ECLI:CZ:US:2005:2.US.354.05
sp. zn. II. ÚS 354/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl Jiřím Nykodýmem, soudcem zpravodajem, o ústavní stížnosti Ing. V. D., zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem třída kapitána Jaroše 19, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 8 To 396/2004, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2004, sp. zn. 6 T 323/2001, spojenou se žádostí o odklad vykonatelnosti rozhodnutí, účasti 1) Krajského soudu v Brně a 2) Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Brně a 2) Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou 20. 6. 2005 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2004, sp. zn. 6 T 323/2001, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. z., a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání 3,5 roku, a peněžitý trest 230.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 8 To 396/2004, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1, a 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Zároveň navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal v této věci dovolání, které doposud ani nebylo soudem prvního stupně předloženo dovolacímu soudu k rozhodnutí.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat zkoumáním ve věci samé, je povinen posoudit, zda jsou splněny podmínky pro zahájení řízení o ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Podle §75 odst. 1 zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je totiž její subsidiarita.
Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Formální dimenze subsidiarity se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiální dimenze tohoto principu plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.
V dané věci stěžovatel podal dovolání souběžně s ústavní stížností. Ze shora uvedeného však vyplývá, že taková ústavní stížnost je nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je zde podané dovolání, jež nemůže být odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu. To znamená, že nelze v tomto případě aplikovat větu za středníkem v ustanovení §75 odst. 1 zákona, podle níž nelze trvat na vyčerpání mimořádného opravného prostředku, který může být orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, protože pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
S ohledem na shora uvedené soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona, ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl, když neshledal důvod k postupu podle §75 odst. 2 písm. a) citovaného zákona. Tím byl současně odmítnut návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, který má akcesorickou povahu, a sdílí tedy osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. 8. 2005
Jiří Nykodým
soudce zpravodaj