ECLI:CZ:US:2005:2.US.394.05
sp. zn. II. ÚS 394/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelů M. E a L. E., zastoupených JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem se sídlem Olomouc, Riegrova 12, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 25 C 96/2004, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne1. 3. 2005, sp. zn. 40 Co 1066/2004, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ze dne 8. 7. 2005, doplněným podáním ze dne 9. 9. 2005, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, a Okresního soudu v Olomouci. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý soudní proces a soudní ochranu, garantované článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin bylo zjištěno, že Okresní soud v Olomouci zamítl rozsudkem ze dne 26. 5. 2004, čj. 25 C 96/2004-110, žalobu stěžovatelů, aby žalovaní S. K. a B. Z. byli zavázáni uzavřít s nimi kupní smlouvu ve znění uvedeném ve výroku I. tohoto rozsudku, a stěžovatele zavázal k náhradě nákladů řízení žalovaným. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, svým rozsudkem ze dne 1. 3. 2005, čj. 40 Co 1066/2004-127, rozhodnutí okresního soudu potvrdil a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit žalovaným společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení. Jak Ústavní soud ověřil dotazem u Okresního soudu v Olomouci, rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo zástupci stěžovatelů doručeno dne 27. 5. 2005, napadli stěžovatelé dne 8. 7. 2005 dovoláním, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Z obsahu dovolání, jehož stejnopis si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že dovolací námitky jsou po věcné stránce naprosto shodné s argumenty, o něž se opírá ústavní stížnost.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů, závisejících na jeho uvážení (v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu). Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti přecházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V dané věci stěžovatelé podali dovolání souběžně s ústavní stížností zřejmě z důvodu procesní opatrnosti, a tedy zřejmě i s ohledem na případné zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů začne stěžovatelům běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatelé podali dovolání, lze usoudit, že se sami domnívají, že tvrzený zásah do jejich práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsal shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné.
Nutno též dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jejich dovolání neuspělo, budou moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. října 2005
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj