ECLI:CZ:US:2005:2.US.389.03.1
sp. zn. II. ÚS 389/03
Usnesení
II.ÚS 389/03 #1
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti M. M., zastoupeného Mgr. V. H., proti rozsudku Obvodního soudu v Praze 4 ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 28 C 368/96, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, č.j. 55 Co 153/2002-186, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 4. 2003, č.j. 30 Cdo 623/2003-207, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 22. 7. 2003 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, jíž stěžovatel brojil proti rozsudku Obvodního soudu v Praze 4 ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 28 C 368/96, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, č.j. 55 Co 153/2002-186, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 4. 2003, č.j. 30 Cdo 623/2003-207. Uvedenými rozsudky mělo dojít dle náhledu stěžovatele k zásahu do základních práv, jež jsou garantována v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda lze ústavní stížnost považovat za včasně podanou. Stěžovatel totiž tento procesní prostředek využil až poté, kdy Nejvyšší soud svým usnesením odmítl dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, neboť neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam. V době, kdy Ústavní soud stížnost obdržel, bylo již ve Sbírce zákonů pod č. 32/2003 publikováno sdělení pléna ze dne 3. 2. 2003, jímž byla změněna zavedená praxe hodnocení lhůty k podání ústavní stížnosti. S přihlédnutím k této změně právního názoru zvolil Ústavní soud postup pro stěžovatele příznivější a jeho podání posoudil ve světle této pozměněné praxe.
Ústavní soud tedy konstatuje, že návrh byl podán včas a splňuje všechny formální náležitosti dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), proto mohlo být přistoupeno k posouzení jeho věcné stránky.
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla s účinností od 22. 6. 2004 tato ústavní stížnost přidělena soudkyni JUDr. Michaele Židlické. Dle §8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátu, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vyplývají následující skutkové a právní okolnosti případu, jež jsou významné pro posouzení věci v ústavněprávní rovině.
Stěžovatel M. M. je synem F. P., jenž dne 14. 2. 1990 uzavřel darovací smlouvu ve prospěch své nezletilé dcery J. P. Předmětem darovací smlouvy byl dům č.p. 413 s parcelou číslo 2119, parcelou číslo 2120/1, díl 1 zahrada a parcela číslo 2120/1, díl 2 ostatní plocha, jež jsou evidovány v katastrálním území B. Dárce podal návrh na registraci předmětné smlouvy u státního notářství, ovšem dne 26. 4. 1990 bylo provedeno zpětvzetí návrhu na registraci. Po smrti F. P. (dále jen "zůstavitel") došlo dne 22. 5. 1991 k opětovnému podání návrhu na registraci darovací smlouvy u státního notářství, jež předalo ke dni 31. 12. 1992 věc k projednání místně příslušnému katastrálnímu úřadu. Následně byl proveden zápis do katastru nemovitostí ve prospěch nezletilé dcery J. P., a to formou vkladu.
Dne 6. 5. 1996 podala V. M. ve prospěch svého nezletilého syna M. M. (dále jen "stěžovatel") žalobu k Obvodnímu soudu v Praze, jíž se domáhala vyslovení neúčinnosti předmětné darovací smlouvy. V této žalobě vyjádřila názor, že ke dni smrti zůstavitele nebyly výše uvedené nemovitosti zaregistrovány na Státním notářství a staly se tak předmětem dědického řízení vedeného pod spisem 6D 1292/92. Obvodní soud pro Prahu 4 předmětnou žalobu svým rozhodnutím ze dne 30. 6. 2000, č.j. 28 C 368/96-106, zamítl. V odůvodnění rozhodnutí se prvoinstanční soud věnoval především otázce, proč nelze na žalobu o vyslovení neúčinnosti darovací smlouvy využít ustanovení §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ"), jež upravuje odporovatelnost právních úkonů dlužníka vůči věřiteli. Proti uvedenému rozsudku se stěžovatel odvolal s tím, že poukázal na skutečnost, dle níž bylo smyslem řízení určit, zda mohly nastat právní účinky darovací smlouvy, jestliže za života zůstavitele bylo pravomocně zastaveno registrační řízení a teprve po smrti byl podán návrh na evidování nemovitosti. Rozhodnutí v dané věci je stěžejní pro určení, zda bude nemovitost zahrnuta do dědictví jako jeho aktivum, či zda dojde k tzv. kolaci, tj. k započtení daru nad míru obvyklou. Zároveň odvolatel požádal o doplnění petitu v tom smyslu, že předmětná darovací smlouva je neúčinná vůči všem, tj. nejen vůči žalobci, jak bylo obsaženo v původním petitu.
Městský soud v Praze odvolání stěžovatele vyhověl a svým rozhodnutím ze dne 1. 11. 2000, č. j. 55 Co 400/2000-119, rozsudek soudu prvého stupně zrušil a vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud poukázal v souvislosti s §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."), na změnu právní úpravy v tom, že od 1. 1. 1993 se podle §133 odst. 2 OZ vlastnictví k nemovitostem na základě smlouvy nabývá vkladem do katastru a nikoliv registrací státním notářstvím.
Obvodní soud pro Prahu 4 svým rozhodnutím ze dne 27. 11. 2000, č. j. 28 C 368/96-123, připustil částečnou změnu žalobního petitu v tom smyslu, že se žalobce dovolává neúčinnosti darovací smlouvy vůči všem, tedy nejen vůči své osobě. Současně byl žalobce vyzván, aby v soudcovské lhůtě 15 dnů ode dne doručení usnesení ozřejmil a podrobně vyložil naléhavý právní zájem na takovém určení, a to s přihlédnutím k neplatnosti darovací smlouvy, která je předmětem soudního řízení Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 56/96.
Následně Obvodní soud v Praze 4 svým rozhodnutím ze dne 12. 1. 2001, č. j. 28 C 368/96-131, nepřipustil změnu, kterou se stěžovatel domáhal určení vlastnictví předmětné nemovitosti ke dni smrti zůstavitele. To odpovídalo právnímu názoru vyplývajícímu ze zrušujícího usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2000, č.j. 55 Co 400/2000-119. Dle názoru soudu by se jednalo již o zcela jinou žalobu, tj. na určení vlastnictví. Uvedeným by se údajně do značné míry změnil i předmět sporu a dosavadní výsledky dokazování by tedy nemohly být podkladem pro takové rozhodnutí. Navíc podle soudu prvního stupně není tento oprávněn přezkoumávat rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva k nemovitosti na základě darovací smlouvy mezi zůstavitelem a žalovanou. Z odůvodnění uvedeného rozhodnutí též plyne, že ze strany žalobce nebyl osvědčen naléhavý právní zájem na jakémkoli z tvrzených petitů.
Proti uvedenému rozhodnutí obvodního soudu podal žalobce odvolání k Městskému soudu v Praze s tím, že nesouhlasí s právním hodnocením důkazů a naléhavý právní zájem spatřuje především v nutnosti právně závazným způsobem určit, zda nemovitost byla v majetku zůstavitele ke dni jeho smrti.
Městský soud v Praze svým rozhodnutím ze dne 26. 5. 2001, č. j. 51 Co 218/2001-145, odvolání žalobce proti výroku o nepřípustnosti změny žaloby odmítl a ve zbývající části usnesení soudu prvního stupně ze dne 12. 1. 2001, č.j. 28 C 368/96-131, zrušil a vrátil k dalšímu řízení. Z odůvodnění rozhodnutí plyne, že z možnosti přezkoumání odvolacím soudem jsou vyloučena usnesení, jimiž nebyla připuštěna změna návrhu - §202 písm. c) o.s.ř. Odvolací soud se ztotožnil s názorem prvostupňového soudu, ovšem nesouhlasí se zastavením řízení v situaci, kdy nebyl prokázán naléhavý právní zájem. Z uvedeného důvodu bylo pak rozhodnutí obvodního soudu také zrušeno.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl v předmětné věci opětovně dne 30. 10. 2001, sp. zn. 28 C 368/1996, v tom smyslu, že žalobu stěžovatele zamítl. V odůvodnění svého rozsudku vyslovil obecný soud názor, že dědic je vázán projevem vůle zůstavitele směřující ke vzniku smlouvy, k níž je třeba rozhodnutí příslušného orgánu. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že účinnost smlouvy nastala okamžikem vkladu do katastru nemovitostí s tím, že v okamžiku zápisu nebyly zjištěny žádné vady a ani žalobce takovéto vady neprokázal. Dále je opětovně poukázáno, že žalobce neprokázal naléhavý právní zájem na požadovaném rozhodnutí. Městský soud v Praze svým rozhodnutím ze dne 28. 5. 2002, č. j. 55 Co 153/2002-186, rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.
Další procesní postup stěžovatele spočíval v podání mimořádného opravného prostředku k Nejvyššímu soudu ČR, jež svým usnesením ze dne 15. 4. 2003, č. j. 30 Cdo 623/2003-207, dovolání odmítl. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo opatřeno odůvodněním, neboť v době, kdy bylo o návrhu rozhodováno, bylo ustanovení o.s.ř., které tento procesní postup umožňovalo, ještě v platnosti (§243c odst. 2 o.s.ř.).
Dle názoru stěžovatele došlo vydáním ústavní stížností napadených rozhodnutí k zásahu do ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu, jež je mu garantováno v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. K zásahu mělo dojít tím, že Obvodní soud v Praze svým usnesením ze dne 12. 1. 2001, sp. zn. 28 C 368/96, nepřipustil změnu žalobního petitu ve znění: určuje se, že zůstavitel F. P., zemřelý dne 28. 4. 1990, měl ve svém vlastnictví v době své smrti dům č.p. 413 s parcelou č. 2119, parc. č. 2120/1 díl I zahrada, parc. č. 2120/1 díl II ostatní plocha v katastrálním území B., a že nenastaly právní účinky vkladu do katastru nemovitostí na základě darovací smlouvy ze dne 14. 2. 1990 mezi zůstavitelem a žalovanou. Stěžovatel má za to, že naplnil předpoklady změny žalobního petitu, neboť výsledky dosavadního řízení mohou být využity i pro řízení následující tak, jak to vyžaduje §95 odst. 2 o.s.ř. Stěžovatel se domnívá, že obecný soud bez právního důvodu omezil jeho zákonné právo na změnu žalobního petitu a následně přijal nesprávný právní závěr v tom smyslu, že nebylo prokázáno splnění podmínek §80 o.s.ř. Z ústavní stížnosti dále vyplývá názor, dle něhož obecné soudy pominutím práva na změnu žalobního petitu znemožnily stěžovateli domáhat se existence svého dědického práva.
III.
Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti vyjádřil přípisem ze dne 26. 9. 2003, v němž odkázal na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu s tím, že nemohl v přezkumném řízení ovlivnit rozhodnutí soudu prvého stupně, jenž nepřipustil změnu petitu.
Z přípisu ze dne 8. 10. 2003 vyplývá stanovisko Nejvyššího soudu ČR k předmětné ústavní stížnosti, jenž ji ponechal bez vyjádření.
Vedlejší účastnice, J. P., se k ústavní stížnosti vyjádřila přípisem ze dne 26. 10. 2003, a to prostřednictvím svého právního zástupce, advokáta M. B. Z vyjádření vyplývá, že vedlejší účastnice považuje napadená rozhodnutí za správná a podanou ústavní stížnost za nedůvodnou. K vlastnictví předmětných nemovitostí pak uvádí, že není pravda, že zůstavitel byl v den své smrti vlastníkem předmětných nemovitostí v katastrálním území B. Oporu pro toto tvrzení pak nalézá v domněnce, že úmrtím účastníka smlouvy o darování nemovitostí před vlastním podáním návrhu na vklad do katastru nemovitostí práva a povinnosti ze smlouvy nezanikají, ale přecházejí na dědice. Dle názoru vedlejší účastnice se chce stěžovatel domoci neprávem rozšíření aktiv dědictví po zesnulém otci a nepovolil-li obecný soud změnu žalobní petitu, nejedná se o rozhodnutí, jímž zasáhl do stěžovatelových základních práv a svobod.
IV.
Při hodnocení právních a skutkových okolností případu je nutno poukázat na fakt, že stěžovatel přísně formálně vzato brojí proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 28 C 368/96, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, č.j. 55 Co 153/2002-186, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 4. 2003, č.j. 30 Cdo 623/2003-207, ovšem fakticky napadá též usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 1. 2001, sp. zn. 28 C 368/96, jímž nebyla připuštěna změna žalobního návrhu a ve vztahu, k němuž je ústavní stížnost podána opožděně.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již několikrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nemůžeme jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do obecné pravomoci soudů Ústavní soud zasahuje pouze v případech, v nichž došlo pravomocným rozhodnutím k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud přezkoumal postup jak prvoinstančního, tak i odvolacího soudu a neshledal v nich taková pochybení, pro něž by musel napadená rozhodnutí zrušit.
V předmětné ústavní stížnosti se stěžovatel dovolává toho, že v souvislosti s aplikací ustanovení §80 c) o.s.ř. a ustanovení §95 odst. 2 o.s.ř. došlo ze strany obecných soudů k zásahu do práva na spravedlivý proces, jež je garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny.
Institut změny žalobního návrhu je především výrazem obecného zájmu na procesní hospodárnosti řízení, bez jehož aplikace by v některých případech mohlo docházet ke zbytečnému prodlužování soudních sporů, a tím i právní nejistoty zúčastněných subjektů, jež by se musely svého práva domáhat novou žalobou. Ustanovení §95 odst. 2 o.s.ř. obsahuje podmínky pro změnu žalobního petitu s tím, že soud toto nepřipustí, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. O samotném návrhu je pak rozhodováno zpravidla soudem prvé instance, proti jehož rozhodnutí není dle ustanovení §202 odst. 1 písm. f) odvolání přípustné. Ústavní soud konstatuje, že připuštění změny žaloby předpokládá samostatnou úvahu obecného soudu, kterou Ústavní soud zásadně nepřezkoumává, pokud je tato náležitě odůvodněna. Obvodní soud pro Prahu 4 se v rámci řízení o změně žalobního návrhu zaobíral otázkou, zda mohou být dosavadní výsledky řízení podkladem pro řízení o změněném návrhu a dospěl k závěru, že nikoliv. Tato skutečnost se následně projevila i v jeho rozhodnutí ze dne 12. 1. 2001, sp. zn. 28 C 368/96, jímž návrh na změnu žalobního petitu nepřipustil a jež řádně odůvodnil.
Dle náhledu stěžovatele došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces tím, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů byla zamítnuta jeho žaloba na určení neúčinnosti darovací smlouvy. Ústavní soud přezkoumal řízení před obecnými soudy a dospěl k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele na spravedlivý proces nebyla dotčena, neboť obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, svá rozhodnutí řádně odůvodnily, popsaly, které skutečnosti považují za prokázané a na základě jakých důkazů a z těchto skutkových zjištění vyvodily přiléhavé právní závěry. Co se týče otázky samotného naléhavého právního zájmu na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, ponechává Ústavní soud tuto skutečnost zásadně na zvážení obecného soudu.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny nelze v žádném případě vykládat jako právo jednotlivce na akceptaci jeho právního názoru soudem a na rozhodnutí v jeho prospěch.
V.
Další skutečností, jíž se Ústavní soud zabýval v souvislosti s ústavní stížností, je otázka nutnosti odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 4. 2003, č.j. 30 Cdo 623/2003-207. Stěžovatel sice ve svém návrhu tuto konkrétní skutečnost nenamítá, ovšem Ústavní soud shledává za nutné se s touto okolností v rámci svého odůvodnění vypořádat.
Dle náhledu Ústavního soudu nelze přehlédnout, že stav, kdy účastník řízení neměl možnost seznámit se s důvody, které vedly Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, byl Ústavním soudem v nálezu Pl. ÚS 1/03 (uveřejněno ve Sbírce zákonů pod č. 153/2004 Sb.) prohlášen za protiústavní pro rozpor s obecnými principy rovnosti a právního státu a rovněž pro nesoulad s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces obsaženým v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud na základě citovaného nálezu zrušil některá neodůvodněná rozhodnutí Nejvyššího soudu, v tomto případě se však rozhodl ke kasaci nepřistoupit.
Ústavní soud především zohlednil, že stěžovatel nenavrhl zrušit pouze usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, ale rovněž rozsudky nalézacího a odvolacího soudu. Dospěl-li ovšem Ústavní soud z důvodů shora vyložených k závěru, že ve vztahu k rozhodnutím soudů prvních dvou instancí není ústavní stížnost důvodná, došlo by po zrušení usnesení Nejvyššího soudu k situaci, kdy by tento byl vázán rozhodnutím Ústavního soudu o ústavnosti dovoláním napadených rozhodnutí (čl. 89 odst. 2 Ústavy) a jen stěží by tedy při svém novém rozhodování mohl podané dovolání shledat (na rozdíl od svého již vyjádřeného názoru) přípustným a napadená rozhodnutí zrušit. Jediným výsledkem kasace by tak zřetelně bylo vydání nového, co do výroku totožného usnesení, ve kterém by Nejvyšší soud ČR v odůvodnění vysvětlil, proč neshledal v otázce řešené v napadeném rozhodnutí zásadní právní význam. Z hlediska ochrany ústavně zaručených práv stěžovatele by však takový postup byl pouhým formalismem, neboť zájmem stěžovatele v prvé řadě není dosažení vědomosti o tom, proč Nejvyšší soud ČR odmítl jeho mimořádný opravný prostředek, ale spíše vydání pro stěžovatele příznivého rozhodnutí. Toho však nelze za výše popsaných okolností docílit.
Věcný dopad do sféry ústavně zaručených práv stěžovatele vylučuje i skutečnost, že napadené usnesení Nejvyššího soudu není rozhodnutím ve věci samé. Nejvyšší soud ČR toliko deklaroval, že dle jeho názoru není dovolání přípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tento úsudek Nejvyššího soudu ČR není Ústavní soud oprávněn jakkoli přezkoumávat nejen proto, že k němu je povolán výlučně dovolací soud, ale především z toho důvodu, že jím nemůže být z povahy věci žádné ústavně chráněné právo zasaženo; lze v této souvislosti připomenout, že v civilním procesu je z hlediska ústavní konformity možné, že je v některých případech rozhodováno s konečnou platností i bez připuštění řádného opravného prostředku. Tím spíše nelze shledávat protiústavnost v odepření opravného prostředku napadajícího již pravomocně skončenou věc (obdobně viz usnesení I. ÚS 254/04 ze dne 26. 5. 2004, nepublikováno, IV. ÚS 447/03 ze dne 7. 9. 2004, nepublikováno, II. ÚS 762/02 ze dne 21. 12. 2004, nepublikováno).
VI.
Pokud stěžovatel poukazuje na porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, je třeba podotknout, že v ústavní stížnosti není uvedeno konkrétní jednání, jímž mělo dojít ze strany obecného soudu k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Pokud se stěžovatel snaží ústavní stížností brojit též proti délce soudního řízení, Ústavní soud konstatuje, že otázkou průtahů v řízení před obecnými soudy se zabýval již v řadě svých rozhodnutí (viz např. nálezy, sp. zn. II. ÚS 445/98, publ. In Sbírka a usnesení ÚS, sv. 14, č. 73, sp. zn. II. ÚS 342/99, publ. In ÚS, sv. 18, č. 50, sp. zn. II. ÚS 71/99, publ. in ÚS, sv. 30, č. 83 a další), v nichž dospěl k závěru, že průtahy v řízení představují tzv. jiný zásah do základních práv zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Navrhovatel podal žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 6. 5. 1996 s tím, že ze strany soudu vzešla výzva k doplnění podání až 9. 12. 1996. Stejně tak nařízení prvního jednání na 21. 1. 1999 nelze, co do průtahů řízení, chápat jako ústavně konformní. Celková doba řízení před obecnými soudy pak přesáhla šest let, což je vzhledem k jednoduchosti kauzy nepřípustné. Listina a ani Úmluva sice nestanoví, co lze považovat za průtah v řízení a kdy je zbytečný, ovšem obecně lze při úvaze o průtazích vyjít ze složitosti případu, srovnání délky s obdobnými soudními řízeními a v neposlední řadě též postupu procesních stran. Vzhledem k tom, že řízení před obecnými soudy bylo již ukončeno, nemůže být uvedené porušení základních práv stěžovatele uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Tato skutečnost však neznamená, že k zásahu do základních práv stěžovatele nedošlo. Ústavní soud má za to, že soudní orgány porušily čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Co do petitu ústavní stížnosti musela být tato odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, a to v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm a) zákona o Ústavním soudu. Nelze jí však upřít opodstatněnost co do výtek namítajících neodůvodněné průtahy v řízení před obecnými soudy, a i když tyto výtky nejsou schopny založit důvod pro zrušení stěžovaných rozhodnutí, vyslovuje Ústavní soud, že Obvodní soud v Praze a Městský soud v Praze porušily v řízení vedeném u Obvodního soudu v Praze pod sp. zn. 28 C 368/96 základní práva stěžovatelů zaručená čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. 10. 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu