ECLI:CZ:US:2005:2.US.369.04
sp. zn. II. ÚS 369/04
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké - ze dne 1. února 2005 sp. zn. II. ÚS 369/04 ve věci ústavní stížnosti P. P., a. s., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 26. 2. 2004 sp. zn. Nco 27/2004, jimž bylo rozhodnuto, že soudkyně Krajského soudu v Brně JUDr. L. H. není vyloučena z projednávání a rozhodování sporu o určení pravosti stěžovatelčiny pohledávky vůči úpadci přihlášené do konkursního řízení.
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2004 č. j. Nco 27/2004-64 se zrušuje.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 6. 2004 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Tvrdí, že jím byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin bylo zjištěno následující:
Stěžovatelka je konkursním věřitelem úpadce M. s. K., a. s., (dále též "úpadce"), na jehož majetek byl prohlášen Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 26 K 21/99 konkurs. Rozhodující soudkyní je od počátku konkursního řízení JUDr. L. H. V řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 26 Cm 66/2000 se stěžovatelka domáhá v souladu s ustanovením §23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, určení pravosti své pohledávky přihlášené do výše uvedeného konkursního řízení (dále jen "incidenční řízení"). I v tomto řízení je rozhodující soudkyní JUDr. L. H. Podáním ze dne 27. 10. 2003 vznesla stěžovatelka v incidenčním řízení námitku podjatosti soudkyně JUDr. L. H. O této námitce rozhodl Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 26. 2. 2004 č. j. Nco 27/2004-64 tak, že soudkyně Krajského soudu v Brně JUDr. L. H. není vyloučena z projednávání a rozhodování uvedené věci. Soud neshledal, že by se zřetelem na poměr soudkyně k věci ani k účastníkům řízení byl důvod pochybovat o její nepodjatosti. Konstatoval, že námitkou podjatosti rozhodujícího soudce nemůže účastník vyjadřovat svou nespokojenost, případně výhrady proti rozvrhu práce. S poukazem na ustanovení §121 občanského soudního řádu uvedl, že namítaná okolnost, že rozhodující soudkyně čerpá poznatky z konkursního řízení, což je ve svých důsledcích v rozporu se zájmem na nezávislém rozhodování incidenčního sporu, není sama o sobě způsobilá vzbuzovat pochybnost o nepodjatosti rozhodující soudkyně pro její vztah k věci.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci projednávanou ústavní stížností. Má za to, že soud tímto rozhodnutím potvrdil stav, kdy incidenční řízení bylo přiděleno k rozhodnutí soudkyni, která rozhoduje v konkursním řízení, tedy osobě již ze samotné povahy věci podjaté. Důvody podjatosti spatřuje v tom, že tato soudkyně má ohledně předmětu incidenčního řízení poznatky, které získala v konkursním řízení, tedy jiným způsobem než dokazováním při jednání. Poukázala i na to, že jedním z účastníků incidenčního řízení je JUDr. F., který byl JUDr. L. H. jmenován v konkursním řízení správcem konkursní podstaty úpadce. Tato soudkyně zamítla několik návrhů konkursních věřitelů na jeho zproštění z funkce. Musela tedy vůči JUDr. F. chovat důvěru a tento její postoj musí přetrvávat dosud. Dle názoru stěžovatelky je z toho zjevný nadstandardní vztah rozhodující soudkyně k jednomu z účastníků incidenčního řízení. Navíc je mezi touto soudkyní a JUDr. F. jako správcem konkursní podstaty úpadce v konkursním řízení dán do značné míry vztah nadřízenosti a podřízenosti. V souladu s ustanovením §12 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání totiž může rozhodující soudkyně udělovat správci konkursní podstaty úpadce pokyny, jimiž je povinen se řídit. Stěžovatelka dále odkazuje na názory vyskytující se v odborné literatuře, z nichž vyplývá, že konkursní řízení a incidenční spory představují dvě samostatná řízení. Poznatky z konkursního řízení nejsou pro řešení incidenčního sporu nezbytné a ani by neměly řešení incidenčního sporu ovlivňovat (Winterová, A.: Incidenční spory, Bulletin advokacie, 4/2003, str. 13). Soudce projednávající konkurs by neměl rozhodovat incidenční spory, které jsou konkursem vyvolány, neboť lze mít za to, že je z rozhodování vyloučen pro poměr k věci ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 občanského soudního řádu (Zoulík, F.: Komentář k zákonu o konkursu a vyrovnání, C. H. Beck, Praha, 1998, str. 48). S ohledem na uvedené důvody má stěžovatelka za nepochybné, že JUDr. L. H. jako konkursní soudkyně úpadce je pro svůj vztah k věci, resp. pro vztah k jednomu z účastníků incidenčního řízení podjatá, a tudíž vyloučená z rozhodování v incidenčním řízení vyvolaném právě konkursem na majetek úpadce. Vrchní soud ovšem toto pochybení Krajského soudu v Brně nenapravil, a naopak závadný stav dále petrifikoval. Přiklonil se k extrémně formalistickému výkladu, když odůvodnění svého rozhodnutí založil mj. i na tom, že soudkyni bylo rozhodování incidenčního sporu přiděleno v souladu s tehdy platným rozvrhem práce Krajského soudu v Brně. Tím povýšil formální aspekt (přidělení věci v souladu s rozvrhem práce) nad aspekt materiální (přidělení věci nepodjatému soudci). Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že Krajský soud v Brně uznal po zahájení tohoto incidenčního řízení neúnosnost stávajícího rozvrhu práce a v pozdějších rozvrzích práce stanovil, že rozhodování v incidenčních řízeních přísluší zásadně soudcům odlišným od soudců, kteří rozhodují v konkursním řízení.
Ústavní soud vyzval podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, účastníka řízení a vedlejší účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, z něhož je zřejmé, že se zabýval námitkou o neslučitelnosti projednávání a rozhodování konkursního řízení a sporů vyvolaných tímto konkursním řízením stejným soudcem. Dospěl přitom k závěru, že stěžovatelkou namítaná okolnost, že rozhodující soudkyně čerpá poznatky z konkursního řízení, což je v rozporu se zájmem na nezávislém rozhodování incidenčního sporu, není sama o sobě způsobilá vzbuzovat pochybnost o nepodjatosti pro vztah k věci. Uvedl, že jsou mu známy názory procesní nauky, které patrně pramení z toho, že dle platné právní úpravy samosoudce konkursního soudu v jednom konkursním řízení rozhoduje i dohlíží na správce konkursní podstaty. Vykonává tedy současně funkce, které byly podle prvorepublikové úpravy rozděleny mezi konkursní soud a konkursního komisaře. Z toho však dle soudu nevyplývá bez dalšího vztah soudce ke sporu vyvolanému konkursem, který by jej z rozhodování vylučoval. Soudci rozhodující ve sporech vyvolaných konkursem si běžně připojují konkursní spisy a činí z nich potřebná zjištění, což je zákonný procesní postup. Důvodem pro vyloučení soudce ve sporu o vyloučení věci z konkursní podstaty by mohl být jeho názor na věc vyjádřený v pokynu uděleném správci konkursní podstaty dle §12 zákona o konkursu a vyrovnání. V řízení o určení sporné pohledávky ovšem stěžovatelka netvrdila, že by rozhodující soudkyně při svém dohledu v konkursním řízení dala některému ze žalovaných správců nějaké pokyny. Závěrem svého vyjádření soud navrhl, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná zamítnuta.
Vedlejší účastník Ing. P. B., správce konkursní podstaty úpadce T. G., a. s., se ve svém vyjádření ztotožnil se závěrem Vrchního soudu v Olomouci uvedeným v napadeném usnesení. Okolnosti tvrzené stěžovatelkou a týkající se vztahu soudkyně k JUDr. F. nejsou dle jeho názoru důvodem pro vyloučení soudce, neboť se jedná o důvody spočívající v postupu soudkyně v jiném řízení. Jako členovi věřitelského výboru úpadce mu není známo, že by mezi JUDr. L. H. a JUDr. F. byl jakýkoli "nadstandardní vztah". Jedná se výlučně o vztah správce konkursní podstaty a soudce vykonávajícího dohled nad průběhem konkursního řízení. V průběhu konkursního řízení nenastaly žádné důvody ke zproštění JUDr. F. z funkce správce konkursní podstaty, k udělení pořádkové pokuty či jinému vyjádření nespokojenosti s výkonem jeho funkce ze strany soudu. Vedlejší účastník proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Vedlejší účastník JUDr. J. F., správce konkursní podstaty úpadce M. s. K., a. s., se ve svém vyjádření také ztotožnil s názorem Vrchního soudu v Olomouci, že stěžovatelkou tvrzené okolnosti nejsou důvodem pro vyloučení soudce. Uvedl, že mezi soudkyní JUDr. L. H. a jeho osobou nikdy nebyl a není žádný "nadstandardní vztah". Domnívá se, že tvrzení stěžovatelky jsou čistě účelová s úmyslem pozdržet rozvrhové řízení ve věci úpadce.
Vedlejší účastník společnost T. G., a. s., ač doloženě vyzván, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Obsahově i právně shodnou problematiku Ústavní soud řešil již dříve, a to ve věci ústavní stížnosti dalšího konkursního věřitele úpadce M. s. K., a. s., obchodní společnosti P. Z., a. s., vedené pod sp. zn. I. ÚS 371/04. Nálezem ze dne 31. 8. 2004 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 121) zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jímž bylo rozhodnuto, že soudkyně JUDr. L. H. není vyloučena z projednávání a rozhodování incidenčního řízení. Závěry učiněné v tomto nálezu lze plně aplikovat i na projednávanou věc. Ústavní soud nemá důvod se od nich odchylovat. V podrobnostech na ně odkazuje a shodně jako v uvedeném nálezu konstatuje následující:
Integrální součástí práva na spravedlivý proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce. Nestrannost a nezaujatost soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky).
Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníku řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce určitým, nikoli nezaujatým vztahem k věci disponuje.
Ústavní soud již v minulosti judikoval, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoli na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti (srov. sp. zn. I. ÚS 167/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 127). Na straně druhé Ústavní soud vyslovil, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto, nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. sp. zn. II. ÚS 105/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 98).
Rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva vychází z dvojího testu nestrannosti soudce. Subjektivní test je založen na základě osobního přesvědčení soudce v dané věci, objektivní test sleduje existenci dostatečných záruk, že je možno v tomto ohledu vyloučit jakoukoli legitimní pochybnost (srov. Saraiva de Carvalho proti Portugalsku, 1994, Gautrin a další proti Francii, 1998).
V projednávané věci jde o posouzení nestrannosti soudce v situaci, kdy tentýž soudce rozhoduje v konkursním řízení a současně projednává a rozhoduje spor vyvolaný uvedeným konkursním řízením. Touto otázkou se Ústavní soud v minulosti již zabýval, přičemž v tehdy projednávaném případě konstatoval, že nelze dospět k závěru o podjatosti soudce z pouhého faktu, že soudce jedná a rozhoduje ve dvou souvisejících věcech (srov. nepublikované usnesení ze dne 23. 9. 2003 sp. zn. I. ÚS 390/03). Ústavní soud se však tehdy nezabýval dalšími faktory, které mohou zakládat důvod pochybností o nepodjatosti soudce tak, jak je v projednávaném případě nastínila stěžovatelka a jak se rovněž po jejich zvážení jeví Ústavnímu soudu. Není totiž vyloučeno posouzení soudcovy nestrannosti na základě konkrétních okolností, k nimž došlo v souvislosti s řízením a rozhodováním v dané věci, pokud je zde důvod pochybovat o nepodjatosti soudce.
Je třeba vyjít z koncepce vztahu mezi konkursním soudem a správcem konkursní podstaty a z koncepce postavení správce konkursní podstaty tak, jak jsou obsaženy v zákoně o konkursu a vyrovnání. Správce podstaty nemá v konkursním řízení postavení účastníka. Jeho postavení je tedy odlišné od postavení věřitelů či úpadce, o jejichž právech a povinnostech se v konkursním řízení rozhoduje. Současné pojetí vychází z úzkého vztahu mezi konkursním soudem a správcem podstaty, kdy správce je osobou sice nezávislou na konkursních věřitelích, nicméně je osobou, která má úzkou vazbu na rozhodujícího soudce.
Tyto vazby se projevují ve způsobu a mechanismu ustanovení správce podstaty do funkce (správce je ustaven na základě rozhodnutí konkursního soudce), ve funkční závislosti správce na soudu v oblasti dohlédací činnosti (konkursní soudce je oprávněn udělovat správci pokyny a přijímat jiná opatření), v oblasti sankcionování správce za neplnění povinností (konkursní soudce je oprávněn udělovat správci pořádkovou pokutu) a konečně i ve sféře odměňování (o odměně správce rozhoduje konkursní soud, který může povolit vyplácení záloh, může odměnu přiměřeně snižovat či zvyšovat). Z výše uvedeného vyplývá, že vztah mezi konkursním soudcem a správcem podstaty není vztahem neutrálním. Je to vztah vzájemné funkční závislosti a do jisté míry spolupráce, projevující se jak samotným ustanovením správce do funkce (již samotné ustavení do funkce a zproštění funkce závisí na uvážení soudce), tak komplexem dílčích vztahů, které se vyskytují v průběhu konkursního řízení. V případě správce podstaty lze podjatost a strannost soudce v konkursním řízení předpokládat. Vzhledem k tomu, že správce není účastníkem řízení, je tato otázka v konkursním řízení irelevantní.
Jinak tomu je v případě incidenčního řízení vyvolaného příslušným konkursem, v němž správce konkursní podstaty figuruje vedle věřitelů a úpadce jako účastník řízení, přičemž předmětem řízení je osvědčení pravosti, výše a pořadí pohledávky přihlášené do konkursního řízení. V tomto řízení je totiž třeba přihlížet právě ke vztahu mezi soudcem a správcem podstaty v konkursním řízení, které incidenční řízení vyvolalo, a pro jehož potřebu je incidenční řízení konáno. Incidenční řízení je řízením sporným, kde proti sobě stojí účastníci, přičemž jedním z nich je správce podstaty disponující v příslušném konkursním řízení zvláštním, nikoli neutrálním a nezaujatým vztahem k soudci a naopak. Právě tuto okolnost je třeba dle názoru Ústavního soudu považovat za objektivní důvod, který je způsobilý vyvolávat pochybnost o nepodjatosti a nestrannosti soudce, jak stanoví ustanovení §14 odst. 1 občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu nelze na tyto případy aplikovat §14 odst. 4 občanského soudního řádu, neboť důvodem k vyloučení soudce z projednávání incidenčního sporu není jeho postup v jiném řízení (řízení konkursním), nýbrž jeho vztah k jednomu z účastníků řízení (správci konkursní podstaty).
Pokud tedy Vrchní soud v Olomouci dospěl k závěru, že účast soudkyně JUDr. L. H. v konkursním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 26 K 21/99 není důvodem jejího vyloučení z projednávání a rozhodování incidenčního řízení vedeného stejným soudem pod sp. zn. 26 Cm 66/2000, porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož součástí je též právo na to, aby o jejích právech a povinnostech rozhodoval nezávislý a nestranný soud.
Ústavní soud poznamenává, že samotná otázka vztahu mezi insolvenčním řízením a řízením incidenčním je z hlediska případné podjatosti soudce nepodstatná. Rozhodující je právě konstrukce vztahu mezi konkursním soudcem a správcem konkursní podstaty. Jinými slovy, dokud je vztah mezi soudcem a správcem podstaty koncipován na zásadách uvedených shora, nelze připustit, aby tentýž soudce rozhodoval jak v konkursním řízení, tak v incidenčním řízení vyvolaném tímto konkursem, bez ohledu na to, zda jsou to řízení formálně odlišná nebo zda incidenční řízení probíhá jako součást řízení insolvenčního.
Z uvedených důvodů Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušil.