ECLI:CZ:US:2005:2.US.370.04
sp. zn. II. ÚS 370/04
Usnesení
II.ÚS 370/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti H. T., zastoupené JUDr. S. R., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 9. 2000, č.j. 9 C 46/96-124, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2003, č.j 54 Co 61/2003-154, 54 Co 62/2003 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 3. 2004, č.j. 26 Cdo 2654/2003-176, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků soudů prvého a druhého stupně, kterými bylo rozhodnuto o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a rozhodnuto o povinnosti tento byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15ti dnů od zajištění přístřeší. Rovněž požaduje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustné.
Stěžovatelka odvíjí lhůtu pro podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu její právní zástupkyni, tj. od 19. 4. 2004.
Dle ustanovení §72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu) lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Dle odstavce 4 citovaného ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Z výše uvedeného vyplývá, že lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně lze odvíjet od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jen za předpokladu, že důvod nepřípustnosti dovolání závisel na uvážení dovolacího soudu.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Ústavní soud předesílá, že dovolání bylo v souladu s přechodnými ustanoveními části dvanácté, hlavy první, bodu 17 ve spojení s body 11 a 15 zák. č. 30/2000 Sb. projednáno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou tímto zákonem. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť nebyly shledány (ani stěžovatelkou tvrzeny) vady řízení taxativně uvedené v §237 odst. 1 o.s.ř., ve znění před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř.), nebyl dán důvod přípustnosti dovolání dle §238 o.s.ř. (odvolací soud potvrdil sice v pořadí druhý rozsudek soudu prvého stupně, avšak prvostupňový soud rozhodl shodně jako v prvním zrušeném rozsudku - obou případech šlo o rozsudky vyhovující). Dovolání nebylo přípustné podle ust. §239 odst. 1 a 2 o.s.ř., neboť odvolací soud přípustnost dovolání ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nevyslovil a ani stěžovatelka při jednání u odvolacího soudu nepožádala soud o vyslovení přípustnosti dovolání .
Dovolací soud tak ve svém usnesení pouze deklaroval nepřípustnost podaného dovolání, a to s poukazem na to, že stěžovatelka před vydáním rozhodnutí odvolacího soudu nepodala návrh na připuštění dovolání. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu shledal Ústavní soud ústavně souladným, neboť dovolací soud byl při respektování procesního postupu vázán již zmíněnými ustanoveními části dvanácté hlavy první bodu 17 ve spojení s body 11 a 15 zákona č. 30/2000 Sb. a k absenci shora uvedené zákonné podmínky, tj. k nepodání návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání odvolacím soudem byl povinen při svém rozhodování přihlédnout.
Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti ani žádné výhrady k právnímu závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání neuvádí (veškerá její argumentace se týká pouze námitek vztahujících se k věcné stránce případu, zejm. vad dokazování, nesprávného hodnocení důkazů, nedostatků v odůvodnění rozhodnutí a vyvozených právních závěrů).
Za daného procesního stavu, kdy v projednávané věci bylo dovolání jednoznačně nepřípustné, bylo posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí odvolacího soudu. Z této skutečnosti měla stěžovatelka vycházet, a pokud měla výhrady vůči rozhodnutím obecných soudů obou stupňů a chtěla dosáhnout v mezích ústavních kautel jejich případného přezkumu, měla podat v zákonné lhůtě 60 dnů od doručení usnesení odvolacího soudu ústavní stížnost, neboť dovolání by v souzené věci představovalo poslední prostředek k ochraně práv stěžovatele pouze tehdy, pokud by posouzení jeho přípustnosti záleželo na uvážení dovolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že, jak Ústavní soud ověřil, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2003, č.j 54 Co 61/2003-154, 54 Co 62-2003 bylo stěžovatelce, resp. jejímu právnímu zástupci, doručeno dne 20. 6. 2003 a ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka k poštovní přepravě až dne 16.6.2004, evidentně se jedná o návrh podaný po uplynutí lhůty stanovené v ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud připomíná, že jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví v ČR, je princip subsidiarity, nacházející své vyjádření v zásadě minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci standardního procesního postupu není možná, to ovšem za splnění podmínek požadovaných zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). V této souvislosti není možno odhlédnout ani od zásady "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení, vyžadující od účastníků řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat. To platí tím spíše, pokud účastník soudního řízení je zastoupen profesionálním zástupcem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. I. ÚS 286/99).
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2004, č.j. 26 Cdo 2654/2003-176, dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, a v části směřující proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 9. 2000, č.j. 9 C 46/96-124 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2003, č.j 54 Co 61/2003-154, 54 Co 62-2003, dle §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu