ECLI:CZ:US:2005:2.US.331.04
sp. zn. II. ÚS 331/04
Usnesení
II.ÚS 331/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti B. V., zastoupeného JUDr. M. N., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 22 Co 395/2003 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 18. 4. 2003, sp.zn. 6 C 442/2000, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, takto:
I. Řízení proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 22 Co 395/2003, v části, která byla rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2004, č.j. 22 Cdo 1553/2004-155, výrokem II. zrušena a věc vrácena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Semilech, se z a s t a v u j e .
II. Ve zbývající části se návrh odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se proti žalované obci V. domáhal, aby jí bylo uloženo vyklidit stavební materiál z pozemků parc. č. 34/7, parc. č. 592/2 a parc. č. 40 v k.ú V. a uvést je do původního stavu zatravněním. Stěžovatel rovněž požaduje zrušení shora uvedeného rozsudku soudu prvého stupně.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel podal v projednávané věci současně dovolání, o kterém nebylo v době podání ústavní stížnosti rozhodnuto, Ústavní soud řízení usnesením ze dne 31. 8. 2004 přerušil a v řízení pokračoval po obdržení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, č.j. 22 Cdo 1553/2004-155.
Přípisem ze dne 22. 8.2005 stěžovatel Ústavnímu soudu sdělil, že uvedeným rozsudkem Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl jen částečně, a proto trvá na svých námitkách ve vztahu k té části napadených rozsudků obecných soudů, proti níž jeho dovolání nebylo vyhověno, a v tomto rozsahu navrhuje, aby Ústavní soud pokračoval v řízení o ústavní stížnosti.
Z připojeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, č.j. 22 Cdo 1553/2004-155, Ústavní soud ověřil, že dovolací soud výrokem I. odmítl dovolání stěžovatele proti výroku rozsudku krajského soudu potvrzujícímu rozhodnutí soudu prvého stupně o zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalované vyklidit stavební materiál z pozemků parc. č. 40 v k.ú V. a uvést ho do původního stavu zatravněním a výrokem II. rozsudek krajského soudu potvrzující rozhodnutí soudu prvého stupně o zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalované vyklidit stavební materiál z pozemků parc. č.34/7 a parc, č. 592/2 v k.ú V. a uvést je do původního stavu zatravněním zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k obsahu a smyslu uvedeného přípisu stěžovatele ze dne 22. 8. 2005, Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti ve vztahu k výrokům týkajícím se parcel č. 34/7 a parc. č. 592/2 v k.ú V., ohledně nichž stěžovatel nepožaduje pokračování v řízení, zastavil (ostatně ústavní stížnost by v tomto rozsahu byla nepřípustná, neboť řízení v této části dosud nebylo pravomocně skončeno).
Z obsahu připojených rozhodnutí a ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že předmětem sporu byl způsob rekonstrukce komunikace na pozemcích žalované obce, vedoucí mezi pozemky stěžovatele, v jejímž důsledku mělo dle stěžovatele dojít k neoprávněnému rozšíření komunikace i na jeho pozemky a uskladnění stavebního materiálu na jeho pozemcích. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva, k jehož narušení mělo dojít při rekonstrukci cesty. Dovodily, že z hlediska kategorizace se jedná o komunikaci účelovou a veřejně přístupnou ve smyslu §7 zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, která slouží jako dopravní a přístupová cesta nejméně od roku 1965. Účelová komunikace byla zřízena oprávněnou osobou Zemědělským družstvem ve Veselé, kterému svědčilo právo užívání dotčených pozemků, a které oprávněně mohlo měnit jejich podstatu a zřizovat na nich stavby, včetně nevýznamného rozšíření cesty vynuceným rozvojem dopravních prostředků a zemědělské techniky. Stěžovatel nabyl předmětné pozemky dědictvím v roce 1997, což na vedení cesty nemělo vliv. Právo družstevního užívání sice podle zákona o půdě ke dni 24. 6. 1991 zaniklo, ale z žádné právní úpravy nelze dovodit právo vlastníka pozemku domáhat se jeho uvedení v původní stav. Pokud následně žalovaná obec provedla úpravu již stávající komunikace, nevybočila svým jednáním ze zákonných mezí, a stěžovatel je proto povinen strpět užívání části svých pozemků jako účelové komunikace. V případě pozemku parc. č. 40 přitom stěžovatel, jak je zřejmé z dohody ze dne 31. 8. 1995, sám dal souhlas k užívání tohoto pozemku jako cesty, komunikace proto byla zřízena v souladu s vůlí vlastníka. Není rozhodné, že v minulosti cesta přes tuto parcelu nevedla, a nejedná se proto o vynucené omezení vlastnického práva.
Nejvyšší soud přezkoumal dovolání stěžovatele, jehož přípustnost v dané věci přicházela v úvahu podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a pokud jde o dotčené pozemky stěžovatele parc. č. 34/7 a parc. č. 592/2, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že je třeba posoudit, zda se v případě komunikace na pozemku žalované - parc. č. 1040, jedná o místní komunikaci, což má dopad i pro závěr, zda se na pozemcích stěžovatele parc. č. 37/4 a parc. č. 592/2 jedná o komunikaci účelovou.
Pokud jde o parc. č. 40 Nejvyšší soud dovolání odmítl, neboť stěžovatel nezpochybňoval, že v roce 1995 souhlasil se zřízením účelové komunikace na tomto pozemku. Nejvyšší soud odkázal na svůj rozsudek, sp.zn. 22 Cdo 1868/2000, ze dne 15. 11. 2000, dle nějž "zřídí- li na pozemku účelovou komunikaci někdo jiný než vlastník a vlastník pozemku neprojeví byť konkludentně souhlas s její existencí, může se domáhat ochrany negatorní žalobou. Je-li však komunikace zřízena v souladu s vůlí vlastníka, nemůže vlastník jednostranným prohlášením zamezit jejímu užívání."
Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje skutkový stav věci. Nesouhlasí s tím, že účelová komunikace oprávněně vznikla za trvání práva družstevního užívání a namítá, že žalované obci toto právo nikdy nesvědčilo. Povinností žalované bylo omezit se při rekonstrukci cesty jen na pozemky v jejím vlastnictví. Obec rekonstrukcí cesty vědomě zasáhla do jeho pozemků a nepřímo bez protihodnoty vyvlastnila jeho majetek. Namítá, že obec měla zvolit jiné právní postupy (např. vykoupit či směnit pozemky, event. vyvlastnit pozemky stěžovatele.) Jednání obce, která zhodnotila na úkor stěžovatele svůj majetek, považuje za šikanózní, a postup soudů, které nadřadily vlastnické právo obce nad vlastnické právo stěžovatele, za postup porušující čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny. V přípisu Ústavnímu soudu ze dne 22. 8. 2005, kterým reaguje na rozsudek Nejvyššího soudu, uvádí, že sice podepsal dohodu o vytyčení cesty ze dne 31. 8. 1995, nicméně se jedná o úkon neurčitý a tedy absolutně neplatný. Kromě toho se jednalo úkon podmíněný omezením tonáže na této cestě, stavebním povolením řádným provedením cesty, což obec nesplnila.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost (v rozsahu týkajícím se řízení ohledně parc. č. 40, pouze ohledně které je řízení již pravomocně skončeno) spolu s připojenými rozsudky krajského soudu a Nejvyššího soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů, na základě nichž byl zjištěn skutkový stav věci a s vyvozenými právními závěry soudů. Stěžovatel přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly a v podstatě tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance.
Ústavní soud zdůrazňuje, že jak vyslovil již v řadě svých předchozích rozhodnutí, není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem, a to ani kdyby se s ním neztotožňoval. Úkolem Ústavního soudu v projednávané věci tedy není přezkoumávat skutkový stav projednávané věci, tj.zabývat se tím, zda a nakolik došlo při rekonstrukci cesty k jejímu rozšíření na pozemek stěžovatele, ale posoudit, zda obecné soudy při projednání rozhodování věci postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, v němž jsou konkretizovány principy hlavy páté Listiny.
Ústavní soud ověřil, že pokud jde o spor ohledně komunikace vedené přes parcelu č. 40 ve vlastnictví stěžovatele, obecné soudy dostatečně jasně vyložily, o jaká skutková zjištění opřely svůj právní závěr, dle nějž v tomto případě byla účelová komunikace zřízena v souladu s vůli stěžovatele jako vlastníka pozemku. Věcí se zabýval i Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání, který naznal, že závěry obecných soudů nejsou v rozporu s hmotným právem a jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Ústavní soud proto neshledal, že by v projednávané věci došlo ke stěžovatelem namítanému porušení základních práv a svobod. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Obecné soudy se námitkami stěžovatele náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly, svá rozhodnutí pak v souladu s ust. §157 o.s.ř. řádně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. V dané věci se ani nejedná o případ, kdy by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy z tohoto důvodu by bylo možno považovat napadená rozhodnutí za protiústavní, opravňující zásah Ústavního soudu.
Pokud jde o námitku stěžovatele (uplatněnou v přípise Ústavnímu soudu ze dne 22. 8. 2005) ohledně neplatnosti dohody o vytyčení cesty z 31. 8. 1995 z důvodu neurčitosti tohoto úkonu, Ústavní soud poukazuje na svou konstantní judikaturu (např. sp.zn. III.ÚS 359/96, I.ÚS 650/99), dle níž námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný. Řízení ohledně návrhu stěžovatele proti části rozhodnutí krajského soudu, která byla rozhodnutím
Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2004, č.j. 22 Cdo 1553/2004-155, zrušena, bylo dle §77 zákona o Ústavním soudu zastaveno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu