ECLI:CZ:US:2005:2.US.341.04
sp. zn. II. ÚS 341/04
Usnesení
II.ÚS 341/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. M. R., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 11. 2003 č. j. 6 C 150/2003-17, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2004 č. j. 29 Co 70/2004-36, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tím, že soudy nerozhodovaly jeho spor řádně podle zákona a zasáhly tak jeho právo na soudní ochranu, vyplývající ze článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a článků 90 a 95 Ústavy České republiky. Nedbaly také článku 4 odst. 4 Listiny, podle něhož musí být při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Navrhl proto, aby Ústavní soud svým nálezem označená rozhodnutí zrušil.
Z textu stěžovatelova podání, z připojených rozhodnutí a z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 6 C 150/2003, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
Stěžovatel byl v rozhodné době zaměstnancem akciové společnosti Dopravní podnik hlavního města Prahy, odštěpný závod Autobusy, kde pracoval jako řidič. Na obecný soud se obrátil se žalobou proti svému zaměstnavateli o zaplacení 7.000 Kč s příslušenstvím. Této částky se domáhal z titulu údajného nároku na příspěvek na bezhotovostní výplatu mzdy a penzijní připojištění ve výši 250 Kč měsíčně, a to za období měsíců března 2001 až června 2003. Příspěvek zaměstnavatel poskytuje pouze zaměstnancům pracujícím v odštěpném závodě Metro na základě závazku, plynoucího z kolektivní smlouvy uzavřené pro odštěpný závod Metro, mezi jeho odborovou organizací a zaměstnavatelem. Pro odštěpný závod Autobusy byla mezi příslušnou odborovou organizací a zaměstnavatelem uzavřena jiná kolektivní smlouva, která s příspěvkem na bezhotovostní výplatu mzdy a na penzijní připojištění pracovníkům odštěpného závodu Autobusy nepočítala. Stěžovatel stavěl svoji žalobu na argumentu, že takový stav neodpovídá povinnosti rovného zacházení se všemi zaměstnanci, jak ji ukládá respektovat §1 odst. 3 zákoníku práce.
Obecné soudy stěžovateli nepřisvědčily. Soud prvého stupně v odůvodnění zamítavého rozsudku dospěl k závěru, že se stěžovatel nemůže úspěšně domoci nároku na plnění z kolektivní smlouvy, kterou zaměstnavatel uzavřel s příslušnou odborovou organizací pro odštěpný závod Metro, tedy jiný, než v jakém pracuje stěžovatel. Námitku stěžovatele, že postupem zaměstnavatele byla porušena rovnost zaměstnanců, posoudil soud jako irelevantní. Právní řád připouští, aby byla uzavřena kolektivní smlouva s působností pro odštěpný závod, která stanoví pro jeho zaměstnance konkrétní samostatné podmínky, obsahově odlišné od podmínek dojednaných pro pracovníky jiného odštěpného závodu. Zmiňované ustanovení §1 odst. 3 zákoníku práce má, spolu s dalšími ustanoveními zákoníku práce, za cíl sladit české zákony s mezinárodními úmluvami, mimo jiné Úmluvou Mezinárodní organizace práce o rovnosti odměňování mužů a žen za stejnou práci, o zákazu diskriminace v zaměstnání a povolání, a má tudíž zajistit především rovné zacházení s muži a ženami v uvedených oblastech ze strany zaměstnavatele. Kolektivní smlouva je výsledkem kolektivního vyjednávání mezi zaměstnavatelem a příslušnou odborovou organizací a vyjadřuje shodnou vůli obou smluvních stran, z nichž žádná (tedy ani zaměstnavatel), nemůže sama o jejím obsahu rozhodovat.
Odvolací soud napadený rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, neboť byl dle jeho názoru v dostatečné míře zjištěn skutkový stav a též po právní stránce byla věc správně posouzena. Se soudem prvého stupně je též zajedno, pokud jde o odůvodnění jeho výroku.
Stěžovatel však s tím, jak bylo o jeho žalobě rozhodnuto, nesouhlasí. V textu své stížnosti uvádí, že obecné soudy nesprávně vyložily právo zaměstnance na rovné zacházení, když je zúžily na povinnost respektovat rovné postavení muže a ženy. Má za to, že jeho zaměstnavatel neměl uzavírat kolektivní smlouvu, jejíž některá ujednání zakládají nerovnost v odměňování zaměstnanců. Podle stěžovatele není rozhodující, zda zaměstnavatel poskytoval plnění na základě kolektivní smlouvy nebo vnitřního předpisu, ale to, že část zaměstnanců téhož zaměstnavatele dostávala příspěvek na penzijní připojištění a část nikoliv. Nápravy mohl stěžovatel dosáhnout žalobou na plnění, kterou však soudy zamítly. Nakonec stěžovatel Městskému soudu v Praze vytkl, že odvolací jednání proběhlo v jeho nepřítomnosti, ačkoliv jeho zástupce předem žádal soud o odročení jednání z důvodu pracovní neschopnosti stěžovatele.
Oba účastníci řízení ve svých vyjádřeních ke stížnosti pouze odkazují na odůvodnění napadených rozhodnutí. Předseda senátu Městského soudu v Praze navíc uvedl, že stěžovatel byl v řízení zastoupen advokátem, proto nemohla být porušena jeho procesní práva tím, že se odvolací jednání konalo v jeho nepřítomnosti.
Ústavní soud, tak jako i v jiných případech, nejprve zkoumal stížnost z hlediska jejích formálních náležitostí. Zjistil, že stížnost byla podána osobou k tomu oprávněnou, stížnostní lhůta byla zachována, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem a jeho podání má obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Přesto je na místě návrh z níže uvedených důvodů odmítnout.
Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Výklad jednoduchého práva přísluší obecným soudům a Ústavní soud do něho zasahuje pouze v případě, že by se jednalo o interpretaci svévolnou či interpretaci v extrémním rozporu s obsahem použité normy. Pokud ústavní stížnost spočívá pouze v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, navíc v podstatě ve shodném duchu a shodném rozsahu jako odvolání, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší (srov. např. rozhodnutí II. ÚS 294/95 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 63). Stejně je tomu i v posuzovaném případě. Ústavní soud proto rozhodl, jak uvedeno ve výroku.
Ústavní soud k uvedenému doplňuje, že se zcela ztotožňuje se závěry, které zaujaly ve stěžovatelově věci obecné soudy. Obvodní soud pro Prahu 9 ve svém rozsudku pečlivě popsal průběh dokazování, jasně a přehledně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a z jakého skutkového stavu vycházel. Navazující právní hodnocení soudů obou stupňů je srozumitelné a správné. Ani ústavní stížnost neobsahuje nic nového nad rámec toho, čím se již zabývaly obecné soudy, a Ústavní soud zde jen pro úplnost pouze zdůrazňuje některé myšlenky obsažené v odůvodnění napadených rozsudků.
Se stěžovatelem nelze souhlasit, že způsob odměňování zaměstnanců Dopravního podniku hl. města Prahy, který vychází ze dvou různých kolektivních smluv, založil nerovnost odporující zákoníku práce. Z provedeného dokazování vyplynulo, že stěžovatelův zaměstnavatel uzavíral vždy na příslušný kalendářní rok kolektivní smlouvy pro jednotlivé odštěpné závody s příslušnými odborovými organizacemi. Uzavírání kolektivních smluv se děje na principu smluvní volnosti, která je omezena pouze tím, že smluvní strany mohou ve smlouvě upravit mzdové a ostatní pracovněprávní nároky jen v rámci vymezeném právními předpisy. Zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ani zákon č. 120/1990 Sb., kterým se upravují některé vztahy mezi odborovými organizacemi a zaměstnavateli, nebrání, aby v rámci podniku byly uzavírány kolektivní smlouvy s působností pro jednotlivé organizační složky, tedy i odštěpné závody. Je samozřejmé, že se takto uzavřené kolektivní smlouvy nemusí ve svém obsahu plně shodovat. Záleží vždy na aktivitě a konkrétních představách té které odborové organizace při jednání se zaměstnavatelem, na tom, jaké nároky pokládá pro pracovníky "své" organizační složky za prioritní, atd. Jak již bylo uvedeno, smluvní volnost je zde omezena pouze rámcem daným právními předpisy. V posuzovaném případě uzavřel zaměstnavatel kolektivní smlouvy pro zaměstnance odštěpného závodu Metro a Autobusy a jak vyplynulo z dokazování, každá z nich upravovala pro okruh "svých" zaměstnanců jiné nároky a jiné požitky, které naopak postrádala kolektivní smlouva druhá. Je zde potřeba přisvědčit obecným soudům, že je nepřípadné argumentovat ustanovením §3 odst. 1 zákoníku práce, které zapovídá zaměstnavatelům nerovné zacházení se zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky včetně odměňování za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, odbornou přípravu a příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání. Toto ustanovení odráží zásadu, která je charakteristická pro celé pracovněprávní odvětví, a sice povinnost rovného zacházení se zaměstnanci bez jakékoliv diskriminace z důvodu pohlaví, rasového nebo etnického původu, národnosti, státního občanství, sociálního původu, jazyka, náboženského vyznání, sexuální orientace, manželského stavu, politického smýšlení či členství v odborových organizacích. Nepřípustná je nerovnost založená ve vztahu k výkonu práce na objektivních kategoriích. Citované ustanovení nemůže dopadat na situace, kdy se nárok opírá o kolektivní smlouvu, tedy výstup svobodného jednání smluvních stran, a kdy skutečnost, že kolektivní smlouva uzavřená pro jeden odštěpný závod obsahuje jiná smluvní ustanovení než smlouva uzavřená pro odštěpný závod jiný, nemůže být výsledkem záměru zaměstnavatele diskriminovat pracovníky jednoho či druhého odštěpného závodu, ale odpovídá shodné vůli dvou smluvních partnerů.
Lze tedy uzavřít, že stěžovateli nebyl upřen přístup k nezávislému a nestrannému soudu, jak se domnívá. Naopak, v řízení, z něhož vzešly napadené rozsudky, měl stěžovatel možnost dostatečně realizovat veškerá svá procesní práva a soudy byly připraveny mu poskytnout ochranu, pokud by shledaly uplatněný nárok po právu. Skutečnost, že soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, neznamená ještě zásah do práva na spravedlivý proces. Porušení práv zakotvených v článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 Úmluvy tak Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o naříkané články 90 a 95 Ústavy České republiky, ty sice úzce souvisí s právem na spravedlivý proces, ale nelze dovozovat, že garantují základní práva či svobody, neboť jejich obsahem je v podstatě určení principů organizace a činnosti soudů.
Výhrada stěžovatele, že napadenými rozsudky bylo zasaženo do práva vyplývajícího z článku 4 odst. 4 Listiny, postrádá pak jakékoliv bližší ústavněprávní odůvodnění. Ústavní soud sám zde žádnou souvislost s posuzovaným případem neshledal, neboť v předmětném sporu žádné ustanovení o mezích základních práv či svobod soudy neaplikovaly.
Stěžovatelova poslední námitka směřuje proti postupu odvolacího soudu, u kterého proběhlo jednání a byl vyhlášen napadený rozsudek bez přítomnosti stěžovatele. Také zde Ústavní soud uzavírá, že odvolací soud nevybočil z mezí daných hlavou pátou Listiny. Stěžovatele v řízení zastupoval advokát, který byl odvolacímu roku přítomen. V takovém případě bylo právo stěžovatele účastnit se ústního jednání realizováno přítomností jeho zástupce a fyzická nepřítomnost stěžovatele řádně zastoupeného práva znalým advokátem nemohla být důvodem k odročení nařízeného jednání.
Protože Ústavní soud nezjistil ani porušení nějakého jiného stěžovatelova ústavně chráněného práva, v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jeho návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2005
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu