ECLI:CZ:US:2005:2.US.363.04
sp. zn. II. ÚS 363/04
Usnesení
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti T. Hzastoupeného JUDr. F. K., proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, a ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 3 Tdo 89/2004, proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2002, sp. zn. 9 To 61/02, ze dne 8. 1. 2003, čj. 9 To 159/02, a ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 9 To 65/03, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 4 T 1/2002, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 6. 2004, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo garantované čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 4 T 1/2002, bylo zjištěno následující:
Krajský soud v Hradci Králové uznal rozsudkem ze dne 26. 2. 2002, čj. 4 T 1/2002-328, stěžovatele vinným pod bodem 1) trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákona, poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona, porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 trestního zákona a nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 trestního zákona, a pod bodem 2) trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 písm. a) trestního zákona. Za tyto trestné činy mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Trestných činů pod bodem 1) se stěžovatel měl dopustit tak, že dne 1. 8. 2001 před 21.00 hod v H. po rozbití skleněné výplně balkónových dveří vnikl do domu čp. 30 poškozených manželů Š. a odcizil věci v hodnotě 78.875,-Kč, mimo jiné též brokovou kozlici ZB ráže 12/12 a revolver SW ráže .38 spec. Dále poškozováním zařízení a střelbou do zdi a předmětů způsobil škodu ve výši 52.358,50 Kč. Trestného činu pod bodem 2) se měl dopustit tak, že dne 1. 8. 2001 kolem 21.15 hod poblíž obce H., když byl jako pachatel předchozího vloupání do domu poškozených, při němž odcizil dvě shora uvedené zbraně, pronásledován policistou pprap. T. S., vystřelil směrem, ze kterého policista běžel, s úmyslem odradit ho od dalšího pronásledování, a když zjistil, že se mu to nepodaří, brokovou kozlici odhodil a následně byl policistou S. dostižen a zadržen a byl mu odebrán i shora uvedený revolver, kterým těsně předtím na poškozeného S. mířil.
Proti rozsudku podali odvolání stěžovatel a státní zástupce v neprospěch stěžovatele.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 6. 2002, čj. 9 To 61/02, z podnětu obou podaných odvolání napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 2) a ve výroku o trestu zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil krajskému soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (výrok I.). Za trestné činy uvedené pod bodem 1) výroku napadeného rozsudku, který zůstal odvoláním nedotčen, stěžovatele odsoudil k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Soudu prvního stupně uložil, aby vyslechl zpracovatele balistické expertizy a znalce z odvětví soudního lékařství k možným zraněním poškozeného. Dále vyslovil, že na základě již provedeného dokazování se jeví nepřesvědčivá právní kvalifikace jednání stěžovatele toliko pokusem trestného činu útoku na veřejného činitele, když nelze vyloučit ani kvalifikaci použitou v obžalobě (pokus trestného činu vraždy).
Krajský soud v Hradci Králové poté, co doplnil dokazování v naznačeném směru, znovu rozhodl rozsudkem ze dne 3. 9. 2002, čj. 4 T 1/2002-414, tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), b), odst. 4 trestního zákona, ukončený ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona, jehož se měl dopustit tak, že při pronásledování policistou S. vystřelil proti němu z brokové kozlice s úmyslem ho od dalšího pronásledování odvrátit, přičemž výstřelem mohl poškozeného zasáhnout a způsobit mu smrt, k čemuž jen shodou náhod nezávislých na vůli stěžovatele, nedošlo, a poté, co byl policistou dostižen, ohrožoval ho revolverem, ze kterého nevystřelil pro převahu policisty, který užil svou zbraň. Za současného zrušení výroku o trestu předchozích odsuzujících rozsudků Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze ho odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 1. 2003, čj. 9 To 159/02-471, z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a stěžovatele uznal vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) trestního zákona. Za tento trestný čin i za sbíhající se trestné činy ho odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl. Skutková zjištění nalézacího soudu označil za správná a odpovídající provedenému dokazování. Neztotožnil se však s právním posouzením. Vysvětlil, proč nelze zjištěné jednání kvalifikovat způsobem, jak učinil nalézací soud. Uvedl, že s ohledem na účinnost zbraně, která byla stěžovateli známa, při možném zásahu do kterékoli části těla poškozeného musel být stěžovatel přinejmenším srozuměn s tím, že zásah může policistu usmrtit.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně zrušil Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 21. 5. 2003, čj. 5 Tdo 411/2003, napadený rozsudek ve výroku o trestu a vrchnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (soudu vytkl, že pokud stěžovatele uznal vinným pokusem k trestnému činu spáchaného za okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby a tuto vyšší trestní sazbu použil, nemohl současně snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici vyšší trestní sazby). Dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné. Vyšel z obsahu podaného dovolání, v němž stěžovatel vytýkal neúplnost dokazování a nesprávné hodnocení důkazů s cílem dosáhnout takového hodnocení důkazů, které by mělo navodit změnu ve skutkovém zjištění, a ovlivnit tak následnou právní kvalifikaci. Námitky, že nebyla provedena rekonstrukce nebo nebyl připojen spis, označil za výlučně skutkové povahy, jež nejsou námitkami, které by bylo možné podřadit pod některý z dovolacích důvodů. Část dovolacích námitek, vztahujících se k právní kvalifikaci jednání popsaného ve výroku napadeného rozsudku, shledal za dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Přezkoumal proto zákonnost a odůvodněnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání a dospěl k závěru, že skutek, který je popsán ve výroku napadeného rozsudku, odpovídá právní kvalifikaci pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 trestního zákona k §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) trestního zákona. Uvedl, že z popisu skutku je zřejmé, že jednání stěžovatele směřovalo k úmyslnému usmrcení jiného tím, že vystřelil takovým způsobem a z takové zbraně, že mohl poškozeného zasáhnout a způsobit mu smrt, přičemž úmysl dovodil odvolací soud správně z jednání stěžovatele. Plně se ztotožnil s jeho názorem, že jednání stěžovatele nelze kvalifikovat jako pokus trestného činu útoku na veřejného činitele.
Na podkladě rozhodnutí dovolacího soudu se Vrchní soud v Praze ve zrušené části věcí znovu zabýval a rozsudkem ze dne 18. 9. 2003, čj. 9 To 65/03-527, rozhodl tak, že stěžovatele při nezměněném výroku o vině pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) trestního zákona odsoudil za tento trestný čin a za sbíhající se trestné činy (uvedené ve výroku) k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 roků, pro jehož výkon ho zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
O dovolání stěžovatele, které směřovalo proti vadnému překvalifikování skutku, rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 3. 2004, čj. 3 Tdo 89/2004, tak, že je jako nepřípustné odmítl. Vysvětlil, že vzhledem k tomu, že svým předcházejícím rozhodnutím (jímž zrušil dovoláním napadený rozsudek toliko ve výroku o trestu a výrok o vině ponechal nedotčen), mohl stěžovatel podat nové dovolání směřující proti rozsudku vrchního soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn sám ve věci rozhodnout, tedy proti výroku o trestu, popř. proti průběhu řízení, v němž byl nový trest uložen. S poukazem na §265n trestního řádu nepovažoval za přípustné ani dovolání proti předcházejícímu rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Stěžovatel napadl všechna shora citovaná rozhodnutí obecných soudů (vyjma prvního rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2002) projednávanou ústavní stížností. Namítá, že přestože nalézací soud dvakrát kvalifikoval jeho jednání jako trestný čin útoku na veřejného činitele ukončený ve stádiu pokusu, Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že se jedná o pokus trestného činu vraždy. Tuto svou úvahu však nezdůvodnil. Stěžovatel namítá jednostrannost řízení, kdy bylo dáno za pravdu poškozenému a zcela byla odmítnuta obhajoba stěžovatele. Poukazuje na to, že v průběhu řízení nebyly vyčerpány všechny důkazní prostředky, které navrhoval k prokázání své neviny. Nebyla provedena rekonstrukce na místě činu, kterou stěžovatel považuje za rozhodující důkaz z hlediska ověření pravdivosti výpovědí policistů a z hlediska prokázání skutečné možnosti výstřelu proti policistovi, nebylo vyhověno návrhu obhajoby na připojení spisu Okresního úřadu vyšetřování v N., z něhož by bylo možno objektivně posoudit pravdivost výpovědí svědků. Ve své obhajobě stěžovatel opakovaně tvrdil, že výstřel byl zcela náhodný a nemohl směřovat proti policistovi. Vrchní soud nevyužil své pravomoci a upřel stěžovateli právo ve smyslu in dubio pro reo. Má za to, že mu nelze přičítat k tíži, že měnil své výpovědi. Za pravdivou lze mít výpověď z 2. 8. 2001, kdy vypovídal ještě v šokovém a traumatickém stavu. Za nevěrohodnou naopak považuje výpověď policisty S. Nesouhlasí se skutkovým dějem, jak byl zjištěn soudem a nabízí svou vlastní verzi události. Trvá na tom, že mu nebyl prokázán úmysl ohrozit zbraní svědka S. s cílem ovlivnit jeho zákrok. Loveckou zbraň u sebe neměl proto, že by ji chtěl použít, ale měj ji u sebe po krádeži v domě. Jeví se mu logické, že poté, co přeskakoval malý potůček a byl zasažen výstřelem ze služební pistole, došlo při pádu na zem k náhodnému a neúmyslnému výstřelu. Má za to, že se soudy nezabývaly jeho námitkami ohledně právního překvalifikování skutku a jejich rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná.
K ústavní stížnosti se vyjádřily coby účastníci řízení Nejvyšší soud a Vrchní soud v Praze.
Nejvyšší soud poukázal na to, že ústavní stížnost proti usnesení ze dne 21. 5. 2003 byla podána opožděně. Pokud jde o usnesení z 10. 3. 2004, odkázal na obsah jeho odůvodnění, v němž vyslovil a odůvodnil právní názor, na jehož základě bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto. Vycházel ze zjištění, že jeho předcházejícím rozhodnutím bylo o dovolání stěžovatele rozhodnuto tak, že soud ponechal výrok o vině nedotčen, neboť jeho dovolání nevyhověl. Dovolání státní zástupkyně směřovalo pouze proti výroku o trestu. Pokud stěžovatel podal následně nové dovolání, mohl dovolací námitky uplatnit pouze proti výroku o trestu, což neučinil, neboť své dovolací námitky směřoval proti výroku o vině. Jeho dovolání proto nebylo možno považovat za přípustné. Nejvyšší soud vyslovil přesvědčení, že svým rozhodnutím neporušil žádná ústavně zaručená práva stěžovatele, Navrhl proto, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Vrchní soud v Praze upozornil na to, že zásadní námitka stěžovatele, která se týká porušení základních zásad trestního řízení uvedených v ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu byla ve shodné podobě uplatněna již jako námitka odvolací a soud na ni reagoval a podrobně se s ní vypořádal. Odkázal proto na své skutkové a právní závěry, vyslovené v odůvodnění rozhodnutí. Tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavních práv proto považuje za nepodložené. Závěrem navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta, popř. zamítnuta.
Stěžovatel svou ústavní stížností, v níž uplatňuje námitky proti rozhodnutí (výroku) o vině, napadá všechna rozhodnutí obecných soudů, vyjma prvního odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2002. Rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, přitom vymezilo podmínky další činnosti soudu druhého stupně (srov. §265s trestního řádu), jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, a který se v dalším řízení mohl zabývat toliko otázkami uložení trestu, neboť výrok o vině pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) trestního zákona zůstal nedotčen a nabyl právní moci. Ústavní soud přesto přistoupil k přezkoumání celého trestního řízení jako celku, aniž by přihlížel k formálním předpokladům stanoveným v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Učinil tak s ohledem na stanovisko vyslovené v usnesení ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 609/03, jímž Ústavní soud odmítl bez věcného projednání ústavní stížnost advokáta JUDr. F. K., který se domáhal jménem stěžovatele zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003 a jemu předcházejících rozsudků Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové. Uvedené usnesení Ústavního soudu totiž obsahuje poučení, že "je stále možnost podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, pokud bude směřovat proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pouze z důvodu nesprávného právního posouzení skutku výše zmíněným soudem ...".
V jádru ústavní stížnosti leží výhrady proti hodnocení důkazů. V této souvislosti je namítáno pochybení soudů při objasnění skutečného stavu věci a následné pochybení odvolacího soudu v otázce právního posouzení žalovaného skutku. Stěžovatel tímto způsobem polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, a to ve shodě s obsahem svých opravných prostředků. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance všeobecného soudnictví, která mu zjevně nepřísluší.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, což patří do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým postupem porušeny základní ústavní práva a svobody stěžovatele. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít zejména tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34). Uvedené principy Ústavní soud respektoval i v projednávané věci.
Pravidlo in dubio pro reo, na něž stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazuje, vyplývá ze zásady presumpce neviny vyjádřené v článku 40 odst. 2 Listiny. Znamená, že zůstanou-li po provedení a zhodnocení všech reálně dostupných důkazů v jakémkoli směru důvodné pochybnosti o vině obviněného nebo o jakékoli jiné skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze odstranit provedením dalších důkazů, musí rozhodnutí vyznít ve prospěch obviněného. Ústavní soud se proto zaměřil na posouzení, zda se soudy ústavně přijatelným způsobem vypořádaly s použitými důkazy v duchu jedné z hlavních zásad trestního řízení vyjádřené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu a zda svůj důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsaly a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnily. Uvedený požadavek zákonodárce vyjádřil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 trestního řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Jednotlivá napadená rozhodnutí přitom neposuzoval samostatně a izolovaně, ale, jak již uvedl výše, zabýval se spravedlností celého řízení. Lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, vysloveným v jeho rozhodnutí ze dne 8. 1. 2003, že soud prvního stupně provedl všechny dostupné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Zabýval se i obhajobou stěžovatele a přesvědčivě vyložil, proč ji považoval za vyvrácenou. Důkazy vzájemně konfrontoval a vyhodnotil.
Stěžovatel v této souvislosti namítá, že nebylo vyhověno jeho návrhu na provedení rekonstrukce na místě činu, čímž mělo být dotčeno jeho právo na obhajobu. K této námitce je třeba uvést, že je pouze věcí soudu, jakými důkazními prostředky bude skutkový děj zjišťovat. Neprovedení některého důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé a že došlo ke krácení práva na obhajobu, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou navrhovány (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Barbera, Messegué a Jabardo proti Španělsku z roku 1988). Soud je však vždy povinen ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržený důkaz neprovedl. Této povinnosti obecné soudy dostály. Nalézací soud již v odůvodnění svého prvního rozhodnutí podrobně vyložil, proč považoval návrh stěžovatele na provedení rekonstrukce za nedůvodný. Poukázal přitom na okolnosti, jež nedovolují obnovit původní děj. Odvolací soud se s jeho odůvodněním plně ztotožnil a nadto odkázal na bohatou fotografickou dokumentaci z místa činu i na další důkazy, jež zjištěný skutkový stav potvrzují. Ústavní soud má za to, že za dané důkazní situace soud neprovedením navrhovaného důkazu neporušil stěžovatelovo tvrzené právo na obhajobu.
Pokud se odvolací soud neztotožnil s právní kvalifikací užitou nalézacím soudem a dospěl ve shodě s obžalobou k jinému právnímu názoru, pokud jde o právní kvalifikaci skutku, jeho závěr, byť je pro stěžovatele méně příznivý, nelze označit za svévolný či nepřezkoumatelný. Odpovídá totiž skutkovým zjištěním vyvozeným z provedeného dokazování. Odvolací soud přitom ústavně konformním způsobem vysvětlil, proč nelze skutek kvalifikovat způsobem, jak učinil nalézací soud. Jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, zavinění stěžovatele je nutno spatřovat v tom, že úmyslně vystřelil z velmi nebezpečné zbraně na krátkou vzdálenost proti policistovi, který ho pronásledoval pro předcházející trestnou činnost, když nebyla prokázána verze stěžovatele, že by šlo o výstřel náhodný či zastrašující, mířený zcela zjevně mimo prostor, kde mohl být policista zasažen. S ohledem na účinnost zbraně, kterou stěžovatel znal, neboť z ní již střílel, při možnosti zásahu do kterékoli části těla poškozeného, má i Ústavní soud za to, že stěžovatel musel být přinejmenším srozuměn s tím, že zásah může policistu usmrtit. Právě zavinění ve formě nepřímého úmyslu bylo určujícím kritériem pro použití napadené právní kvalifikace - pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) trestního zákona, s níž se plně ztotožnil i dovolací soud Takový právní závěr není projevem nepřípustné libovůle v rozhodování, jak tvrdí stěžovatel, ale má dostatečnou oporu v provedeném dokazování.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, nelze vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry odvolacího soudu a vykonanými skutkovými zjištěními ani projevy libovůle v rozhodování, je nutno jeho postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 24. března 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v.r.
předseda senátu