ECLI:CZ:US:2005:2.US.339.05
sp. zn. II. ÚS 339/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. Tomášem Schönfeldem, advokátem, se sídlem Žitná 25, Praha, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 159/2005, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 19 Co 2175/2004, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 9 C 354/2002, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Českých Budějovicích, a 3) Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a J. Ř., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou telefaxem 12. 6 2005 a k poštovní přepravě 14. 6. 2005, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 9 C 354/2002, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení částku 257.000 Kč s příslušenstvím, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 19 Co 2175/2004, kterým byl k odvolání stěžovatele potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 159/2005, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Tvrdí, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel konkrétně namítá, že se obecné soudy nijak nevypořádaly s rozpory mezi tvrzeními vedlejšího účastníka řízení a výpověďmi svědků. Jedná se jinak o nedoložení třetí smlouvy o půjčce mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem řízení, o pominutí významu prohlášení svědka J. K. ve formě notářského zápisu, a zejména o rozpornost výpovědi svědkyně M. Š. učiněné před soudem s výpovědí téže svědkyně před policejním orgánem, a to ohledně počtu smluv o půjčce mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem řízení, které byly touto svědkyní sepisovány. Zatímco před policejním orgánem tato svědkyně osvědčila existenci dvou smluv, po roce od učinění této výpovědi osvědčila před soudem existenci tří smluv. S ohledem na závěry uvedené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 582/01 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 26. N. 52. str. 63) má zato, že tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Z připojeného policejního spisu, ČTS: ORCB-296/TČ-OK-2002, Ústavní soud zjistil, že v důsledku trestního oznámení vedlejšího účastníka řízení byly 5. 2. 2002 prováděny úkony trestního řízení ve věci podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 2 tr. z. ze strany stěžovatele. Věc byla skončena odložením trestního oznámení vedlejšího účastníka řízení. Z připojeného policejního spisu, ČTS: ORCB-464/TČ-OK-2002, Ústavní soud zjistil, že proti vedlejšímu účastníkovi řízení bylo od 8. 3. 2002 vedeno trestní stíhání pro trestný čin lichvy podle §253 odst. 1 tr. z., a vydírání podle §235 odst. 1 tr. z. Po zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání státní zástupkyní byla tato věc odložena. V obou případech se jednalo o poskytnutí dvou půjček ze strany vedlejšího účastníka řízení stěžovateli, které neměly být vráceny, a v obou věcech je založen úřední záznam o vysvětlení podaném M. Š. dne 5. 3. 2002.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 9 C 354/2002, Ústavní soud zjistil, že se žalobou ze dne 3. 10. 2002 domáhal vedlejší účastník řízení po stěžovateli zaplacení částky 257.000 Kč z titulu nesplacených smluv o půjčkách uzavřených dne 15. 3. 2001 a 4. 5. 2001. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 7. 2004 bylo žalobě zcela vyhověno, a to poté, co předchozí rozsudek téhož soudu s totožným výrokem byl odvolacím soudem zrušen pro nesplnění poučovací povinnosti vůči stěžovateli. K odvolání stěžovatele byl tento rozsudek potvrzen napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 11. 2004, a dovolání stěžovatele bylo odmítnuto pro nepřípustnost napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2005.
Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry obecných soudů, a to zpravidla ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však zjevně nepřísluší. Skutečnost, že soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz sp. zn. II. ÚS 294/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63).
Shora vyložený zásadní náhled je třeba zcela aplikovat i na posuzovaný případ. V řízení šlo o pohledávku vedlejšího účastníka řízení z titulu dvou půjček a procesní obranou stěžovatele bylo, že obě půjčky byly splaceny. Je zcela v pravomoci obecných soudů jak se vypořádají s obsahem jednotlivých důkazů, a jakou váhu jim přiloží, pokud svůj závěr dostatečně odůvodní. K tomu v posuzovaném případě došlo, když obsah sdělení svědka K. byl shledán nevěrohodným z podrobně rozebraných důvodů.
Pokud se jedná o namítaný nesoulad mezi obsahem výpovědi svědkyně Š. v průběhu řízení, s obsahem vysvětlení podaného v trestním řízení, má Ústavní soud zato, že z tohoto nesouladu nelze dovodit rozpornost obou takto učiněných výpovědí. To je dáno především tím, že vysvětlení je zásadně podáváno k objasnění těch skutečností, které jsou pro policejní orgán významné. V důsledku toho je zcela v jeho pravomoci vymezit to, o čem má být vysvětlení podáváno. V důsledku toho pak protokol o podaném vysvětlení může sice sloužit jako podklad pro další postup orgánů činných v trestním řízení, ale zásadně nikoliv jako procesně použitelný důkaz. V posuzovaném případě se policejní orgán evidentně soustředil na okolnosti, za kterých se stěžovatel s touto svědkyní kontaktoval za účelem vrácení peněz ze dvou půjček. V tomto ohledu totiž tuto svědkyni svými dotazy konfrontoval. Nekonfrontoval ji však s tvrzením vedlejšího účastníka řízení o existenci celkem tří půjček tak, jak to obsahuje jeho trestní oznámení. Pokud tato svědkyně v následném řízení před soudy vypovídala v tomto ohledu podrobněji, nelze to tedy podle názoru Ústavního soudu, považovat za rozpor, se kterým by se obecné soudy musely vypořádávat. To platí zejména v situaci, kdy tento nesoulad stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy výslovně nenamítal.
Ústavní soud tedy neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení práv a svobod stěžovatele zaručených ústavním pořádkem, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu