ECLI:CZ:US:2005:2.US.345.03
sp. zn. II. ÚS 345/03
Usnesení
II.ÚS 345/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 3. února 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. J. Ž., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. března 2003 sp. zn. 3 To 573/2002 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. října 2002 sp. zn. 70 T 60/2002, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel ústavní stížností napadá usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. 3 To 573/2002, kterým odvolací soud podle ustanovení §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního řádu zrušil odvoláním napadený rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2002 č. j. 70 T 60/2002-80, ve výroku o uloženém trestu zákazu pobytu na území města B. a jinak ponechal napadený rozsudek v nezměněném znění, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2002 sp. zn. 70 T 60/2002, a tvrdí, že oba výše označené obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 a právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení těchto práv a svobod se měly oba obecné soudy dopustit údajně tím, že nebyl, podle názoru stěžovatele, proveden jím navržený "zásadní" důkaz spočívající ve zhodnocení místních podmínek místa činu, kterým by mohlo být objektivně posouzeno, zda stěžovatel z místa svého stanoviště mohl vidět a sledovat jeho okolí v době páchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákona.
Další námitky stěžovatele směřují převážně vůči nalézacímu soudu, kterému vytýká, že tento soud v pravomocně skončeném trestním řízení porušil celou řadu ustanovení trestního řádu, konkrétně ustanovení §101 odst. 2, odst. 3, v němž je upraven způsob výslechu svědka, ustanovení §248 odst. 1 upravující lhůty pro odvolání a §2 odst. 4, odst. 5, odst. 6 obsahující základní zásady trestního řízení.
Krajskému soudu v Brně stěžovatel jednak vytýká, že se pochybeními soudu nalézacího vůbec nezabýval, naopak je "přešel bez povšimnutí", a proto nesplnil zákonem mu uložené povinnosti. Současně měl tento soud porušit i právo stěžovatele, aby věc byla projednána veřejně a v jeho přítomnosti (ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny).
Z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2002 sp. zn. 70 T 60/2002 se zjišťuje, že stěžovatel byl tímto rozsudkem uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, "že dne 24. 1. 2002 v přesně nezjištěnou dobu v B. vnikl po předchozí domluvě, spolu s dosud neustanoveným pachatelem po rozbití skleněné výplně balkónových dveří do bytu poškozené Ing. Š. (dále jen "poškozené"), a to tím způsobem, že hlídal před domem, zatímco druhý pachatel prováděl vloupání, přičemž z bytu odcizili finanční hotovost, digitální fotokameru, vše v celkové hodnotě 46.600,- Kč".
Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen podle §45 odst. 1, odst. 2 trestního zákona a §45a odst. 1 trestního zákona k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin.
Podle §57a odst. 1 trestního zákona byl stěžovateli uložen trest zákazu pobytu na území Statutárního města B. na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo stěžovateli uloženo nahradit poškozené škodu ve výši 16.600,- Kč.
Jak vyplývá z odůvodnění předmětného rozsudku, vzal soud prvního stupně z provedených důkazů za prokázané, že stěžovatel dne 24. 1. 2002 přijel do B. a v ranních hodinách (tj. mezi 8.00 až 8.45 hod.) se pohyboval v okruhu místa činu s dosud neustanoveným mužem. Po asi 45 minutách druhý muž přelezl zábradlí balkonu jednoho bytu v přízemí a po rozbití skleněné výplně se dostal do bytu, kde odcizil finanční hotovost a digitální fotokameru, zatímco stěžovatel (dříve obžalovaný) hlídal na ulici. Při hlídání chodil jakoby bezcílně sem a tam a telefonoval z mobilního telefonu. Tento skutkový stav podle zjištění soudu prvního stupně vyplynul z výpovědí svědků M. J. a R. J., jakož i z provedených listinných důkazů. Podle přesvědčení nalézacího soudu byla obhajoba stěžovatele právě těmito svědeckými výpověďmi zcela vyvrácena, neboť tito svědkové spolehlivě popsali trestné jednání obžalovaného, a protože soud prvního stupně nezjistil žádné skutečnosti, proč by tito svědkové neměli vypovídat pravdu, neměl soud žádný důvod jejich výpovědím nevěřit. Prvostupňový soud podrobně vysvětlil, z jakého důvodu neuvěřil výpovědi stěžovatele a zdůraznil, že při hodnocení závěru o skutkovém stavu vycházel z důkazů, "které mají svůj podklad v událostech, které se v reálném světě skutečně odehrály". Jestliže tedy všechny důkazy, které byly u hlavního líčení provedeny, jsou ve vzájemném souladu, aniž si tyto důkazy jak jednotlivě tak v jejich souhrnu odporují, je nezbytné dospět k závěru, uvádí dále nalézací soud, že stěžovatel naplnil svým jednáním popsaným ve výrokové částí rozsudku jak po stránce subjektivní tak i objektivní skutkovou podstatu výše označeného trestného činu, kterého se dopustil v úmyslu přímém [§4 písm. a) trestního zákona]. Tento úmysl se projevil zejména v tom, že hlídal před domem, zatímco druhý spolupachatel po násilném vniknutí do bytu odcizil peníze a digitální fotokameru.
Při ukládání trestu hodnotil nalézací soud i přitěžující okolnosti na straně stěžovatele, výši způsobené škody (46.600,- Kč) a skutečnost, že stěžovatel byl již v minulosti pro trestný čin odsouzen. Polehčující okolnosti neshledal žádné.
Po odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně, který usnesením ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. 3 To 573/2002 podle ustanovení §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního řádu zrušil rozsudek soudu nalézacího ve výroku o uloženém trestu zákazu pobytu na území města B., jinak však ponechal rozsudek soudu nižší instance nezměněn.
Odvolací soud nejprve zdůraznil, že podle jeho názoru nelze nalézacímu soudu vytýkat, že by přehlédl či opomenul provést důkazy potřebné k zjištění skutkového stavu o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Postup tohoto soudu shledal odvolací soud jako odpovídající příslušným ustanovením trestního řádu; nebylo podle jeho zjištění porušeno žádné z procesních ustanovení takovým způsobem, že by takový postup mohl mít vliv na pozdější věcnou správnost napadeného rozsudku. Krajský soud se rovněž ztotožnil s postupem soudu prvního stupně při provádění důkazů a jejich následném zhodnocení.
V řízení před soudem prvního stupně tak bylo zcela nepochybně prokázáno, uvádí odvolací soud, že v označenou dobu došlo k vloupání do bytu poškozené, kde byla způsobena škoda ve výši odpovídající zjištění soudu prvního stupně. Nezpochybněn zůstal i pohyb stěžovatele (v tomto řízení obžalovaného) v blízkosti místa činu v době spáchání trestného činu, a to v podstatě za situace, o které vypovídali svědci - R. a M. J.. Věrohodnost slyšených svědků a věcnou správnost jejich výpovědi soud prvního stupně nezpochybnil, neboť nezjistil žádnou okolnost, která by ho k takovému závěru opravňovala.
Odvolací soud zdůraznil, že v řízení před soudem prvního stupně byla především svědeckými výpověďmi obou svědků, kteří se ve svém pozorování zaměřili na sledování chování stěžovatele a další osoby, se kterou stěžovatel nepochybně komunikoval, vyvrácena obhajoba stěžovatele založená na tvrzení, že se v B. v prostoru ulic M. - R. pohyboval v inkriminovanou dobu proto, že mu jeho kamarád B. dluží určitou částku, která mu měla být splacena mimo jiné i formou konkrétní movité věci. S odkazem na výpovědi výše označených svědků bylo možné dospět k závěru, konstatuje odvolací soud, že se v té době mimo stěžovatele a druhé osoby - pachatele, který následně vnikl přes balkon do bytu poškozené, v uvedeném prostoru nepohybovaly žádné jiné osoby, přičemž stěžovatel a druhá osoba nepochybně jednali ve shodě a po vzájemné domluvě.
Odvolací soud konstatoval, že doplnění dokazování, jak požaduje obhajoba, by již nemohlo nic změnit na správně zjištěném skutkovém stavu věci, a na správném vyhodnocení provedených důkazů.
S ohledem na skutečnost, že závěr o vině stěžovatele je tak dostatečně podložen provedenými důkazy a odpovídá prokázanému stavu věci i zákonu, přičemž škoda a její výše byla dostatečně prokázána, shledal odvolací soud výrok o vině jako správný, i když skutečnost, že stěžovatel jednal v této věci jako spolupachatel podle §9 odst. 2 trestního zákona, není ve výroku o vině uvedena.
Ani v případě stanovení výše a druhu trestu neshledal odvolací soud důvod k jeho změně, neboť uložený trest 400 hodin obecně prospěšných prací odpovídá hlediskům obsaženým v ustanoveních §23 odst. 1 a v §31 trestního zákona, a uložený trest současně odpovídá účelu předpokládanému v trestním zákoně.
Ve vztahu k trestu zákazu pobytu na území Statutárního města B. odvolací soud zdůraznil, že v tomto ohledu z podnětu podaného odvolání zrušil napadený rozsudek v uvedeném výroku, neboť přihlédl k tomu, že stěžovatel má trvalé bydliště v Ž., tedy na území bývalého okresu B-v., a nemůže se proto vyhnout tomu, aby v B. vyřizoval celou řadu běžných osobních záležitostí.
Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti námitek stěžovatele vyžádal od Městského soudu v Brně zapůjčení trestního spisu (sp. zn. 70 T 60/2002), z něhož zjistil následující skutečnosti:
Na č. l. 3 spisu je založen úřední záznam Policie ČR, Obvodního oddělení Brno-Královo Pole ze dne 24. 1. 2002, v němž M. J. uvedla, že si téhož dne kolem 7.45 hod. všimla dvou mužů, kteří upoutali její pozornost svým chováním, neboť chodili kolem zaparkovaných vozidel, prohlíželi si je, nahlíželi do nich, stejně tak pokud chodili kolem sousedních domů, nahlíželi do jejich oken. Občas chodili spolu, pak se však rozešli a zase sešli. Oba muže popsala jmenovaná tak, že jeden muž měl černou bundu, tmavé kalhoty a na hlavě kšiltovku, při chůzi občas telefonoval z mobilního telefonu, druhý muž měl žlutočernou zimní bundu. Jejich chování se jí zdálo natolik podezřelé, že vzbudila svého syna - R. J. a oba muže poté sledovali společně z oken jejich bytu ve druhém patře na ul. M. Protože se domnívala, že se tito muži chystají vykrást auto nebo byt, zavolala Policii ČR. Než však policie přijela, muž v černém odešel směrem k jejich domu a druhý se přes balkon dostal do jednoho z bytů na ul. R. Mezitím muž v černém přecházel po chodníku a rozhlížel se kolem, v době příjezdu policie začal manipulovat s mobilním telefonem.
Na č. l. 76 v protokole o hlavním líčení před Městským soudem v Brně ze dne 23. 10. 2002 je uvedeno, že při výslechu svědkyně M. J. obhájce namítá, že otázka samosoudce zněla: "paní svědkyně, měla jste pocit, že ten první muž hlídá" a svědkyně podle obhájce měla odpovědět, že má ten pocit.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele, obsahu připojeného spisu včetně napadeného rozsudku Městského soudu v Brně a usnesení Krajského soudu v Brně dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Předmětem ústavní stížnosti je jak nesouhlas stěžovatele se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a se způsobem hodnocení jím provedených důkazů v návaznosti na údajné porušení základních zásad trestního řízení ve smyslu §2 odst. 4, 5 a 6 trestního řádu, tak i jeho tvrzení o údajném porušení procesních práv, spočívajících v neprovedení jím navržených důkazů ohledně zjištění, zda ze svého stanoviště mohl či nemohl "hlídat". Stěžovatel dále zdůrazňuje, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo i tím, že samosoudce údajně zcela nepřípustným způsobem uložil obhájci stěžovatele, aby do druhého dne oznámil, zda bude podáno odvolání. Porušení procesních práv stěžovatele se měl dopustit i odvolací soud, neboť veřejné zasedání bylo konáno v nepřítomnosti stěžovatele.
Z obsahu připojeného spisu včetně napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že trestní věc stěžovatele byla projednána ve zjednodušeném řízení po provedení zkráceného přípravného řízení. Podle ustanovení §314d odst. 2 a §2 odst. 5 trestního řádu je dokazování v takovém případě omezeno jen na objasnění těch sporných skutečností, které jsou podstatné pro zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností v rozsahu potřebném pro rozhodnutí.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu do procesu dokazování a hodnocení důkazů zpravidla Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat; mohl by tak učinit pouze tehdy, pokud by postupem obecných soudů došlo k porušení nikoli zákonnosti, ale ústavnosti celého trestního řízení, a tím i k porušení principu spravedlivého soudního řízení.
V případě hodnocení důkazů je nesporné, že obecný soud je povinen hodnotit každý jednotlivý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech, v případě neprovedení navrženého důkazu je obecný soud povinen svoje rozhodnutí v tomto ohledu náležitě odůvodnit. V odůvodnění svého rozhodnutí je soud rovněž povinen vyjádřit vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, přičemž pouze v případech, kdy učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, je možné dospět k závěru o porušení ústavních principů.
K takové situaci však v předmětné trestní věci nedošlo.
Soud prvního stupně v průběhu hlavního líčení vyslechl oba svědky, kteří vypovídali v podstatě shodně o svém pozorování stěžovatele a neznámého muže v inkriminované době, vypověděli i ohledně toho, jak na ně toto jednání působilo. Stěžovateli i jeho obhájci bylo umožněno, aby oběma svědkům kladli otázky, či se vyjádřili k provedenému dokazování.
Pokud stěžovatel argumentuje tím, že výpověď svědkyně byla u hlavního líčení provedena v rozporu s ustanovením §101 odst. 2, odst. 3 trestního řádu, nelze s jeho názorem zcela souhlasit, neboť její výpověď nebyla z hlediska jejího obsahu nijak překvapivá, či v rozporu s dosavadními skutkovými zjištěními a korespondovala rovněž s listinnými důkazy (úředními záznamy na č. l. 1-6 spisu), které byly provedeny v souladu s ustanovením §314d odst. 2 trestního řádu ve spojením s ustanovením §213 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel a obhájce před skončením dokazování žádné návrhy na doplnění dokazování nečinili.
K porušení procesních práv stěžovatele nedošlo ani ve vztahu k lhůtě, uložené samosoudcem ve smyslu ustanovení §314d odst. 3 trestního řádu, neboť za situace, kdy se státní zástupce po vyhlášení rozsudku vzdal práva podat odvolání, a stěžovatel by učinil shodné prohlášení ve lhůtě, kterou mu k tomu účelu samosoudce stanovil, mohl by být vyhotoven zjednodušený písemný rozsudek, který by neobsahoval odůvodnění.
Výše uvedená námitka stěžovatele se však i s ohledem na další průběh trestního řízení jeví jako ryze účelová, neboť stěžovatel, aniž respektoval určenou jednodenní lhůtu, využil svého práva podat odvolání s tím, že odvolání stěžovatele bylo Městskému soudu v Brně doručeno dne 3. 12. 2002, ve lhůtě podle ustanovení §248 odst. 1 trestního řádu (č. l. 86).
Neoprávněným a zcela zkreslujícím skutečný průběh řízení je rovněž poukaz stěžovatele na údajné porušení čl. 38 odst. 2 věta první Listiny, která zakotvuje právo každého, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, neboť z protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu dne 26. 3. 2003 (na č. l. 95) se zjišťuje, že stěžovatel, ač řádně a včas vyrozuměn, se bez jakékoli omluvy k zasedání nedostavil, a důvod jeho nepřítomnosti nedovedl vysvětlit ani přítomný obhájce. Pokud tedy stěžovatel měl v úmyslu, jak nyní tvrdí, až v odvolacím řízení prokázat z jím pořízené, resp. zaplacené fotodokumentace, že ze svého stanoviště nemohl "hlídat", avšak sám se nemohl z "objektivních důvodů", které však nijak v ústavní stížnosti nespecifikuje, k veřejnému zasedání dostavit, nic mu zajisté nebránilo v tom, aby návrh na provedení takového důkazu navrhl jeho obhájce, byť je nepochybné, že ani takto navržený důkaz by nebyl soud povinen provést, pokud by dospěl k závěru, že navržený důkaz je nadbytečný, neboť nemůže přispět k dalšímu objasnění věci bez důvodných pochybností.
Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, zejména pak soudu prvního stupně, vyplývá, jaká skutková zjištění soudy vyvodily z provedených důkazů, i jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení a jaké z nich vyvodily právní závěry.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem věci zjištěným soudem nalézacím, který shledal za správný a v rozsahu postačujícím pro rozhodnutí. Z jakého důvodu považoval návrhy stěžovatele na doplnění dokazování odvolací soud za nadbytečné, vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, kde se uvádí, že odvolací soud po přezkoumání všech výroků napadeného rozsudku, proti kterým bylo podáno odvolání a po přezkoumání správnosti postupu řízení, které jim předcházelo, dospěl k závěru, že doplnění dokazování podle návrhů obhajoby by již nic nemohlo změnit "na správně zjištěném skutkovém stavu věci a na správném hodnocení provedených důkazů". Z tohoto důvodu a s poukazem na dostatečně podložený závěr o vině stěžovatele odvolací soud návrhy stěžovatele neakceptoval.
Ústavní soud neshledal, že by usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. 3 To 573/2002 a rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2002 č. j. 70 T 60/2002-80, jakož i řízením, které jim předcházelo, byla porušena ústavní práva stěžovatele.
Z těchto důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2005
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu