ECLI:CZ:US:2005:2.US.327.04
sp. zn. II. ÚS 327/04
Usnesení
II.ÚS 327/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., právně zastoupeného advokátem JUDr. L. M., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 6. 2003, sp. zn. 8 C 200/2002, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 6. 2003, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 62 Co 378/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 30 Cdo 393/2004, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů uvedená v záhlaví. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 1, čl. 32 odst. 3 a 4, čl. 36 odst. 1a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 8 C 200/2002, z něhož zjistil následující:
E. S. (dále jen "vedlejší účastnice"), se žalobou proti stěžovateli, svému otci, domáhala zvýšení výživného pro zletilé dítě, které bylo stanoveno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 5. 1986, sp. zn. 7 C 172/86, v částce 450,- Kč měsíčně, na částku 2.500,- Kč měsíčně. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 13. 6. 2003, sp. zn. 8 C 200/2002, výživné počínaje dnem 8. 8. 2002 zvýšil na částku 1.000,- Kč měsíčně splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám vedlejší účastnice počínaje dnem právní moci rozsudku. Stěžovateli dále uložil povinnost dlužné výživné za období od 8. 8. 2002 do konce měsíce května roku 2003 v celkové výši 8.792,- Kč (dle opravného usnesení ze dne 13. 6. 2003 v celkové výši 6.292,- Kč) vedlejší účastnici zaplatit ve splátkách ve výši 200,- Kč měsíčně splatných spolu s běžným výživným počínaje červencem 2003 do zaplacení, pod sankcí ztráty výhody splátek. Žalobu v části přesahující přiznanou částku 1.000,- Kč měsíčně soud zamítl a rozhodl o nákladech řízení
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 62 Co 378/2003, rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé potvrdil. Změnil pouze výši a způsob splácení nedoplatku na výživném za období od 8. 8. 2002 a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud účastníky poučil, že proti jeho rozhodnutí není dovolání přípustné.
Stěžovatel přesto dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podal. Jeho přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR dovolání usnesením ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 30 Cdo 392/2004, jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů specifikovaná v záhlaví projednávanou ústavní stížností. Podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení, přičemž nesouhlasí s jeho výsledkem. Je přesvědčen o tom, že pro přiznání výživného vedlejší účastnici nejsou splněny zákonné důvody a že nařízená úprava znevýhodňuje jeho nezletilé syny. Stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Obvodní soud pro Prahu 9, Městský soud v Praze a Nejvyšší soud ČR, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Obvodní soud pro Prahu 9 ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Uvedl, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, uplatnil již v odvolacím řízení. Ústavní stížnost je podle jeho názoru nedůvodná.
Městský soud v Praze ve vyjádření uvedl, že oba obecné soudy platnou právní úpravu zákona o rodině aplikovaly způsobem, který nikterak neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele. Proto navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o.s.ř., které při posouzení přípustnosti dovolání aplikoval, a v odůvodnění rozhodnutí svůj postup vyložil. Účastník je přesvědčen o tom, že ústavní stížnost je nedůvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností v části, jíž napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dospěl k závěru, že v této části není důvodná. Nejvyšší soud v něm dovodil, že dovolání není přípustné, neboť §237 odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání ve věcech zákona o rodině, až na výjimky, které na posuzovaný případ nedopadají, nepřipouští. Přípustnost dovolání v dané věci není založena ani podle ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř. Dovolání proto podle §243b odst. 5 o.s.ř., ve spojení s §218 písm. c) o.s.ř., jako nepřípustné odmítl. Stěžovatel proti uvedeným závěrům dovolacího soudu žádné námitky nevznáší, navrhuje však jeho zrušení. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený závěr dovolacího soudu, dle něhož není dovolání v projednávané věci přípustné, nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Zbývající část ústavní stížnosti, jíž je napaden rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 6. 2003, sp. zn. 8 C 200/2002, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 6. 2003, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 62 Co 378/2003, je Ústavní soud nucen považovat za návrh podaný po lhůtě k tomu určené. Dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1). Odstavec 4 ustanovení §72 zákona o Ústavním soudu, podle něhož lze v případě, kdy byl mimořádný opravný prostředek orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, na posuzovanou problematiku nedopadá. V daném případě stěžovatel podal dovolání, směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, za situace, kdy ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání v posuzované věci nepřipouští. Nepřípustnost dovolání ve smyslu uvedeného ustanovení tak vyplývá přímo ze zákona a stěžovatel byl o tom odvolacím soudem řádně poučen. Za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje, je tedy v posuzovaném případě nutno považovat rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 62 Co 378/2003. Rozsudek byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 2. 12. 2003, zatímco ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 29. 5. 2004, tedy po lhůtě k tomu určené.
Na základě uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, a zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona, jako ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Z uvedených důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2005
J i ř í N y k o d ý m, v. r.
předseda senátu