ECLI:CZ:US:2005:2.US.385.05
sp. zn. II. ÚS 385/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti I. Š., zastoupené JUDr. Zdeňkem Altnerem, advokátem se sídlem Praha 10, Nad Olšinami 2445/27, proti postupu Nejvyššího státního zastupitelství České republiky při vyřízení jejího podnětu, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 7. 2005, se stěžovatelka domáhá, "aby Ústavní soud uložil Nejvyššímu státnímu zastupitelství přijmout bezodkladně opatření k tomu, aby orgány státních zastupitelství České republiky dodržovaly závazky České republiky podle Trestněprávní úmluvy o korupci ze dne 27. 1. 1979, publikované pod číslem 70/2002 Sb.m.s. Dále ponechala na zvážení Ústavního soudu, zda v rámci své působnosti v zájmu zásadní změny přístupu orgánů státních zastupitelství k plnění závazků České republiky z Úmluvy nepřikročí k podání návrhu vládě České republiky na odvolání nejvyšší státní zástupkyně České republiky Mgr. Marie Benešové". V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že podáním ze dne 18. 4. 2005 se domáhala přezkoumání možné trestněprávní odpovědnosti pracovníků Ministerstva spravedlnosti včetně ministra spravedlnosti jako adresáta jejího trestního oznámení ze dne 11. 2. 2005. Přípisem ze dne 29. 4. 2005, čj. 1 NZN 495/2005-5, jí Nejvyšší státní zastupitelství ČR sdělilo, že její podnět byl postoupen věcně a místně příslušnému orgánu, tj. Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 2. To jí dne 12. 5. 2005 oznámilo, že se její podnět zakládá bez dalšího opatření, neboť z něho nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti nasvědčující tomu, že by ve věci šlo o podezření z jakéhokoli trestného činu. Stěžovatelka se proto opětovně obrátila na nejvyšší státní zástupkyni se žádostí o přezkoumání správnosti postupu zúčastněných orgánů. Odpověď na své podání však neobdržela. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší státní zastupitelství ČR se svým opatřením obsaženým v přípise ze dne 29. 4. 2005, tj. postoupením věci nejnižšímu článku státních zastupitelství, zbavilo odpovědnosti za vyřízení jejího podání a z jeho strany nebyla učiněna příslušná opatření k tomu, aby orgány státních zastupitelství plnily závazky České republiky vyplývající z Úmluvy, ve vztahu k podezření o možné trestní odpovědnosti soudců. Postupem orgánu státních zastupitelství bylo dle stěžovatelky zásadním způsobem porušeno právo na spravedlivý proces, respektive trestněprávní ochrana tohoto jejího práva.
Ústavní soud primárně posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to zejména otázku, zda je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit.
Působnost Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti je primárně vymezena v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Ústavní soud je oprávněn posoudit v řízení o ní jen pravomocné rozhodnutí a jiný zásah orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. Podle čl. 88 Ústavy pak zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci (dále jen "zásah orgánu veřejné moci") bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Z citovaného ustanovení vyplývá, že ústavní stížnost je prostředkem individuální právní ochrany, který slouží k ochraně subjektivního veřejného práva stěžovatele. Ten musí být napadeným zásahem sám postižen, tj. nemůže podat ústavní stížnost jako actio popularis.
Z petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán a nemůže jej sám měnit ani překročit, vyplývá, že stěžovatelka se nedomáhá nápravy eventuálního individuálního zásahu do svých práv, ale domáhá se zcela obecné nápravy postupu Nejvyššího státního zastupitelství ČR, spočívající v bezodkladném přijetí opatření k tomu, aby orgány státních zastupitelství České republiky dodržovaly závazky České republiky podle Trestněprávní úmluvy o korupci ze dne 27. 1. 1979. Z kompetencí, jež Ústavnímu soudu přísluší v rámci rozhodování o individuálních ústavních stížnostech, tak zcela zjevně nelze dovodit oprávnění k zásahu, který stěžovatelka požaduje.
Ústavní soud nadto upozorňuje na to, že konkrétní kompetence Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti jsou vymezeny v ustanovení §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je oprávněn především zrušit rozhodnutí orgánu veřejné moci. Směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, je Ústavní soud oprávněn zakázat příslušnému orgánu, aby v porušování práva pokračoval, a přikázat mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Ani z těchto konkrétních kompetencí Ústavního soudu nelze dovodit jeho oprávnění, aby přikázal jinému státnímu orgánu, jak a o čem má jednat.
Stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti dává Ústavnímu soudu také na zvážení, zda v rámci své působnosti nepřikročí k návrhu vládě České republiky na odvolání nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové. K takovému návrhovému žádání je nutno uvést, že z Ústavy ani zákona o Ústavním soudu nevyplývá oprávnění Ústavního soudu podávat návrhy na odvolání nejvyššího státního zástupce z funkce. Takové oprávnění přísluší dle ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, toliko ministru spravedlnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout, neboť jde o návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2005
Stanislav Balík
soudce zpravodaj