ECLI:CZ:US:2005:2.US.337.05
sp. zn. II. ÚS 337/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky obchodní společnosti Pivovar Litovel a.s., se sídlem Palackého 934, Litovel, zastoupené Mgr. Richardem Merkunem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem Praha 1, Konviktská 1005/30, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2005, čj. 15 Co 805/2003-80, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen faxem dne 10. 6. 2005 a téhož dne podán k poštovní přepravě, s odkazem na porušení svých ústavních práv dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených dokumentů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou domáhala určení nepřípustnosti veřejné dražby proti JUDr. Miloslavu Drbálkovi, správci konkurzní podstaty úpadce Haná ZZN Olomouc, a.s. v likvidaci (v původním řízení žalovanému č. 1), a obchodní společnosti ALFA reality Matěj & Werner, s.r.o. (v původním řízení žalované č. 2). Spolu s žalobou stěžovatelka podala i návrh na vydání předběžného opatření. Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 7. 7. 2003, čj. 11 C 87/2003-21, předběžné opatření nařídil. K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 10. 2003, čj. 15 Co 805/2003-80, rozhodnutí soudu prvého stupně zrušil a věc postoupil Krajskému soudu v Ostravě, jako soudu věcně příslušnému. Dospěl k závěru, že věcně příslušným soudem je ve smyslu ustanovení §9 odst. 3 písm. t) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."), krajský soud, neboť mezi spory vyvolané konkurzem je podle jeho názoru namístě řadit i spor o určení nepřípustnosti dražby majetku spadajícího do konkurzní podstaty úpadce. Soud stěžovatelku poučil, že proti uvedenému usnesení není dovolání přípustné.
Stěžovatelka proti uvedenému rozhodnutí přesto dovolání podala. Jeho přípustnost dovozovala z ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR dovolání usnesením ze dne 23. 2. 2005, čj. 29 Odo 660/2004-106, jako nepřípustné odmítl. V odůvodnění vyložil, že přípustnost dovolání nelze dovodit z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí není rozhodnutím ve věci samé, ani z ustanovení §238, §238a a §239 odst. 1 písm. b) a odst. 3 o.s.ř., neboť napadené usnesení nelze podřadit pod zákonem vymezené případy přípustnosti mimořádného opravného prostředku tam uvedené. Nepřisvědčil ani názoru dovolatelky, že dovolání je přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť to se vztahuje na případy, kdy odvolací soud po zrušení rozhodnutí soudu prvého stupně věc postoupí orgánu, do jehož pravomoci náleží. V posuzovaném případě odvolací soud nerozhodl o postoupení věci jinému orgánu z důvodu nedostatku soudní pravomoci, nýbrž věc postoupil věcně příslušnému soudu. Ani tento důvod přípustnosti dovolání proto nelze na posuzovaný případ použít.
Ústavní soud se primárně zabýval tím, zda návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Zaměřil se zejména na posouzení otázky včasnosti ústavní stížnosti.
Dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1). Odstavec 4 ustanovení §72 zákona o Ústavním soudu, podle něhož lze v případě, kdy byl mimořádný opravný prostředek orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, na posuzovanou problematiku nedopadá.
V daném případě stěžovatelka podala dovolání, směřující proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž není tento opravný prostředek přípustný. Nepřípustnost dovolání přitom, jak výše bylo uvedeno, vyplývala v tomto směru ze zákona. Prostor pro uvážení dovolacího soudu stran přípustnosti v posuzovaném případě zákon nevytváří. O nepřípustnosti dovolání byla stěžovatelka krajským soudem řádně poučena. Rozhodnutí dovolacího soudu ostatně ani ústavní stížností není napadeno. Za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně práva stěžovatelce poskytuje, je tedy v posuzovaném případě nutno považovat usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2003, čj. 15 Co 805/2003-80. Usnesení bylo stěžovatelce doručeno dne 18. 12. 2003, zatímco ústavní stížnost byla podána faxem dne 10. 6. 2005 (a téhož dne podána k poštovní přepravě), tedy po lhůtě k tomu určené. Podáním ze zákona nepřípustného opravného prostředku nelze běhu ani uplynutí uvedené lhůty zabránit.
Na základě uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 13. července 2005
Stanislav Balík
soudce zpravodaj