ECLI:CZ:US:2005:2.US.390.04
sp. zn. II. ÚS 390/04
Usnesení
II.ÚS 390/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatele K. H., zastoupeného JUDr. J. N., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. 64 Co 371/2003, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, ze dne 2. 5. 2003, sp. zn. 18 C 136/2000, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, a to s odkazem na údajné porušení čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 18 C 136/2000, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 5. 2003, čj. 18 C 136/2000-64, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalované České republice, Ministerstvu spravedlnosti ČR, na zaplacení 11.000.000,- Kč. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Z odůvodnění rozhodnutí plyne, že se stěžovatel domáhal zaplacení částky 200.000,- Kč, jakožto škody, jež mu vznikla v řízení ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 14 C 422/89 (vypořádání společného jmění manželů). Dále požadoval částku 10.800.000,- jako zadostiučinění. Obecný soud věc posuzoval podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen "zák. č. 58/1969 Sb."), ve spojení se zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."). Dospěl k závěru, že náhradu škody z důvodu existence nezákonného rozhodnutí přiznat nemůže, neboť v řízení o vypořádání společného jmění manželů nedošlo k zrušení rozsudku pro nezákonnost (§4 zák. č. 58/1969 Sb.). Dále konstatoval, že Okresní soud Plzeň - město, ve sporu o vypořádání společného jmění manželů postupoval v souladu s občanským soudním řádem a jednacím a kancelářským řádem pro okresní a krajské soudy. Došlo však k průtahům v řízení. Ve třech případech byla překročena tříměsíční lhůta k provedení dalšího úkonu v řízení a došlo k prodloužení řízení o 8 a půl měsíce. Soud ovšem též zohlednil, že typ sporů, o nějž šlo, je obecně považován za spor po skutkové stránce obtížný. Ve věci se konalo 11 ústních jednání, z nichž sedm muselo být odročeno z důvodu odvolání stěžovatele nebo vznesení námitky podjatosti. K neobvyklému prodloužení řízení tak došlo především proto, že stěžovatel využíval všechna svá procesní práva (6x odvolání, 4x námitka podjatosti, 2x dovolání). Soud pak dospěl k závěru, že žalovaná by měla hradit škodu, vzniklou stěžovateli. Nicméně požadovaná částka 200.000,- Kč představuje výši vypořádání společného jmění manželů. Povinnost plnit v této výši byla stěžovateli uložena na základě pravomocného rozhodnutí, a nelze ji tedy přiznat. Požadovanou částku 10.800.000,- Kč pak nelze přiznat, neboť dle občanského zákoníku lze přiznat pouze skutečnou škodu či ušlý zisk.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 3. 2004, čj. 64 Co 371/2003-88, rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Přisvědčil závěru, dle něhož nelze stěžovateli přiznat požadovanou částku z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Odkaz na zákon č. 58/1969 Sb. však shledal nepřípadným, neboť rozsudek Okresního soudu Plzeň - město, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Plzni, byl vydán již za účinnosti zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zák. č. 82/1998 Sb."). Pokud jde o posouzení nesprávného úředního postupu, soud prvého stupně správně aplikoval §18 zák. č. 58/1969 Sb. Většinu námitek stěžovatele proti věcné správnosti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město však nelze akceptovat, neboť mohly být uplatněny v rámci řádných či mimořádných opravných prostředků a nikoliv v řízení, v němž je posuzována odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem soudu. Odvolací soud se též ztotožnil se závěry soudu prvého stupně, týkajícími se průtahů v řízení s tím, že nesprávný úřední postup je třeba zkoumat i z hlediska dalších zákonných předpokladů odpovědnosti za škodu, což se v odůvodnění napadeného rozhodnutí podává jen rámcově. Ze skutkových tvrzení stěžovatele plyne, že škoda vznikla tím, že byl zavázán vyplatit bývalé manželce podíl na vypořádání společného jmění manželů, přičemž tuto povinnost plní na základě pravomocného rozhodnutí. Okolnost, že se tímto majetkový stav stěžovatele zmenšil, nemá příčinu ve zjištěných průtazích, a není proto rozhodná pro posouzení věci. Odvolací soud též připomenul, že zák. č. 58/1969 Sb. nezakládá možnost odškodnění ve formě peněžitého plnění jako určité satisfakce v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že bylo prokázáno porušení "zákonné povinnosti institutu přiměřené lhůty". Jedenáct let trvající spor není řízením v přiměřené lhůtě. Také použití podjatého, nepravdivého a neplatného posudku jako jediného důkazu při "vypořádání majetku" je porušením zákonné povinnosti soudu. Peněžní plnění na základě vydaného soudního rozhodnutí převyšovalo skutečnou hodnotu majetkového vyrovnání. Neúčast stěžovatele na soudních řízení řešil Ústavní soud svým nálezem ve věci, sp. zn. I. ÚS 157/96. Jeho rozhodnutí "plzeňští" soudci nerespektovali. Odvolací soud se nesprávným úředním postupem absolutně nezabýval. Nepřezkoumal věc i z hlediska dodržení zákona. Okresní soud Plzeň - město a Krajský soud v Plzni nejsou dle něj soudy nestrannými. Nalézají se v právním postavení soudu podjatého z důvodu právního postavení odpůrce v žalobě na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutí s nesprávným úředním postupem. Dále se domnívá, že nemá k dispozici účinný právní prostředek nápravy. Ačkoliv na "podjatost" plzeňského soudu v žalobách na náhradu škody poukazoval, předseda senátu odvolacího soudu na to nedbal a meritorně rozhodoval. Konečně též tvrdí, že "státní úředníci" napadenými rozsudky, vynesenými na základě libovůle, zneužily práva vůči stěžovateli.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 2, a vedlejšího účastníka řízení, Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti ČR, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Obvodní soud pro Prahu 2 odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že více nemá k věci co dodat. Městský soud v Praze ve svém vyjádření označil projednávanou ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Stěžovatel se cestou ústavní stížnosti v podstatě domáhá přezkumu rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů, pravomocně skončeného dne 7. 9. 1999. Ve zmíněném řízení sice došlo k určitým průtahům, ty však nebyly příčinnou škody, která podle tvrzení stěžovatele měla spočívat v platbě uložené pravomocným rozhodnutím. Nárok na přiměřené zadostiučinění český právní řád neupravuje. Existuje pouze možnost v případě porušení závazků vyplývajících z Úmluvy se obrátit na Evropský soud pro lidská práva, jemuž přísluší rozhodnout o spravedlivém zadostiučinění. Ministerstvo spravedlnosti se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Je nutné předeslat, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti především vytýká vady původního řízení, vedeného u Okresního soudu Plzeň - město. Rozhodnutí, z tohoto řízení vzešlá, projednávanou stížností nenapadá. Ústavní soud, vázán petitem, se však mohl zabývat pouze napadenými rozhodnutími. Jinými slovy, mohl - z pohledu ústavnosti - zkoumat pouze skutečnost, zda obecné soudy (Okresní soud pro Prahu 2 a Městský soud v Praze) neporušily některé z ústavně zaručených práv stěžovatele, když zamítly jeho žalobu na náhradu škody a vyplacení zadostiučinění v celkové částce 11.000.000,- Kč. K takovému závěru však nedospěl.
Obecné soudy aplikovaly v projednávaném případě především ustanovení §8 zák. č. 82/1998 Sb. a §18 zák. č. 58/1969 Sb. K aplikaci ani interpretaci uvedených předpisů, jak je provedly soudy v napadených rozhodnutích, nevznáší stěžovatel jakékoli ústavně právně relevantní námitky. Jeho námitky, směřující proti původním rozhodnutím ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 14 C 422/89, vzaly obecné soudy při svém rozhodování v úvahu. Správně však zdůraznily, že námitky proti jejich věcné správnosti měly být uplatněny v rámci řádných a mimořádných opravných prostředků. Teprve pokud by tato rozhodnutí byla pro nezákonnost zrušena, mohl by se stěžovat domáhat škody, která by jimi případně vznikla. K tomu ovšem nedošlo a odpovědnost státu v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí tak nevznikla. Soudy ovšem neshledaly důvod stěžovateli vyhovět ani z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Potvrdily sice jisté prodlevy v řízení, které vytýká i stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti, neshledaly však již další zákonné předpoklady odpovědnosti za škodu - především příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem (tj. průtahy v řízení) a škodou, způsobenou údajně zmenšením majetku stěžovatele o 200.000,- Kč vyplacených v rámci vypořádání společného jmění manželů na základě pravomocného rozhodnutí soudu. Nebyly tak naplněny podmínky, jejichž naplnění pro založení odpovědnosti způsobenou nesprávným úředním postupem požadovalo ustanovení §18 zák. č. 58/1969 Sb. Nutno dodat, že ani tento závěr nezpochybňuje stěžovatel jakýmikoli relevantními argumenty. Obecné soudy své závěry řádně odůvodnily. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily (§157 odst. 2 o.s.ř.). Přiložený spis obecného soudu nedává podnět k obavě, že by byl porušen požadovaný procesní postup orgánu veřejné moci. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatele příznivý, nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, chráněného článkem 6 Úmluvy. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z ústavního hlediska jsou napadená rozhodnutí akceptovatelná a jejich odůvodnění jsou ústavně konformní a srozumitelná. Není zřejmé, že by právní názor, k němuž obecné soudy dospěly, vybočoval z mezí zákona. Naopak, právní závěry obecných soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Vzhledem ke shora uvedenému tak Ústavní soud také nedospěl k závěru, že by obecné soudy v řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, vyvíjely činnost nebo se dopouštěly činů zaměřených na zničení kteréhokoli ze práv a svobod přiznaných Úmluvy (včetně práva stěžovatele na spravedlivý proces) nebo na omezování těchto práv a svobod ve větším rozsahu, než to Úmluva stanoví. Čl. 17 Úmluvy tedy nebyl porušen. Ústavní stížnost je také rationae materiae neslučitelná s ustanovením čl. 13 Úmluvy, dle něhož každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Předpokladem uplatnění čl. 13 Úmluvy by muselo být zjištění, že došlo k porušení nějakého jiného práva či svobody garantovaných Úmluvou. Nic takového se však v tomto případě nestalo. Práva stěžovatele, garantovaná čl. 6 odst. 1 Úmluvy totiž nebyla zjevně porušena.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2005
J i ř í N y k o d ý m , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Jarmila Hájková