ECLI:CZ:US:2005:2.US.336.05
sp. zn. II. ÚS 336/05
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne srpna 31. srpna 2005 sp. zn. II. ÚS 336/05 ve věci ústavní stížnosti L. F. proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. dubna 2005 č. j. 96 Nc 5424/2004-14, jímž nebylo vyhověno jeho námitkám proti příkazu k úhradě nákladů exekuce.
Usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2005 č. j. 96 Nc 5424/2004-14 se zrušuje.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou 10. 6. 2005 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Brně (dále též "městský soud") ze dne 8. 4. 2005 č. j. 96 Nc 5424/2004-14, kterým nebylo vyhověno jeho námitkám proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného soudním exekutorem Mgr. Ing. R. O. dne 21. 12. 2004 pod č. j. EX 1960/04-9. Tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (dále jen "Dodatkový protokol").
Dne 7. 9. 2005 podal stěžovatel telefaxem a k poštovní přepravě návrh na odložení vykonatelnosti rozhodnutí napadeného ústavní stížností. Podáním z 8. 9. 2005 vzal stěžovatel tento svůj návrh zpět. Proto bylo řízení o tomto návrhu zastaveno.
Ze spisu soudního exekutora Mgr. Ing. R. O. (dále jen "soudní exekutor") sp. zn. EX 1960/04 a ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 96 Nc 5424/2004 Ústavní soud zjistil, že se statutární město Olomouc domáhalo exekuce rozhodnutí Městské policie Olomouc ze dne 5. 12. 2003, jímž byla stěžovateli uložena v blokovém řízení pokuta ve výši 300 Kč. Exekuce byla nařízena usnesením Městského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2004 č. j. 96 Nc 5424/2004-4 a jejím provedením byl pověřen soudní exekutor. Ten vydal dne 21. 12. 2004 exekuční příkaz č. j. EX 1960/04-8, kterým rozhodl o provedení exekuce prodejem movitých věcí. Téhož dne vydal soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. EX 1960/04-9, kterým stěžovateli přikázal, aby mu uhradil náklady exekuce ve výši 7 570 Kč, skládající se z položek "odměna exekutora" v částce 3 000 Kč a "ostatní náklady exekuce bez nákladů oprávněného" v částce 4 570,07 Kč. Příkaz k úhradě nákladů exekuce byl odůvodněn tím, že náklady vznikly ke dni vydání tohoto příkazu nebo nepochybně vzniknou, a obsahoval poučení, že podklady pro ověření jednotlivých částek jsou ve spise. Usnesení o nařízení exekuce i příkazy exekutora stěžovatel převzal při úkonu exekutora konaného 26. 1. 2005 na parkovišti před bydlištěm stěžovatele, při němž stěžovatel sdělil, že do 28. 1. 2005 oznámí svůj další postup. Dne 31. 1. 2005 byly soudnímu exekutorovi na jeho účet připsány platby stěžovatele ve výši 300 Kč (na jistinu) a ve výši 3 570 Kč (na náklady exekuce). Dne 28. 1. 2005 podal stěžovatel námitky proti příkazu k úhradě exekuce, v nichž namítal, že položka "ostatní náklady exekuce" není nijak odůvodněna, ani blíže specifikována. Vzhledem k tomu, že je v odměně zahrnuta i náhrada za běžné administrativní a jiné práce v souvislosti s exekuční činností, měl za zřejmé, že žádné náklady soudnímu exekutorovi nevznikly a nevzniknou s ohledem na to, že jistina byla zaplacena. Proto podle něj náleží soudnímu exekutorovi odměna ve výši 3 000 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 570 Kč, což stěžovatel soudnímu exekutorovi rovněž zaplatil. Tyto námitky stěžovatele soudní exekutor postoupil soudu, a to spolu se svým vyjádřením. V něm uvedl, že rozpis je pouze obecný, neboť vyhotovení detailního rozpisu by výrazně prodražovalo řízení. Na druhé ze dvou stran vyjádření pak soudní exekutor rozepsal náklady exekuce, rozčleněné na "náklady na založení spisu", "náklady na ukončení spisu", "zjišťování údajů na místě", "mobiliární exekuce", "odměna exekutora". Toto vyjádření nebylo zasláno ani soudním exekutorem ani Městským soudem v Brně stěžovateli, a tento soud neměl k dispozici ani spis exekutora, a bylo vydáno ústavní stížností napadené usnesení ze dne 8. 4. 2005, kterým byly námitky stěžovatele odmítnuty. Soud své usnesení odůvodnil tím, že soudnímu exekutorovi zcela objektivně náklady vznikly tak, jak jsou uvedeny v exekučním příkaze, včetně komplexního rozúčtování jednotlivých položek všech peněžních operací a daně z přidané hodnoty. Běžné náklady soudního exekutora jsou zcela v pořádku a jejich výše nepřesahuje běžné náklady exekutora v jiných případech.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ani soudní exekutor, ani soud rozhodující o jeho námitkách nijak ve svých rozhodnutích neuvedli, jaké náklady ve výši 4 000 Kč měly vzniknout a z jakého důvodu vzhledem k tomu, že bylo plněno dobrovolně a mimo exekuci. Proto jsou obě rozhodnutí poznamenána libovůlí.
Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
Městský soud v Brně uvedl, že ustanovení týkající se nákladů exekuce je problematické, neboť nejsou nikterak blíže specifikovány. Až do vydání Beckova komentáře k zákonu č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů [Kasíková, M. a kol.: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a předpisy související. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck. 2002] nebyla tato ustanovení ani nijak relevantně vyložena, a proto exekuční soudci vycházeli jen z informací, které se dozvěděli nebo si navzájem sdělili při školeních. Konstatoval, že jaký zákon si soudní exekutoři vylobovali, takový musí soudci respektovat, přestože je nedokonalý, protiřečící si a Městský soud v Brně se s ním neztotožňuje. V daném případě se neztotožňuje s náklady soudního exekutora, ale jejich přiznání bylo odůvodněno dostatečným vyčíslením. Souhlasil s upuštěním od ústního jednání.
Statutární město Olomouc se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Stěžovatel na výzvu Ústavního soudu souhlasil s upuštěním od ústního jednání a v replice k vyjádření Městského soudu v Brně opětovně zdůraznil, že odůvodnění nákladů exekuce ve výši 4 000 Kč považuje za nedostatečné a tento nedostatek neodstranilo ani napadené usnesení. Za podstatu ústavní stížnosti označil s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 737/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 106), sp. zn. III. ÚS 74/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 126) a sp. zn. III. ÚS 747/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 7) svévolné a blíže neodůvodněné rozhodnutí o nákladech exekuce, a nikoliv nedokonalost exekučního řádu. Pokud se Městský soud v Brně s náklady soudního exekutora neztotožňuje, měl jeho příkaz zrušit.
Ústavní stížnost je opodstatněná, neboť celý případ, završený napadeným usnesením, vykazuje všechny prvky svévolné aplikace obecně závazných právních předpisů vztahujících se na danou problematiku, jakož i zcela svévolný přístup k institutům spravedlivého procesu založených ústavním pořádkem.
Obecný soud rozhodující o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce (jakož i proti jiným rozhodnutím soudních exekutorů) je povinen přiměřeně dodržet veškerá ustanovení občanského soudního řádu (§52 odst. 1 exekučního řádu) vztahující se na soudní řízení a rozhodnutí. Jen tak je totiž možné, aby soud rozhodující o těchto námitkách dodržel i veškeré povinnosti, které jsou mu uloženy na úrovni ústavního pořádku, neboť exekuční řád postup soudu neupravuje. Obecný soud je tedy v tomto řízení zejména povinen zachovat "rovnost zbraní"(čl. 1, čl. 37 odst. 1 Listiny, §18 odst. 1 občanského soudního řádu), přesvědčivým způsobem se vypořádat se všemi námitkami (§157 odst. 2 občanského soudního řádu) a své rozhodnutí založit na spolehlivě zjištěném skutkovém základu (§153 odst. 1 občanského soudního řádu). V opačném případě je zcela zpochybněna ústavně vymezená role soudu (čl. 90 Ústavy České republiky, §6 občanského soudního řádu) a dochází k porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny). Jako obiter dictum Ústavní soud podotýká, že obecné soudy mají povinnost při výkonu své pravomoci vykládat právo ústavně souladným způsobem. Tato povinnost je důležitá zejména tam, kde je právo na zákonné úrovni nejednoznačné, protiřečící si nebo přímo chybí. Neexistuje nic, co by obecné soudy této povinnosti zbavovalo nebo ji jakkoliv relativizovalo.
V posuzovaném případě je mimo jakoukoliv pochybnost, že příkaz k úhradě nákladů exekuce je pro své kusé, šablonovité a protizákonné znění naprosto nepřezkoumatelný a nemůže obstát při jakémkoliv přezkumu. Toho si evidentně byl vědom i soudní exekutor, když spolu s námitkami soudu předložil i konkrétnější rozpis jednotlivých nákladů exekuce. Ústavní soud se v této souvislosti zcela ztotožňuje s názorem teorie, že již v samotném příkazu k úhradě nákladů exekuce musí být jednotlivé položky nákladů popsány a jejich názvy by měly pokud možno kopírovat položky uvedené demonstrativním výčtem v §13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále jen "exekuční tarif"). Vyúčtované hotové výdaje přitom nesmí obsahovat ty úkony, které jsou kryty odměnou (§1 odst. 3 exekučního tarifu). Veškeré hotové výdaje přitom musí být ve spise soudního exekutora doloženy fakturami a stvrzenkami či jinými doklady a, pokud to není možné, úředními záznamy. Totéž platí pro vyúčtování cestovních výdajů (bez silniční daně, na jejíž náhradu neexistuje podle §90 odst. 1 exekučního řádu nárok) a náhrady za ztrátu času. Veškeré tyto podklady potom mají sloužit soudu v námitkovém řízení jako důkazy pro stanovení skutkového stavu [viz Kasíková, M. a kol.: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a předpisy související. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck. 2002. str. 595]. Je zcela nepřípustné, aby soudní exekutor jednotlivé položky v příkazu k úhradě nákladů exekuce nerozepsal vůbec, anebo je rozepsal zcela nedostatečně a s odůvodněním na nákladnost takové operace odkázal na údaje založené v jeho spise. Soudní exekutor jako orgán veřejné moci má mít úctu k právům účastníků řízení (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky), a je tudíž jeho povinností, aby jeho postup byl vždy transparentní a bylo z něj možné dovodit bez dalšího soulad se zákonem.
Ústavní soud považuje za zásadně přípustné, aby soudní exekutor současně s postoupením námitek proti jeho příkazu k úhradě nákladů exekuce zaslal i své vyjádření k nim. Ale pokud tak učiní, je nutné toto vyjádření doručit i tomu, kdo námitky podal, aby se k němu mohl vyjádřit. Jinak dochází k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jak dovodil v nedávné době Evropský soud pro lidská práva ve věci Milatová a další proti České republice (č. 61811/00). K tomu v posuzovaném případě došlo, neboť ani soudní exekutor ani soud vyjádření soudního exekutora stěžovateli nezaslali a nedali mu možnost se k němu vyjádřit.
Z napadeného usnesení vyplývá, že soud rozhodoval o podaných námitkách právě s ohledem na vyjádření soudního exekutora a s naprostou důvěrou v údaje, které jsou v něm obsaženy. Jen tak lze totiž vysvětlit závěr soudu o tom, že veškeré náklady zcela objektivně vznikly, včetně kompletního rozúčtování jednotlivých položek. Přitom ani rozúčtování provedené soudním exekutorem ve vyjádření nelze podle názoru Ústavního soudu rozhodně považovat za kompletní a vyčerpávající. Toto vyúčtování by totiž podle názoru Ústavního soudu nemohlo sloužit ani pro přiznání odměny a náhrady hotových výdajů znalce, tlumočníka či ustanoveného advokáta. Takto soud tedy zcela evidentně rezignoval na své povinnosti, tak jak jsou shora definovány, a navíc odůvodnění šablonovitě převzal z jiného svého rozhodnutí. Jen tak lze totiž vysvětlit, že se v něm hovoří o příkazu k úhradě dalších nákladů exekuce a nikoliv o příkazu k úhradě nákladů exekuce, a to, že je z něj možné dovodit, že se rozúčtování má nacházet právě v námitkami napadeném příkaze, a nikoliv ve vyjádření k němu. Soud se tedy vypořádal řádně pouze s námitkou oprávněnosti podstaty nároku na náklady exekuce, ale nikoliv již s námitkami týkajícími se jeho výše. Oprávněnost výše tohoto nároku přitom podle názoru Ústavní soudu nelze v posuzovaném případě zjistit ani ze spisu soudního exekutora, a to ani co do jednotlivých položek.
Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud shledal, že napadeným usnesením bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces, tak jak je definováno v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Proto bylo ústavní stížnosti zcela vyhověno a podle §72 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bylo napadené usnesení zrušeno. Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bylo upuštěno od ústního jednání, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci a oba účastníci s tím souhlasili.