
Usnesení
II.ÚS 323/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. S. F., zastoupené Mgr. M. I., směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. března 2004, č. j. 21 Co 89/2004-31, ve spojení s usnesením Okresního soudu pro Prahu-západ ze dne 10. prosince 2003, č. j. 5 C 708/2003-21, za účasti Krajského soudu v Praze, a Okresního soudu pro Prahu-západ jako účastníků řízení, a TIBA, a. s., se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Dobrovského 338, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Usnesením Okresního soudu pro Prahu-západ ze dne 10. prosince 2003, č. j. 5 C 708/2003-21, bylo přerušeno řízení, v němž žalobce (vedlejší účastník) požadoval, aby bylo určeno, že smlouva uzavřená mezi žalovanou (stěžovatelkou) a jejím manželem o zúžení společného jmění manželů, podle níž se výlučnou vlastnicí domu č. p. 485, objektu bydlení postaveného na stavební parc. č. 558 s příslušenstvím, a pozemkové parc. č. 143/378 v k. ú. J., obec J., stala žalovaná, je vůči žalobci neúčinná. Řízení bylo přerušeno s odůvodněním, že v jeho průběhu bylo zjištěno, že u Krajského soudu v Hradci Králové probíhá zároveň směnečné řízení proti manželovi žalované, které má zásadní význam pro rozhodnutí soudu v předmětné věci, zejména pro posouzení věcné legitimace žalobce.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10. března 2004, č. j. 21 Co 89/2004-31, rozhodnutí Okresního soudu pro Prahu-západ, potvrdil. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že jsou dány důvody pro přerušení řízení, neboť aktivní věcná legitimace žalobce v ústavní stížnosti napadeném řízení, je závislá na zjištění, zda žalobci svědčí vymahatelná pohledávka, o níž je vedeno řízení před Krajským soudem v Hradci Králové.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení ústavně zaručeného základního práva, vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které zakotvuje právo na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v přítomnosti stěžovatelky, a dále porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zaručuje právo na projednání věci spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě. Stěžovatelka považuje přerušení řízení o odpůrčí žalobě za zbytečné, nefunkční a vedoucí pouze ke zbytečným průtahům v celém řízení. Vzhledem k tomuto postupu soudů se dostala nezaviněně do situace právní nejistoty ohledně celého svého majetku, přičemž tato nejistota může trvat několik let. Poukázala i na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle které je třeba průtahy v řízení, resp. přiměřenost doby řízení, posuzovat podle konkrétních okolností případu, zejména s přihlédnutím ke složitosti věci, chování stěžovatele a chování příslušných státních orgánů. Průtahy řízení byly v daném případě způsobeny výlučně jednáním státních orgánů (Okresního soudu Praha-západ a Krajského soudu v Praze) a tyto státní orgány svým postupem zasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Krajský soud v Praze, jakož i Okresní soud pro Prahu-západ, ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti zcela odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí a právní závěry v nich obsažené.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod, zaručených ústavním zákonem. Z těchto hledisek přezkoumal Ústavní soud ústavní stížnost a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jak vyplývá z mnoha rozhodnutí Ústavního soudu, které se týkají průtahů v řízení a délky řízení, bývá popřením spravedlnosti a odepřením práva na vyřízení věci situace, kdy soudní řízení probíhá nepřiměřeně dlouho a tato délka je zcela neadekvátní věci, o níž je řízení vedeno. Obvykle se jedná o případy, kdy v průběhu řízení nebyl po několik let učiněn žádný procesní úkon, a chování soudů vykazuje známky latentní nečinnosti. Důsledkem je pak zejména dlouhodobá nejistota stran sporu o tom, na čí straně se právo nachází. O takovou situaci se však v daném případě nejedná. Stěžovatelka namítala porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, tedy porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, které spatřovala v tom, že bylo řízení přerušeno z důvodu, že v jiném řízení se řeší pro předmětný spor významná otázka. Přitom samotné řízení, týkající se neúčinnosti smlouvy o zúžení rozsahu společného jmění manželů, v němž měla stěžovatelka postavení žalované, bylo zahájeno v červenci 2003. Soud prvního stupně pak o přerušení řízení rozhodl dne 10. prosince 2003, a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil usnesením ze dne 10. března 2004. V tomto postupu tedy nelze spatřovat žádné průtahy, které by odůvodňovaly zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soudy považovaly určitou otázku řešenou v jiném řízení (v daném případě otázku aktivní věcné legitimace žalobce) za významnou pro stížností napadené řízení, a proto řízení přerušily, rovněž nezavdává důvod pro závěr, že v řízení dochází k průtahům. Rozhodnutí o tom, zda jsou dány důvody pro přerušení řízení či nikoli, je věcí obecných soudů. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Posouzení otázky významné pro dané řízení je ale právě právním vyhodnocením určité skutečnosti, kterou provádějí obecné soudy. Ústavnímu soudu jako orgánu, kterému náleží zejména dohled nad ústavností, proto nepřísluší přehodnocovat závěry, které učinily obecné soudy. To by mohl učinit tehdy, pokud by se jednalo o porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). O žádný z uvedených případů se však v dané věci nejedná.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu