ECLI:CZ:US:2005:2.US.400.04
sp. zn. II. ÚS 400/04
Usnesení
II.ÚS 400/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti M. K. a A. S., oba zastoupeni JUDr. J. D., proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2004, č.j. 28 Cdo 320/2004-706 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2003, č.j. 19 Co 264/2003-619, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu bylo dne 1. 7. 2004 doručeno podání stěžovatelky, označené jako ústavní stížnost proti rozsudkům, č.j. 11C 641/93 a č.j. 28 Cdo 320/2004-706, ze dne 20. 4. 2004, ve kterém vyjadřovala nesouhlas s právními závěry soudů ve věci, týkající se patrně restitučního nároku projednávaného pod uvedenými spisovými značkami. Podání nemělo náležitosti návrhu na zahájení řízení, stěžovatelce proto byla zaslána výzva k odstranění vad návrhu, ve které byla obecně poučena o podmínkách, za nichž je podle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu) možné podat návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem a o povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v podání k Ústavnímu soudu požadovala ustanovení advokáta jak pro sebe, tak pro svého otce A. S., kterého zastupuje jako obecná zmocněnkyně, byla ve výzvě k odstranění vad návrhu poučena i o tom, že ústavní stížnost nelze podávat za jiného, či jménem jiné osoby, neboť ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ve lhůtě určené pro odstranění vad bylo Ústavnímu soudu doručeno "zdůvodnění ústavní stížnosti", vypracované JUDr. J. D., ve kterém byli jako stěžovatelé uvedeni M. K. a A. S. a bylo upřesněno, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Nejvyššího soudu, č.j. 28 Cdo 320/2004-706, ze dne 20. 4. 2004 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2003, č.j. 19 Co 264/2003-619. K podání byla přiložena plná moc vystavená M. K. dne 28. 7. 2004 a A. S. dne 30. 7. 2004 a rovněž byl dodán ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího soudu.
Z tohoto rozsudku Ústavní soud zjistil, že jím bylo rozhodnuto o dovolání podaném jednak A. S. proti výroku rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2003, č.j. 19 Co 264/2003-619, kterým (poté co ve věci bylo několikrát rozhodováno) byl zamítnut jeho návrh na přechod vlastnického práva k jedné polovině specifikovaných nemovitostí, a jednak o dovolání žalovaných proti výroku krajského soudu, kterým bylo vyhověno návrhu stěžovatelky a rozhodnuto, že na ni přechází vlastnické právo k jedné polovině specifikovaných nemovitostí. Dovolání podané A. S. bylo rozhodnutím Nejvyššího soudu zamítnuto a dovolání podané žalovanými bylo odmítnuto pro opožděnost. (Nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp.zn. III. ÚS 332/04, byl rozsudek Nejvyššího soudu ve výroku o odmítnutí dovolání, podaném žalovanými, zrušen.)
Je tedy zřejmé, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu nebylo o dovolání stěžovatelky vůbec rozhodováno, neboť stěžovatelka za situace, kdy jejímu návrhu bylo rovněž napadeným rozsudkem krajského soudu vyhověno, dovolání nepodala. Nebyla proto účastníkem dovolacího řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo a rozhodnutím Nejvyššího soudu ani nemohlo dojít k zásahu do jejích základních práv a svobod. (Stejně tak jako rozhodnutím krajského soudu, jímž bylo jejímu návrhu vyhověno.) Za těchto okolností je její ústavní stížnost nepřípustná, neboť nejsou splněny podmínky ustanovení §72 zákona o Ústavním soudu.
Pokud stěžovatelka hodlala podat ústavní stížnost jménem svého otce, kterého v řízení před obecnými soudy (mimo řízení o dovolání) zastupovala jako obecná zmocněnkyně, je nutno takový návrh hodnotit jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Ústavní stížnost je totiž oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost, která představuje individuální prostředek ochrany základních práv a svobod, je tedy oprávněn podat jen sám jednotlivec, který je jejich nositelem a do jehož práv mělo být zasaženo. Je nepřípustné, aby se ochrany základních práv a svobod domáhala za jednotlivce (za účastníka řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí) jakákoliv třetí osoba, byť se jedná o obecného zmocněnce, který zájmy stěžovatele hájil v předchozích řízeních před soudem prvého a druhého stupně či osobu příbuzensky nebo jinak spojenou s účastníkem řízení. Ústavní stížnost podaná v daném případě stěžovatelkou by totiž stavěla ústavní stížnost do pozice actio popularis, kterou bezpochyby není, jak ostatně potvrzuje dosavadní judikatura Ústavního soudu (srov. např. usnesení ve věch sp.zn. II.ÚS 246/96, sp. zn. I. ÚS 462/03, sp. zn. II. ÚS 340/03, sp. zn. IV.ÚS 325/04).
Návrh zpracovaný JUDr. J. D., označený jako zdůvodnění ústavní stížnosti, který by bylo možno hodnotit jako vlastní ústavní stížnost A. S., zastoupeného tímto advokátem, proti shora uvedeným rozhodnutím, byl podán k poštovní přepravě dne 17. 8. 2004. Vzhledem k tomu, že rozsudek o zamítnutí dovolání byl, jak Ústavní soudu ověřil ze soudního spisu, právnímu zástupci A. S. doručen dne 7. 5. 2004, jedná se o návrh podaný po uplynutí 60ti denní lhůty stanovené zákonem o Ústavním soudu pro podání ústavní stížnosti.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou a dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2005
JUDr. Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj