ECLI:CZ:US:2005:2.US.399.04
sp. zn. II. ÚS 399/04
Usnesení
II.ÚS 399/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti a) M. B. a b) J. B., oba zastoupeni J. H., proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 2. 2004, čj. 11 C 211/2003-11, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2004, čj. 8 Co 266/2004-24, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §85 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, za účasti Okresního soudu v Opavě a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh se o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. 7. 2004 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených usnesení Okresního soudu v Opavě a Krajského soudu v Ostravě. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavní práva zakotvená v čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1, odst. 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně v souladu s §74 zákona o Ústavním soudu navrhli zrušení ustanovení §85 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Opavě, sp. zn. sp. zn. 11 C 211/2003, z něhož zjistil následující:
Stěžovatelé se žalobou, doručenou Okresnímu soudu v Opavě dne 24. 10. 2003 (kterou v průběhu řízení změnili), domáhali proti žalované ČR - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 600,-Kč s 3% úrokem z prodlení od 20. 6. 2003 do zaplacení a částky 504,-Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. 11. 2003 do zaplacení. Svou žalobu odůvodnili tím, že ačkoli Okresní soud v Opavě rozhodl ve dvou případech o vrácení soudního poplatku stěžovatelům, přes jejich výzvu tuto povinnost nesplnil. V důsledku toho jim dle jejich názoru způsobil škodu, za kterou odpovídá dle zákona o odpovědnosti státu za škodu, způsobenou při výkonu státní moci nesprávným úředním postupem. Podáním, doručeným Okresnímu soudu v Opavě dne 1. 12. 2003, vzali stěžovatelé svou žalobu v plném rozsahu zpět s tím, že jim dne 18. 11. 2003 byla vrácena částka 1.104,-Kč. Okresní soud v Opavě na tomto základě usnesením ze dne 26. 2. 2004, čj. 11 C 211/2003-11, připustil změnu žaloby (výrok I.), řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). V odůvodnění svého usnesení mimo jiné uvedl, že při rozhodování o nákladech řízení vycházel z ustanovení §146 odst. 2, věta prvá občanského soudního řádu. Dle jeho mínění nelze aplikovat větu druhou tohoto ustanovení, neboť důvodem zpětvzetí žaloby nebylo chování žalované. Za zásadní považoval skutečnost, že nelze dovodit, že pokud soud vrátil žalobcům zaplacené soudní poplatky, uspokojil jejich nárok, jenž byl žalován. Stěžovatelé podali proti výroku III. tohoto usnesení odvolání. Namítali v něm, že soud jako orgán státu jim způsobil prodlení s vrácením soudního poplatku, vyvolal tak důvodné podání žaloby, a je tedy plně procesně odpovědný za výsledek sporu. Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne 28. 4. 2004, čj. 8 Co 266/2004-24, rozhodnutí okresního soudu v napadené části potvrdil. Vyšel stejně jako soud prvního stupně z toho, že stěžovatelé se svou žalobou domáhali zaplacení částky 1.104,-Kč z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu státní moci nesprávným úředním postupem. Žalovaná žalobcům pouze vrátila částku 1.104,-Kč, která je shodou okolností stejná jako žalovaná částka, nebyl ovšem uspokojen nárok stěžovatelů z titulu náhrady škody tak, jak požadovali.
Stěžovatelé napadli rozhodnutí soudů obou stupňů, týkající se náhrady nákladů řízení, projednávanou ústavní stížností. Mají za to, že soudy ignorovaly skutečnost, že v žalobě bylo požadováno vrácení finančních částek s výslovným odkazem na příslušná usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o vrácení soudního poplatku, že soud nedodržel lhůtu k jejich vrácení, že otázka právního titulu zaplacení požadované částky je otázkou právní, jíž soud není vázán, a pokud měl za to, že věc je možné posoudit jinak, měl stěžovatele vyzvat k doplnění vylíčení rozhodných skutečností. Upozornili také na to, že usnesení o vrácení soudního poplatku není exekučním titulem, nýbrž pouze výrokem deklarujícím povinnost státu stanovenou zákonem. Mají za to, že pokud stát poruší zákonem stanovenou povinnost, stává se účastníkem soudního řízení, kde má stejná práva jako protistrana. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že postupem a rozhodnutími obou soudů byla porušena jejich ústavní práva na soudní ochranu, na rovnost účastníků a na náhradu škody. Současně mají za to, že ustanovení §85 odst. 4 občanského soudního řádu porušuje jejich ústavní právo na soudní ochranu nezávislým a nestranným soudem, neboť podle jejich přesvědčení nelze zákonem založit místní příslušnost k rozhodování o sporu toho soudu, jehož jednáním byl spor vyvolán.
Ústavní soud požádal dle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu o vyjádření k ústavní stížnosti účastníky řízení.
Okresní soud v Opavě ve svém vyjádření odmítl tvrzení stěžovatelů, že by napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejich ústavních práv. Odkázal na odůvodnění usnesení, z něhož jsou zřejmé důvody, jimiž se při posuzování věci řídil. Upozornil na to, že ustanovení §118a občanského soudního řádu upravuje poučovací povinnost soudu při jednání, v projednávaném případě byla ovšem žaloba vzata zpět dříve, než bylo ve věci jednáno. Navrhl, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako neopodstatněnou.
Krajský soud v Ostravě vyslovil přesvědčení, že svým rozhodnutím neporušil žádné ústavní právo stěžovatelů. Jednalo se o žalobu proti státu, o níž rozhodují zcela běžně obecné soudy podle pravidel o místní a věcné příslušnosti. Stran věci samé zdůraznil, že nebylo žalováno na vrácení soudního poplatku, ale na náhradu škody, která měla být představována nevrácením soudního poplatku. Podstatné je, že o vrácení soudních poplatků již bylo předtím rozhodnuto, a nebylo možno zaměňovat žalobu na náhradu škody se žádostí o vrácení soudních poplatků. Po obsahové stránce se jedná o dva rozdílné nároky. Nebylo tedy možno dovodit, že žaloba byla podána důvodně. Poučovací povinnost soudu nepřicházela v úvahu, neboť řízení bylo zastaveno pro zpětvzetí žaloby. Stěžovatelé byli navíc zastoupeni advokátem.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s rozhodnutím obecných soudů ve věci náhrady nákladů řízení, konkrétně s aplikací ustanovení §146 odst. 2, věta prvá občanského soudního řádu.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. nepublikovaná usnesení IV. ÚS 10/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 598/03, III. ÚS 597/04). Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním zákonem.
Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. nepubl. usnesení II. ÚS 202/01), což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole (srov. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). Takové porušení však v daném případě shledáno nebylo.
Jak vyplývá z odůvodnění napadených usnesení, obecné soudy se otázkou nákladů řízení přiměřeným způsobem zabývaly a své závěry o procesním zavinění stěžovatelů (jež se odrazily v aplikaci ustanovení §146 odst. 2 věta prvá občanského soudního řádu) logicky a řádně odůvodnily. Pohybovaly se přitom v mezích příslušných zákonných ustanovení. Ústavní soud neshledal v jejich postupu nic libovolného či svévolného, což by jedině mohlo vést k závěru o porušení ústavních kautel. Pouhá skutečnost, že nebyly shledány důvody pro aplikaci ustanovení §146 odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu, což stěžovatelé subjektivně pociťují jako nespravedlivé, není způsobilá zasáhnout do jejich ústavně garantovaných práv na soudní ochranu a na rovnost účastníků řízení. Nad to má i Ústavní soud za to, že nelze zaměňovat po obsahové stránce dva odlišné nároky, a to nárok na náhradu škody a nárok na vrácení soudních poplatků. Za situace, kdy stěžovatelé žalobou požadovali náhradu škody, jež jim měla vzniknout nevrácením soudních poplatků, a chtěli i ušlé úroky z prodlení, nebylo možné při rozhodování o náhradě nákladů řízení v souvislosti se zastavením řízení dle §96 odst. 1, 2 a 4 občanského soudního řádu dovodit, že vrácením soudních poplatků byl plně uspokojen jejich nárok na náhradu škody včetně příslušenství. Soudy proto nepochybily, když otázku, kdo z účastníků zavinil zastavení řízení o žalobě na náhradu škody, posuzovaly výlučně z procesního hlediska. Poučovací povinnost soudu dle §118a odst. 2 občanského soudního řádu, na niž stěžovatelé v ústavní stížnosti upozorňují, nepřicházela v úvahu, neboť toto ustanovení upravuje poučovací povinnost při jednání, a v projednávaném případě byla žaloba vzata zpět dříve, než bylo ve věci jednáno.
Ze shora vyložených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Jestliže bylo o ústavní stížnosti rozhodnuto odmítavým výrokem, musí se tento výrok promítnout i do návrhu na zrušení ustanovení §85 odst. 4 občanského soudního řádu. Jak již Ústavní soud dříve dovodil (srov. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, č. 22), je-li samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu a návrh na zrušení příslušného ustanovení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v.r.
předseda senátu