ECLI:CZ:US:2005:2.US.396.04
sp. zn. II. ÚS 396/04
Usnesení
II.ÚS 396/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. A. B., zastoupeného Mgr. M. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 4. 11. 2003, čj. 2 To 713/2003-581, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2003, čj. 6 T 159/2002-527, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla podána k poštovní přepravě dne 29. 6. 2004 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, a Okresního soudu v Olomouci. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní lidská práva garantovaná čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, čl. 6 odst. 3 písm. c) a d) a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) (dále jen "Úmluva"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a aby "přikázal ve lhůtě 15 dnů po obdržení nálezu Ústavního soudu vyloučit z trestního spisu audionahrávku". Dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 6 T 159/2002, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Olomouci uznal rozsudkem ze dne 30. 5. 2003, sp. zn. 6 T 159/2002, stěžovatele vinným trestným činem zatajení věci podle §254 odst. 1 trestního zákona a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložil se zkušební dobou v délce dva a půl roku. Současně mu uložil peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč a pro případ, že by tento nebyl včas zaplacen mu vyměřil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Poškozeným manželům Z. a Š. V. přiznal proti stěžovateli nárok na náhradu škody v částce 726.620,- Kč a se zbytkem nároku je odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Stejným rozsudkem zprostil obžaloby B. B. (manželku stěžovatele) a J. B. (bratra stěžovatele). Podle obsahu skutkové věty, která je součástí výroku rozsudku, se stěžovatel trestného jednání dopustil tím, že poté, co dne 9. 2. 1998 byly pochybením Katastrálního úřadu v Přerově převedeny na stěžovatele a jeho manželku v rozsudku blíže specifikované nemovitosti v hodnotě 726.620,- Kč, stěžovatel neučinil nic pro nápravu tohoto pochybení, a přestože byl dle dohody ze dne 30. 1. 1998 povinen společně se svou manželkou odstoupit od kupní smlouvy z téhož data týkající se uvedených nemovitostí, tyto nemovitosti kupní smlouvou ze dne 4. 5. 1998 ve formě notářského zápisu převedl se svou manželkou na obec Sušice za částku 800.000,- Kč. Předmětnými nemovitostmi poškození manželé Z. a Š. V. zajistili půjčku ve výši 300.000,- Kč, kterou jim podle smlouvy ze dne 30. 1. 1998 poskytli stěžovatel a jeho manželka. Poškození se zavázali půjčku splatit do šedesátí dnů. Dne 13. 3. 1998 (tedy ještě před uplynutím lhůty splatnosti) se stěžovatel podle skutkových zjištění dozvěděl o chybném postupu katastrálního úřadu, která vlastnické právo stěžovatele a jeho manželky zapsal, přestože záměrně nebyly splněny všechny zákonné podmínky pro povolení vkladu. Přestože poškození manželé dluh v uvedené lhůtě splatili, stěžovatel s nemovitostmi nakládal výše uvedeným způsobem. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 2 To 713/2003, zamítl. Stěžovatel podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 3 Tdo 221/2004, odmítl s odkazem na ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Stěžovatel napadl rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně projednávanou ústavní stížností. Obecným soudům vytýká, že nevyhověly návrhům obhajoby na provedení důkazů, ačkoli tyto podle názoru stěžovatele mohly zásadním způsobem ovlivnit zjištěný skutkový stav. Stěžovatel se konkrétně zmiňuje o navrhovaném výslechu svědků P. H., M. H., M. F. a M. P., přičemž podrobně rozvádí skutečnosti, k nimž by uvedení svědkové vypovídali. Nesouhlasí ani s posouzením věrohodnosti svědků V. S. a R. K. Odvolací soud měl podle názoru stěžovatele dále doplnit dokazování o důkazy navrhované svědkem J. B. Soud se neměl údajně spokojit toliko s protokolem o malé dopravní nehodě, k níž došlo dne 15. 8. 2001, nýbrž vyžádat celý příslušný policejní spis a fotodokumentaci k ní. Z protokolu totiž nevyplývá, že stěžovatel byl následně ošetřen na chirurgickém oddělení, a není z něj zcela patrný značný rozsah poškození vozidla, které stěžovatel řídil. Z úřední povinnosti měli být proto podle názoru stěžovatele vyslechnuti policisté, kteří dopravní nehodu vyšetřovali. Takto provedené dokazování by totiž jistě potvrdilo tvrzení stěžovatele, že při uvedené dopravní nehodě se z havarovaného vozidla ztratily dokumenty, které zásadně podporují verzi obhajoby v posuzovaném případě. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že v posuzované věci byl porušen princip "rovnosti zbraní", a že byl tedy oproti poškozeným znevýhodněn, když všechny důkazní návrhy poškozených obecné soudy provedly, zatímco z návrhů podaných stěžovatelem soudy připustily pouze některé. Stěžovatelem naznačený postup při dokazování přitom soudy údajně v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě neobjasnily. Připomíná, že části trestního spisu jsou očíslovány obyčejnou tužkou, a nelze tak vyloučit, že "se spisovým materiálem bylo manipulováno".
Stěžovatel dále vyslovuje řadu výhrad stran zařazení audionahrávky pořízené poškozeným V. do trestního spisu. Tvrdí, že s obsahem audionahrávky na neoriginálním nosiči měl stěžovatel možnost se seznámit pouze v přípravném řízení. Po zajištění originálního nosiče však již údajně nebyl dotázán, zda se chce k tomuto důkazu vyjádřit. Poukazuje dále na skutečnost, že soud prvého stupně nezajistil patřičný dozor nad osobami nahlížejícími do spisu, "umožnil svévolné nakládání s takto získanými osobními údaji na audionahrávce", čímž došlo k dotčení ústavně zaručených práv na respektování soukromého života a korespondence osoby, jejíž hlas byl na audionahrávce spolu s hlasem poškozeného V. zachycen. Připomíná v této souvislosti judikaturu Evropského soudu pro lidská práva týkající se čl. 8 Úmluvy, který garantuje právo na respektování soukromého života a korespondence (rozsudek P.G. a J.H. proti Velké Británii z 25. 9. 2001), podle níž pořízení nahrávky určené k tomu, aby sloužila jako vzorek hlasu, spadá do působnosti uvedeného článku. Ohrazuje se proti zmínce soudu prvního stupně, že do spisu v době, kdy z něj audionahrávka zmizela, dlouze nahlížel stěžovatel, s tím, že se spisovým materiálem manipulovali i pracovníci soudní kanceláře, a na zmizení nahrávky se tak jistě mohli podílet. Stěžovatel tvrdí, že ze spisového materiálu ani není zřejmé, zda poprvé poškozený soudu předložil originál či kopii audionahrávky. Má výhrady i k formálnímu postupu soudu při opětovném zajišťování audionahrávky, zejména k náležitostem soudních písemností při jejím převzetí od policejního orgánu, které jsou obsahem spisu.
Stěžovatel dále připomíná, že hlas osoby, která podle záznamu z audionahrávky přiznává, že poškozeného připravila o nemovitost a navrhuje mu způsob, jakým mu protiprávně získanou nemovitost splatí, nikdy nebyl identifikován.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá podjatost člena senátu odvolacího soudu, JUDr. J. M. Tvrdí, že JUDr. M. a stěžovatelova matka, L. B., byli po řadu let v přátelském, ne toliko kolegiálním, vztahu, neboť tito v minulosti pracovali na témže okresním soudu. Stěžovatel zmiňuje i další přátelské vazby uvedeného člena senátu na rodinu stěžovatele. O identitě osoby JUDr. M. se stěžovatel nicméně ujistil až poté, co odvolací soud rozhodl. Při veřejném zasedání odvolacího soudu si naznačené vazby neuvědomil, přestože mu seděl tváří v tvář (jmenovka uvedeného člena senátu údajně spadla). Stěžovatel je přesvědčen o tom, že JUDr. M. měl sám navrhnout své vyloučení pro podjatost. Pokud tak neučinil, lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti, a je přitom nerozhodné, zda tento fakt mu mohl při rozhodování soudu prospět či přitížit. Stěžovatel svá tvrzení zakončuje úvahou, že úkony učiněné vyloučeným soudcem nemohou být podkladem pro meritorní rozhodnutí v odvolacím řízení.
Stěžovatel následně ústavní stížnost doplnil o řadu příloh, které, jak uvádí, dokladují skutečnosti, které tvrdí v ústavní stížnosti, a písemnosti, o které opírá svá tvrzení o předlužení poškozených. V dalším doplnění ústavní stížnosti stěžovatel dodal fotografie nemovitosti stěžovatelových příbuzných a nemovitosti soudce JUDr. M., detaily popisků na zvoncích a výpisy z katastru nemovitostí. Ze vzdálenosti obou nemovitostí pak stěžovatel následně dovozuje přátelský vztah těchto osob a domnívá se, že tímto dokládá i svá tvrzení ohledně podjatosti uvedeného soudce v jeho věci. Třetí doplnění ústavní stížnosti ze dne 20. 12. 2004 stěžovatel podal sám, nikoli prostřednictvím svého právního zástupce, Ústavní soud se jím proto nemohl nezabývat.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Vrchní soud v Praze a Krajský soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.
Okresní soud v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že podle jeho názoru vydáním napadeného rozhodnutí nebyla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva a navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná odmítnuta. K námitce nevyslechnutí svědků F. a H. uvádí, že výslech těchto svědků státní zástupce ani stěžovatel zastoupený obhájcem v řízení před soudem prvního stupně nenavrhl, ač mu v tom zcela jistě nic nebránilo. Účastník pak provedení výslechu uvedených svědků, stejně tak jako navrhovaný výslech svědkyně H. nepovažoval za nutný, neboť důkazní situace v posuzované věci se mu jevila jako zcela dostačující k učinění spolehlivých a správných skutkových závěrů o vině stěžovatele. Zásada rovnosti zbraní tak v posuzované věci nebyla podle názoru účastníka porušena, neboť z ní nelze dovodit povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům, které strany v průběhu trestního řízení vznesou. V této souvislosti soud odkazuje na judikaturu Ústavního soudu. Rovněž tak soud nepovažoval za nutné vyžadovat příslušný policejní spis vztahující se k předmětné dopravní nehodě stěžovatele, neboť "protokol o malé dopravní nehodě" byl vyhotoven policejním orgánem bezprostředně poté, co k ní došlo, a stěžovatel sám jej podepsal s dodatkem, že proti jeho obsahu nemá námitek. To, že z něj není zřejmé, že někteří účastníci nehody utrpěli drobná zranění, která byla následně ošetřena v nemocnici, nemění nic na tom, že uvedený protokol poskytuje dostatečný obraz o předmětné nehodě z hlediska její závažnosti, zejména pak stran posouzení otázky, zda se jednalo o dopravní nehodu, při níž by mohlo dojít ke zničení či ztrátě nějakých listinných dokumentů, které byly údajně uloženy ve vnitřním prostoru poškozeného vozidla (takové situaci by podle názoru soudu odpovídala dopravní nehoda, při níž by došlo k poškození vnitřku havarovaného vozidla například požárem či vodou v důsledku hašení požáru, nebo by její účastníci byli ihned z místa nehody odváženi lékařskou službou k ošetření do nemocnice, jednalo by se o dopravní nehodu s větším množstvím účastníků, po níž by na místě nehody zavládl chaos apod.). Vzhledem k uvedenému se účastníku jevilo a jeví zcela nadbytečné kompletní policejní spis, vztahující se k nehodě, vyžadovat.
K námitkám týkajícím se postupu při předání audionahrávky účastník podrobně popisuje jednotlivé úkony soudu při zajišťování předmětné audionahrávky - nejprve její zálohové kopie a následně i jejího originálu. Soud se domnívá, že předmětnou kopii nahrávky ze spisu odebral právě stěžovatel, který do spisu v předmětné době dlouze nahlížel, a jako jediný měl na rozdíl od pracovnic soudní kanceláře zájem na tom, aby se soud obsah nahrávky předložené poškozeným nikdy nedozvěděl. Vzhledem ke stávajícímu organizačnímu a technickému vybavení soudu není možné takovému jednání reálně zabránit. V posuzované věci se jedná o úvahy, které pochopitelně nelze prokázat. Nicméně vzhledem ke ztrátě audionahrávky ze spisu, soud vyrozuměl policejní orgán o tom, že je namístě při opětovném zajišťování mikrokazety a následné manipulaci s ní postupovat ostražitě. Proto nahrávku doručil soudu policejní kurýr a nebyla zaslána poštou. Účastník připouští, že o převzetí kazety od policejního orgánu by bylo možná případnější sepsat předávací protokol, namísto sepsaného úředního záznamu. V tomto směru se však účastníku nejeví postup soudu způsobilým jakkoli zasáhnout do práv stěžovatele.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, ve svém vyjádření uvedl, že shledal skutková zjištění soudu prvního stupně naprosto přesvědčivá a mající oporu v provedeném dokazování. Za takové situace bylo jakékoli další dokazování nepotřebné a v rozporu se zásadou trestního řízení uvedenou v §2 odst. 5 trestního řádu. K jednotlivým důkazním návrhům, které stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje, pak účastník odkazuje na napadený rozsudek soudu prvního stupně, který se jimi podrobně zabýval, s jehož zhodnocením se zcela ztotožňuje. Účastník je přesvědčen o tom, že zmiňované návrhy na doplnění dokazování by nemohly na závěrech meritorního rozhodnutí o vině stěžovatele nic změnit. K namítané podjatosti člena senátu odvolacího soudu, JUDr. M., účastník připojuje jeho vyjádření, v němž svou podjatost soudce zcela odmítá a zabývá se i jednotlivými tvrzeními stěžovatele uvedenými v ústavní stížnosti. Účastník navrhl, aby Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítl.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybnil hodnocení důkazů. Zdůrazňuje, že se soudy některými skutečnostmi nezabývaly, nebo se s nimi nevypořádaly dostatečně. Měly tím porušit jeho ústavně zaručená práva, jež jsou součástí široce pojímaného práva na soudní a jinou právní ochranu. Ústavní soud k tomu považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).
Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy vyvodily z jednostranně provedených důkazů nesprávná skutková zjištění. Některé jím navržené důkazy odmítly provést. Ústavní soud odkazuje v této souvislosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov. Barbera, Messegué a Jabardo, 1988). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování (srov. nález Ústavního soudu II. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, str. 263). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení důkazů. Vzájemně je konfrontoval a všestranně vyhodnotil. Popsal podrobně úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Zabýval se i obhajobou stěžovatele a přesvědčivě vyložil, proč ji považoval za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnil vyčerpávajícím způsobem. Odvolací soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku a aniž by dokazování opakoval či doplňoval, potvrdil správnost skutkových zjištění i jejich následného právního hodnocení.
Stěžovatel staví svou obhajobu na tvrzení, že poškození manželé včas a řádně splatili pouze částku 200.000,- Kč, jako splátku půjčky ve výši 300.000,- Kč, kterou stěžovatel s manželkou poškozeným poskytl. Částku 100.000,- Kč, kterou před uplynutím 60denní lhůty splatnosti poškození vložili na bankovní účet specifikovaného čísla, nelze podle jeho verze považovat za druhou včasnou splátku dluhu, neboť se jednalo o účet stěžovatelova bratra, J. B., na jehož řad stěžovatel převedl směnku avalovanou poškozeným V., která byla v tu dobu splatná. Přestože tedy vlastnické právo jeho a jeho manželky bylo chybou katastrálního úřadu vloženo před uplynutím lhůty splatnosti, tedy předčasně, povinní ze smlouvy půjčku podle tvrzení obhajoby beztak včas neuhradili a stěžovatel byl proto oprávněn nakládat s nemovitostmi takto nabytými jako vlastník. Soudy jeho naznačené verzi nepřisvědčily. Vyšly z výpovědi stěžovatelova bratra z přípravného řízení, který původně o existenci závazku poškozených a připsání jejich platby na jeho účet nic nevěděl, až následně svou výpověď měnil. Soudy shledaly jeho změněnou výpověď v řízení, v němž sám byl nejdříve obžalován a následně obžaloby zproštěn, jako nepravdivou, účelově směřující k dosažení co nejpříznivějšího výsledku řízení pro stěžovatele. Přisvědčily naopak výpovědi poškozeného V., podporované listinnými důkazy a svědectvím poškozené V. a svědka Ž., podle níž poškození splatili zbytek dlužné částky ve výši 100.000,- Kč na účet, jehož číslo jim předal stěžovatel. Peníze proto na účet vložili v domnění, že včas a řádně splácí zbytek půjčky. Věrohodnost svědka V. je podle názoru obecných soudů podpůrně dokládá i audionahrávka, na níž je zachycen rozhovor poškozeného s neztotožněným mužem.
Soud prvého stupně provedl k návrhům obhajoby řadu důkazů (svědci S., K., P., J. B. a listiny postupně předkládané stěžovatelem). Rozborem jednotlivých údajů z těchto svědeckých výpovědí uvedeným v odůvodnění rozsudku a jejich vzájemným srovnáním ve světle dalších provedených důkazů dospěl soud k závěru, že výpovědi svědků nejsou věrohodné. Nepovažoval za věrohodné ani listiny předložené stěžovatelem a neuvěřil stěžovatelovým tvrzením, že originál dohody s poškozeným, která potvrzuje jeho verzi skutkového děje, o jejíž existenci se zmínil až v pokročilé fázi trestního řízení a byl opakovaně urgován o její vydání, byl zničen při dopravní nehodě dne 15. 8. 2001. Své úvahy při hodnocení důkazního řízení podrobně rozvedl a logicky zdůvodnil. K polemice stěžovatele, vztahující se k hodnocení důkazů soudy obou stupňů a k jeho tvrzením ohledně selekce důkazů, lze v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval; ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázána na splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci, sp. zn. III. ÚS 23/93, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), které však v dané věci shledány nebyly.
K námitkám týkajícím se tvrzeného dotčení čl. 7 Listiny, čl. 8 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny je nutné připomenout, že obecné soudy údaje z ní zjištěné použily jako důkazní prostředek pouze podpůrný, který zohlednily toliko při úvahách o věrohodnosti výpovědi poškozeného V., neboť, jak uvádějí, dokazování nebylo zaměřeno na identifikaci hlasu druhé komunikující osoby. Tento fakt ostatně zdůrazňuje sám stěžovatel. Část jeho argumentace vztahující se k tvrzenému dotčení práv neztotožněné osoby na ochranu soukromého života a korespondence v důsledku zmizení kopie audiokazety z trestního spisu tak působí poněkud nesrozumitelně. Touto částí argumentace se Ústavní soud beztak nemohl zabývat s ohledem na znění ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož ústavní stížnost je prostředkem ochrany individuálních ústavně zaručených práv stěžovatele, a není proto možné podat ji jménem jiné osoby (actio popularis) nebo v případě, kdy se napadený zásah dotýká stěžovatele pouze zprostředkovaně.
Při výslechu v přípravném řízení stěžovatel záznam z kopie audionahrávky slyšel a k obsahu se do protokolu vyjádřil (č.l. 251 spisu). Stěžovateli i jeho obhájci bylo doručeno opatření, jímž byl přibrán Kriminalistický ústav v Praze jako znalec z oboru audioexpertíza a povoleno přibrání konzultanta z oboru jazykověda, kde byly formulovány otázky směřující zejména k ověření autenticity nahrávky a porovnání vzorku hlasového projevu poškozeného V. s hlasovým projevem na audionahrávce. Námitky proti opatření stěžovatel nevznesl. Stěžovatel využil svého práva a odmítl srovnávací hlasový projev poskytnout. Obsah znaleckého posudku obsahující přepis originálu audiokazety byl obhajobě nepochybně znám, neboť se k němu při hlavním líčení dne 23. 5. 2003 vyjadřovala (č.l. 515). Pořízení hlasového vzorku svědka V. bez přítomnosti právního zástupce obhajoby při samotném tomto aktu nepředstavuje dotčení práv obhajoby. V naznačeném postupu i s ohledem na využití tohoto důkazu při zjišťování skutkového stavu pouze jako důkazu podpůrného pro ověření věrohodnosti svědecké výpovědi poškozeného V. Ústavní soud dotčení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal. Očíslování části vyšetřovacího spisu tužkou, nedostatečná kontrola osob nahlížejících do spisu, procesní postup při převzetí kopie a následně originálu audiokazety, které stěžovatel zmiňuje, je jistě namístě obecnému soudu vytknout. Ústavní soud však dospěl k závěru, že tato pochybení nemohla v posuzovaném případě zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Vzhledem k výše uvedeným mezím svého přezkumu se jimi proto Ústavní soud dále nezabýval.
Další obsáhlá část stěžovatelovy ústavní stížnosti se věnuje námitce podjatosti člena senátu odvolacího soudu. Na podporu svých tvrzení stěžovatel přiložil i řadu fotografií a listin. Stěžovatelem tvrzená vada řízení spočívající ve skutečnosti, že o jeho odvolání rozhodoval člen senátu, u něhož si stěžovatel dodatečně vybavuje argumenty pro jeho možnou podjatost, spadá pod dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatel podal mimo jiné i z výše uvedeného důvodu a své námitky o jím tvrzené podjatosti soudce JUDr. M. v něm uplatnil. Nejvyšší soud ČR se v usnesení ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 3 Tdo 221/2004, námitkou zabýval a dospěl k závěru, že v případě soudce JUDr. M. zcela zjevně nejsou dány důvody pro jeho vyloučení z rozhodování věci uvedené v ustanovení §30 trestního řádu. Dovolání stěžovatele bylo citovaným usnesením odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Ústavní soud na uvedené závěry Nejvyššího soudu ČR plně odkazuje, neboť neshledal důvod se od nich odchylovat. Stěžovatel ostatně uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti nezmiňuje a v petitu jej nenapadá.
Ustanovení §48 zákona o Ústavním soudu, týkající se provádění důkazů před Ústavním soudem, je nutno interpretovat z pohledu výše zmíněného čl. 83 Ústavy, podle něhož Ústavní soud zaujímá pozici ochránce ústavnosti. Jeho funkce je tedy výrazně rozdílná ve srovnání s funkcí soudů obecných. Pro oblast dokazování z výše uvedeného plyne maxima, vést dokazování ke skutečnostem, ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj, dokazování na úrovni jednoduchého práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci (srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář, 2001, s. 177). Vzhledem k tomu, že stěžovatel, jak sám uvádí, má v úmyslu přiloženými dokumenty a fotografiemi podpořit svou polemiku stran úplnosti a správnosti hodnocení provedeného dokazování, které vedlo k rozhodnutí o vině, v němž však Ústavní soud neshledal dotčení v rovině ústavnosti, nezabýval se dále ani přiloženými listinným materiálem.
Ústavní soud tak dospěl k celkovému závěru, že procesní postup obecných soudů při zjišťování a hodnocení skutkového stavu dodržel příslušné základní ústavní i zákonné předpoklady a zásady. Oba soudy svým rozhodováním i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a zjištěným skutkovým stavem, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
K návrhu, aby Ústavní soud přikázal "vyloučit z trestního spisu audionahrávku ve lhůtě do 15 dnů po obdržení nálezu Ústavního soudu" Ústavní soud připomíná, že při výkonu svých kompetencí strážce ústavnosti musí respektovat základní principy právního státu, včetně principu zakotveného v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Kompetence Ústavního soudu při posuzování ústavní stížnosti, jsou vymezeny v ustanovení §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Z uvedených kompetencí nelze dovodit jeho oprávnění, přikázat vyloučení určitého důkazního prostředku z trestního spisu, neboť trestní spis by měl zůstat nedotčen jak po celou dobu trestního řízení, tak i po jeho skončení, z důvodu případného přezkumu v budoucnosti. Rozhodnout o vyřazení důkazních prostředků v trestním řízení může podle názoru Ústavního soudu toliko věcně, místně a funkčně příslušný soud trestní. Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než označenou část návrhového žádání stěžovatele, jež takový zásah Ústavního soudu požaduje, odmítnout podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Ústavnímu soudu pak nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve zbývající části podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Ze stejného důvodu nevyhověl návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 10. března 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v.r.
předseda senátu