ECLI:CZ:US:2005:2.US.387.05
sp. zn. II. ÚS 387/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti D. Š., zastoupeného JUDr. Tomášem Máchou, advokátem, se sídlem Blanická 25, Praha, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2004, sp. zn. 11 To 50/2004, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 10 T 14/03, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Vrchního státního zastupitelství v Praze, 2) Městského státního zastupitelství v Praze, 3) J. P., 4) M. W., 5) MUDr. J. Š. a 6) T. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou 4. 7. 2005 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2004, sp.zn. 10 T 14/03, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 a 2 písm. a) a odst. 4 písm. c) tr. z., a trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle §148 odst. 1 tr. z., a za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 13 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, a peněžitý trest ve výši 1,5 milionu Kč s náhradním trestem odnětí svobody v délce jednoho roku, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2004, sp. zn. 11 To 50/2004, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání. Tvrdí, že v řízení, které bylo završeno napadenými rozsudky, byla porušena jeho základní práva podle čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 10 T 14/03, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl od 31. 10. 2002 stíhán pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 a 4 písm. c) tr. z.
Stěžovatel nesouhlasí s tím, jak se obecné soudy vypořádaly s jeho námitkami vztahujícími se k provádění opakovaných výslechů klíčových svědků K. L. a J. P. H., které se uskutečnily 10. 3. 2003 a 12. 3. 2003 ve Stuttgartu. Zásadně nesouhlasí s tím, že konání výslechů nebylo k žádosti jeho obhájce odloženo, a bylo tak provedeno bez jeho přítomnosti. Nesouhlasí ani se závěrem, že dal souhlas k substituci svého obhájce již tím, že svému obhájci podepsal plnou moc, neboť jako "pán plné moci" jedině on rozhoduje o tom, zda v konkrétním případě dá či nedá souhlas se substitucí, a v tomto případě s ohledem na nezastupitelný význam těchto výslechů, souhlas se substitucí nedal. Tito svědci přitom nebyli řádně poučeni o svých právech podle českých předpisů, neboť text poučení jim byl pouze dán k přečtení. Poučení podle německých předpisů nebylo následně přeloženo do českého jazyka a není tak zřejmé, zda svědek L. věděl, že nemusí vypovídat. Navíc se tento svědek v tomto výslechu odvolává na své předchozí výslechy, kterým nebyl nikdo z české strany přítomen. Přiměřeně totéž platí o výslechu svědka S. K. z přípravného řízení, který byl v hlavním líčení čten, přestože tento svědek byl k hlavnímu líčení předvolán. Obecné soudy se nijak nevypořádaly s námitkou nepoužitelnosti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu s ohledem na vadnost jeho nařízení, spočívající v neexistenci návrhu na tento úkon, přičemž výsledné opatření bylo vydáno nepříslušným soudem a nevypořádalo se s celým návrhem, ale jen s jeho částí. Nepovažuje za dostatečné, že byla následně do soudního spisu založena fotokopie uvedeného návrhu, jejíž soulad s originálem byl ověřen státním zástupcem, který k takovému úkonu nebyl oprávněn. V řízení rozhodoval místně nepříslušný soudce, neboť bydlištěm stěžovatele po celou rozhodnou dobu bylo Stranné na okrese Benešov, ale příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydala soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1. Ve věci samé rozhodoval vyloučený soudce s ohledem na to, že se předseda senátu vyjadřoval k erudovanosti obhájců jak v průběhu hlavního líčení (kde dokonce na ně i křičel) i v odůvodnění rozhodnutí. V celém řízení nebylo respektováno jeho právo na spravedlivý proces, neboť závěr o vině spočívá pouze na procesně vadně provedené výpovědi svědka L., a jeho (v ústavní stížnosti nijak nekonkretizované) důkazní návrhy byly opomenuty.
Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 10 T 14/03, Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli bylo od 31. 10. 2002 vedeno trestní stíhání pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 a 4 písm. c) tr. z., když úkony trestního řízení v této věci byly zahájeny již 2. 7. 2002. V uvedeném mezidobí byl nařízen podle §88 odst. 1 a 2 tr. ř. odposlech a záznam telekomunikačního provozu celkem šesti mobilních telefonních čísel, včetně doručených a odeslaných SMS, včetně uvedení buněk, z nichž byly hovory uvedeny, zjištění IMEI kódů jak u odposlouchávaného přístroje tak u přístrojů jím volaných či jemu volajících. V řízení byly mimo jiné orgány Spolkové republiky Německo a Švýcarské konfederace požádány o právní pomoc, a to mimo jiné výslechem svědků L., H. a K.
Dne 17. 3. 2004 byl stěžovatel rozsudkem Městského soudu v Praze, č. j. 10 T 14/03-8513, uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), a odst. 4 písm. c) tr. z., a trestného činu zkrácení daně poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1 tr. z. Těch se dopustil jednak tím, že společně se spoluobžalovanými J. P. a MUDr. J. Š., jakož i dalšími osobami, v celkem 34 případech na území České republiky, Spolkové republiky Německo, Švýcarské konfederace a Nizozemského království, držel a prováděl transfer a prodej marihuany, kokainu a hašiše, a dále tím, že pro účely celního řízení při dovozu osobního motorového vozidla předložil doklady o ceně, která byla odlišná od ceny, za niž toto vozidlo zakoupil, a proto došlo k nesprávnému vyměření cla a daně z přidané hodnoty. Jeho odvolání bylo jako nedůvodné zamítnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2004, č. j. 11 To 50/2004-8694. Jeho dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2005, č. j. 3 Tdo 197/2005.
Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, a to zpravidla ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v odvolání, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz sp. zn. II. ÚS 294/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63).
Shora uvedený zásadní názor zcela dopadá i na posuzovaný případ, neboť námitky stěžovatele se zcela kryjí s jeho námitkami v průběhu celého řízení před obecnými soudy. Obecné soudy přitom na námitky stěžovatele vždy reagovaly a jejich postup jak při vedení řízení tak při výkladů předpisů na zákonné úrovni lze považovat za ústavně souladný. Proto lze ve vztahu k námitkám obsaženým v ústavní stížnosti zcela odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. Nad rámec toho, jak obecné soudy reagovaly na totožné námitky stěžovatele uvádí Ústavní soud následující.
Pokud jde o ústavně zaručené právo svědka odmítnout výpověď, je toto právo zakotveno na zákonné úrovni i v §55 trestního řádu Spolkové republiky Německo. Pokud byli tedy svědci L. a H. poučeni před svou výpovědí podle procesních předpisů Spolkové republiky Německo (což stěžovatel nepopírá), bylo z pohledu Ústavního soudu právu učiněno zadost a je irelevantní, zda a jak byli ohledně tohoto ústavně zaručeného práva poučeni i podle procesních předpisů České republiky.
Ústavní soud také nezjistil, že by se svědci L. a H. ve svých výpovědích odvolávali na jakékoliv své předešlé výpovědi. Na svoji předchozí výpověď, při níž neměli obhájci stěžovatele možnost být přítomni, se odvolával pouze svědek S. K. Ona předchozí výpověď však nebyla orgány Švýcarské konfederace v rámci právní pomoci soudu doručena. S ohledem na to, že v případě všech těchto tří svědků nebyl proveden k důkazu jiný jejich výslech než ten, který byl proveden v rámci právní pomoci, je námitka nepoužitelnosti výslechů těchto svědků pro jejich odkazy na jejich další výpovědi zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce porušení práva na obhajobu. Ohledně provádění výslechů svědků L. a H. v rámci právní pomoci orgány Spolkové republiky Německo je sice třeba uvést, že postup vyšetřovatele, který se rozhodl nařídit výslechy svědků (včetně výslechu stěžovatele) v situaci, kdy mu bylo známo, že jsou v tomtéž termínu nařízeny výslechy v rámci uvedené právní pomoci, nelze považovat za korektní. Tato nekorektnost však rozhodně nepředstavuje v daném případě porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na obhajobu (resp. práva vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě). Je totiž zřejmé, že stěžovatel měl možnost i přes kolizi v naplánovaných vyšetřovacích úkonech s úkony právní pomoci Spolkové republiky Německo uvedené právo vykonat, a to za pomoci zákonem dané možnosti substituce advokáta. Vztah advokáta s klientem ve věci obhajoby je smlouvou o poskytování právních služeb, která je zcela v režimu zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (viz §1 odst. 1, a §16 a násl. tohoto zákona). Podle §26 odst. 1 tohoto zákona je možnost substituce dána do dispozice advokáta a nikoliv klienta. Podle názoru Ústavního soudu je tím dán zákonodárcem prostor advokátovi proto, aby mohl ve prospěch klienta důsledně činit vše, co považuje za potřebné (§16 odst. 2 zákona o advokacii). Klient tedy v režimu smlouvy o poskytování právních služeb není oprávněn advokátovi uložit takovou povinnost, která by možnost substituce vylučovala. Poskytování právních služeb totiž není osobní službou. Z uvedeného důvodu nedošlo ze strany orgánů činných v trestním řízení v uvedené situaci k porušení základních práv stěžovatele.
Na druhé straně považuje Ústavní soud za nutné poukázat na to, že pokud to nevyžadují neodkladné úkony nebo povaha věci (obviněný je např. stíhán pro více skutků apod.), nemůže policejní orgán (zejména za situace, kdy má obviněný pouze jednoho obhájce) zneužít toho, že je na jeho rozhodnutí, kdy a kde budou vyšetřovací úkony provedeny. Není tedy přípustné, aby byl obviněný a jeho obhájce bezdůvodně stavěn do pozice, v níž bude nutno zvažovat, který úkon vykoná zvolený obhájce, a který jeho substitut. To, který úkon je pro obviněného "důležitější" se sice dá vždy hodnotit ex post, ale v mnoha případech nikoliv předtím, než je úkon proveden. Za okolností, v nichž by postup policejního orgánu vykročil z korektních proporcí vzájemné komunikace mezi obhájcem a policejním orgánem o termínu konání úkonu, a postavení policejního orgánu by bylo zneužito k šikanóznímu využití kolizních situací, by se mohlo jednat o porušení práva na spravedlivý proces. O konkrétní možnosti substituce je nutno rovněž uvažovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem (počet advokátů v místě konání úkonu, možnost substituce českého hostujícího advokáta advokátem tuzemcem apod.). O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Ústavní soud tedy neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2005
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu