ECLI:CZ:US:2005:2.US.324.05
sp. zn. II. ÚS 324/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. V., zastoupeného JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, se sídlem Štěpánská 39, Praha, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2005, sp. zn. 7 Tdo 1465/2004, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2004, sp. zn. 3 To 196/2003, za účasti 1) Nejvyššího soudu, a 2) Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, a 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížnosti podanou k poštovní přepravě 3. června 2005 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2003, sp. zn. 56 T 9/2003, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. z. za použití §143 tr. z., a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s dozorem, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2004, sp. zn. 3 To 196/2003, kterým byl k jeho odvolání rozsudek soudu prvého stupně zrušen a nově byl uznán vinným ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. z. za použití §143 tr. z., a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s dozorem. Tvrdil, že těmito rozsudky došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, zajištěného ústavním pořádkem.
Po opakované výzvě k odstranění vad podání stěžovatel upřesnil ústavní stížnost tak, že se domáhá zrušení jednak shora uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2005, sp. zn. 7 Tdo 1465/2004, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
Z připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 56 T 9/2003, Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli, V. H. a M. G. bylo od 29. 11. 2001 vedeno trestní stíhání pro trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. z. ve spojení s §143 tr. z. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2003, č. j. 56 T 9/2003-434, byli všichni výše uvedení uznáni vinnými ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. z. ve spojení s §143 tr. z., a za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s dozorem. Proti tomuto rozsudku se stěžovatel namístě odvolal. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2004, č. j. 3 To 196/2003-567, byl rozsudek soudu prvého stupně ve vztahu ke stěžovateli zrušen, a ten byl nově uznán vinným ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 tr. z. za použití §143 tr. z., a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s dozorem. Trestného činu se měl dopustit tím, že převzal od M. G. 45 falešných cestovních šeků za účelem provedení jejich směny, a za tímto účelem tyto šeky prostřednictvím J. H. předal Ing. J. Ú. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2005, č. j. 7 Tdo 1465/2004-807, jako zčásti zjevně neopodstatněné a zčásti podané mimo dovolací důvody.
Stěžovatel namítá, že cestovní šeky, o které ve věci šlo, nebyly vůbec provedeny jako důkaz (a obecné soudy se spokojily jen s jejich fotokopiemi), a jen u dvou bylo zkoumáním zjištěno, že jsou zfalšované. K pravosti šeků se nevyjádřil ani jejich údajný výstavce Sumitomo Bank Ltd. Považuje za nemožné, aby obecné soudy učinily závěr o falešnosti šeků na základě toho, že obsahují magnetické číslo, pokud měly k dispozici pouze fotokopie šeků, a magnetické číslo proto nemohly zjistit. Má pochybnosti i o totožnosti šeků spoluobžalovaného H. se šeky, které byly později zajištěny na Velvyslanectví Spojených států amerických, neboť obě skupiny šeků neměly totožná čísla. S ohledem na rozhodnutí publikované pod Rt 21/2001 poukazuje na to, že uvedené šeky nebyly vyplněny ani podepsány výstavcem, ani podepsány před zástupcem proplácející banky, a byly tudíž zcela nezpůsobilé k provedení platebního styku. Celá vytýkaná činnost přitom byla manipulována policií, neboť byla touto od počátku monitorována a nabídku odkoupení šeků od stěžovatele vyprovokovali policejní agenti.
Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to zpravidla ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však zjevně nepřísluší. Skutečnost, že soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. II. ÚS 294/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63). Jinak řečeno Ústavní soud není oprávněn zasahovat do pravomoci obecných soudů, dané čl. 90 Ústavy České republiky, a to ani kdyby s názory obecných soudů, týkajících se výkladu práva na zákonné úrovni v konkrétních případech, nesouhlasil.
Shora uvedené zcela platí i na posuzovaný případ, protože námitky obsažené v ústavní stížnosti byly obsaženy i v odvolání a dovolání stěžovatele a obecné soudy se s nimi vypořádaly způsobem, který lze považovat za ústavně souladný.
S námitkou zásahu orgánu státu do skutkového děje, resp. policejní provokaci trestného jednání stěžovatele, se podrobně a přesvědčivě vypořádal dovolací soud na str. 6 až 9 napadeného usnesení. Dovodil, že svědek Ú. v žádném případě nebyl policejním agentem a do součinnosti s policejními orgány vstoupil až poté, co byl trestný čin stěžovatelem dokonán. Následný vstup příslušníka Policie České republiky A. K., vystupujícího pod jménem P. D., tedy na skutkovém ději, v němž byl spatřován trestný čin stěžovatele, vůbec nic nezměnil. S námitkou absence kvality předmětných šeků ve vztahu k vytýkanému trestnému činu, a to i s ohledem na rozhodnutí Rt 21/2001, se rovněž dovolací soud dostatečným způsobem vypořádal na str. 10 a 11 napadeného usnesení. Vzhledem k povaze cestovních šeků, které jsou vydávány specializovanými finančními institucemi, opatřeny ochrannými prvky a podléhají kontrolované proceduře zhotovení a vydávání, je jim dle názoru dovolacího soudu ochrana podle §140 až §142 tr. z. za použití §143 tr. z. poskytována bez ohledu na to, zda do nich jsou vepsány všechny namítané údaje. Rozhodnutí Rt 21/2001 přitom reagovalo sice na stejnou skutkovou podstatu trestného činu, avšak ve vztahu k padělanému příkazu k úhradě, kterýžto platební prostředek se podstatně liší od cestovního šeku, a proto jsou závěry uvedené ve jmenovaném rozhodnutí na daný případ nepoužitelné.
Není pravdou, že se k pravosti šeků nevyjádřil údajný výstavce, tedy The Sumitomo Bank, Ltd. Tokyo, Japan, neboť soudy prvého a druhého stupně konstatovaly zprávu jedné z jeho sesterských společností pro Evropu - SBMC International Bussines Company Ltd., ze dne 9. 5. 2003, založenou na čl. 283. Z ní vyplývá, že tato společnost označila všechny předmětné šeky za padělky, a to na základě magnetického kódu, který je vyražen ve spodní části šeků. Ústavní soud k tomu dodává, že se jedná o číselný kód, který je dostatečně patrný i z fotokopií, a je na všech předmětných šecích stejný. Z ústavněprávního pohledu tedy nelze nic vytknout závěru obecných soudů, opřenému mimo jiné i o toto sdělení, vyžádané v této věci policejním orgánem, že všechny předmětné šeky jsou padělky. Soudy prvého i druhého stupně se rovněž zabývaly dostatečně otázkou totožnosti předmětných šeků, jejich oběhem mezi všemi obžalovanými a dalšími osobami, až k jejich zajištění agentem Secret Service, působícím při Velvyslanectví Spojených států amerických v Praze, a jejich následným okopírováním a potvrzením shody kopií s originály policejním orgánem. Z ústavněprávního pohledu nelze nic namítat proti názoru odvolacího soudu, že nelze souhlasit s námitkami proti totožnosti a pravosti předmětných šeků (resp. jejich fotokopií založených ve spise), pokud se tyto námitky neopírají o vůbec žádnou relevantní skutečnost či důkaz a soud nemá pochybnosti o důkazech, ze kterých dospěl k závěru o skutkovém stavu.
Ústavní soud tedy neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, tak jak jsou zaručeny ústavním pořádkem, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu