ECLI:CZ:US:2005:2.US.378.04
sp. zn. II. ÚS 378/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. T. a M. T., obou zastoupených Mgr. P. S., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 2004, čj. 26 Cdo 704/2003-219, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, a to s odkazem na údajné porušení čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Českém Krumlově, sp. zn. 9 C 730/2000, z něhož zjistil následující:
Stěžovatelé se žalobou proti Městu Strakonice (dále jen "žalovaný") domáhali určení, že jsou společnými nájemci bytu č. 4 o velikosti 1+3, I. kategorie, v 1. poschodí domu č. 1125 ve S., nebo aby byla žalovanému, coby vlastníku, uložena povinnost uzavřít s nimi nájemní smlouvu k předmětnému bytu. Svůj žalobní nárok odůvodnili tím, že mezi nimi, paní J. a manželi P. byla dne 9. 5. 2000 uzavřena dohoda o výměně bytů, která se týkala výše specifikovaného obecního bytu, jehož společnými nájemci byli v době před uskutečněnou směnou manželé P., a dvou bytů družstevních obývaných stěžovateli a paní J. Účastníci vícesměny dohodu o výměně bytů realizovali údajně po udělení souhlasu pronajímatelů bytů ve smyslu ustanovení §715 občanského zákoníku. Rozsudkem ze dne 30. 4. 2002, čj. 9 C 730/2000-164, Okresní soud v Českém Krumlově určil, že stěžovatelé jsou společnými nájemci předmětného bytu, a rozhodl o nákladech řízení.
V odvolání žalovaný zdůraznil své přesvědčení, že souhlas s výměnou předmětného bytu ve smyslu zákonné úpravy neudělil, dohoda o výměně je tedy od počátku neplatná. Výpis z usnesení jednání městské rady Města Strakonice nelze považovat za důkaz prokazující udělení písemného souhlasu s výměnou. Fázi rozhodování o udělení či neudělení souhlasu hlasováním členů městské rady nelze ztotožnit s právním úkonem žalovaného směřujícím k účastníkům směny, pro nějž zákon stanovuje písemnou formu a další náležitosti. Při rozhodování o udělení souhlasu manželům P. vycházela městská rada Města Strakonice dne 14. 6. 2000 mimo jiné ze žádosti, jejíž součástí bylo i čestné prohlášení paní P. (dcery stěžovatelů) a jejího manžela o tom, že nejsou nájemci/vlastníky/spoluvlastníky bytu/bytového objektu jiného, než je uveden v žádosti. Toto jejich prohlášení se však následně ukázalo jako nepravdivé, neboť ve skutečnosti vlastní rodinný dům. Proto bylo rozhodnutí městské rady dne 28. 6. 2000 revokováno a zamítnutí žádosti poté manželům P. doručeno. Souhlas tedy podle názoru žalovaného udělen nebyl.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 9. 2002, čj. 14 Co 591/2002-187, rozsudek soudu prvého stupně změnil tak, že žalobu na určení, že stěžovatelé jsou společnými nájemci předmětného bytu, zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že souhlas pronajímatele, který je podmínkou platnosti dohody o výměně, byť jej za samostatný právní úkon nepovažuje, musí splňovat zákonné podmínky. V prvé řadě musí být udělen písemnou formou (§715 občanského zákoníku) a musí být projeven navenek prokazatelným předáním žadatelům za splnění dalších zákonem stanovených náležitostí (podpis starosty a pověřeného člena obecní rady ve smyslu ustanovení §52 odst. 2, §53 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, který byl v předmětné době účinný). Zápis ze zasedání městské rady, jejíž schůze jsou ze zákona neveřejné (§44 dost. 6 citovaného zákona), za kvalifikovaný souhlas pronajímatele nelze považovat. Účastníkům bylo naopak písmeně oznámeno, že souhlas městská rada na následujícím zasedání odvolala. Z uvedených okolností tedy nelze dovodit, že by souhlas ve smyslu zákonné úpravy obec jako pronajímatel udělila.
Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 25. 3. 2004, čj. 26 Cdo 704/2003-219, zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatelé napadli shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že postupem obecných soudů byla porušena jejich ústavně garantovaná práva. Nejvyššímu soudu vytýkají, že nevyvodil procesní následky z nesprávného právního názoru odvolacího soudu, že souhlas obce, coby pronajímatele, není právním úkonem. Soud prvého stupně v dřívějším rozhodnutí tento názor zastával. Dovolací soud tedy na rozdíl od odvolacího soudu souhlas obce za právní úkon prohlásil, nicméně dovolání jako nedůvodné zamítl. K výslednému závěru dovolacího soudu se tak stěžovatelé již nemohli vyjádřit jinak než podáním ústavní stížnosti.
Ústavní soud si ve smyslu ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníka řízení, Nejvyššího soudu ČR. Ten uvedl, že dotčení ústavně zaručených práv stěžovatelů v posuzované věci nespatřuje. Stěžovatelé měli možnost se ke skutkovým i právním závěrům obecných soudů prvého a druhého stupně opakovaně vyjádřit. Rozdílný právní názor v různých stupních soudního přezkumu je podle jeho názoru přirozeným atributem každého právního systému a nelze v něm spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Účastník dále odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
V jádru argumentace stěžovatelé vyslovují nesouhlas s právním posouzením případu provedeným odvolacím a zejména pak dovolacím soudem. Stěžovatelé setrvávají na svém právním názoru, který prosazovali i v řízení před obecnými soudy, totiž že souhlas obce s výměnou bytů byl v dané věci udělen. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Na posuzovaný případ dopadá v zákonné rovině ustanovení §715 občanského zákoníku, podle něhož se nájemci mohou se souhlasem pronajímatelů dohodnout o výměně bytu, přičemž souhlas i dohoda musí mít písemnou formu. Za klíčovou otázku dovolací soud považoval zhodnocení správnosti právního názoru odvolacího soudu, že ke splnění požadavku písemné formy souhlasu pronajímatele s dohodou ve smyslu ustanovení §715 občanského zákoníku nepostačuje v případě, že pronajímatel je obec, zachycení souhlasného usnesení městské rady v zápisu z jejího jednání, nýbrž že souhlas musí být projeven navenek způsobem, který zákon o obcích stanoví pro jednání jménem obce. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že souhlas pronajímatele, coby projev jeho vůle, vyvolává právní následky ve spojení s dohodou o výměně bytu. Až udělením souhlasu je dohoda perfektní, platná. Podle jeho názoru musí mít souhlas zákonné znaky právního úkonu (neboť jeho projev může být i nahrazen soudním rozhodnutím - §715 občanského zákoníku, §161 odst. 3 o.s.ř.). Zákon o obcích pro projev vůle obce navenek stanovuje náležitosti rozvedené v odůvodnění odvolacího soudu, které v posuzované věci nebyly splněny. Právní účinky udělení souhlasu ve vztahu obce ke třetím osobám (žadatelům) proto nemohly v dané věci nastat. Závěr odvolacího soudu Nejvyšší soud posoudil jako správný.
Námitku stěžovatelů, že právní posouzení Nejvyššího soudu, který uvedl, že souhlas obce má znaky právního úkonu, když odvolací soud uvedl, že se o právní úkon nejedná, je pro ně překvapivé a že neměli možnost se k tomuto právnímu názoru vyjádřit, Ústavní soud neshledal důvodnou. Ze spisového materiálu vyplývá, že otázka, zda souhlas obce je či není právní úkon, resp. za jakých podmínek lze souhlas považovat za platně udělený, byla řešena v průběhu celého řízení. Stěžovatelé měli dostatečný prostor, aby se k této otázce vyjádřili a zvolili vlastní procesní taktiku k obhajobě svých práv. Odvolací i dovolací soud vycházely při posouzení případu ze zcela shodných skutkových zjištění. V otázce právních náležitostí, které souhlas obce dle zákonné úpravy musí splňovat, byly oba obecné soudy rovněž zajedno, shodly se i na závěru, že v posuzovaném případě nebyly splněny. Právní názor Nejvyššího soudu, že souhlas má zákonné znaky právního úkonu, který na posouzení případu jako celku, resp. na výroku odvolacího soudu, nic nezměnil, je zcela v mezích zákonné úpravy dovolání a postup Nejvyššího soudu nikterak nezasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatelů (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář, II. díl, s. 1067).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soud při rozhodování řídil a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použil (§157 odst. 2 o.s.ř.). Přiložený spis obecného soudu nedává podnět k obavě, že by byl porušen požadovaný procesní postup orgánu veřejné moci. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatele příznivý, nelze spatřovat porušení práva chráněného článkem 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pokud by totiž měla být porušením čl. 90 Ústavy či čl. 36 odst. 1 Listiny každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není ani být nemůže. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z ústavního hlediska je napadené rozhodnutí akceptovatelné a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Není zřejmé, že by právní názor, k němuž obecné soudy dospěly, jakkoli vybočoval z mezí zákona. Naopak, právní závěry obecných soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelů. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadené rozhodnutí zrušil. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2005
J i ř í N y k o d ý m, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Jarmila Hájková