ECLI:CZ:US:2005:2.US.401.04
sp. zn. II. ÚS 401/04
Usnesení
II.ÚS 401/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. K. K., zastoupené JUDr. J. K., směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. dubna 2004, č. j. 32 Odo 895/2003-60, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2003, č. j. 51 Co 446/2002-36, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. srpna 2002, č. j. 38 C 81/2002-21, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. srpna 2002, č. j. 38 C 81/2002-21, byla žalované (stěžovatelce) stanovena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 29.723 Kč a náklady řízení do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalovaná v odporu proti platebnímu rozkazu ve stanovené lhůtě neuplatnila žádná konkrétní skutková tvrzení proti žalobě, takže je nelze považovat za vyjádření k žalobě ve smyslu ustanovení §114b občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Ve svém podání toliko vyjádřila výhrady k procesnímu postupu soudu a polemiku k výši pojistné částky za byt. Protože byly splněny předpoklady ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř., rozhodl soud prvního stupně rozsudkem pro uznání.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. ledna 2003, č. j. 51 Co 446/2002-36, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovanou zavázal nahradit žalobci náklady odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že žaloba nevykazovala vady a byly v ní rovněž označeny důkazy, jichž se žalobce dovolával. Nesplnění povinnosti uložené žalobci v ustanovení §79 odst. 2 o. s. ř., podle kterého má žalobce povinnost připojit k žalobě listinné důkazy, není v žádném případě důvodem pro zastavení nebo odmítnutí žaloby. Nepřipojení listinných důkazů k žalobě nebránilo tomu, aby mohl být vydán za splnění podmínek ustanovení §114b o. s. ř. ve spojení s ustanovením §153a o. s. ř. rozsudek pro uznání.
Následné dovolání žalované bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. dubna 2004, č. j. 32 Odo 985/2003-60, jako nepřípustné odmítnuto. Dovolací soud zdůraznil, že postup odvolacího soudu byl správný, neboť podle uznání nebo podle fikce uznání soud rozhoduje bez ohledu na to, zda jsou tvrzení žalobce podložena důkazy, zda dosavadní výsledky prokazují oprávněnost nároku, nebo zda se jeví požadavky žalobce jako neodůvodněné. Nepřipojení listinných důkazů k žalobě není vadou, která by bránila pokračovat v řízení, a tudíž byl splněn předpoklad řádné žaloby pro vydání rozsudku pro uznání.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve podrobně zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy. V ústavněprávní rovině namítala, že uvedenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, zakotvené zejména v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vyjádřila přesvědčení, že žaloba musí obsahovat nejen vylíčení rozhodujících skutečností a označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, ale musejí k ní být připojeny i listinné důkazy ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 o. s. ř. Podle stěžovatelky nelze právo na spravedlivý proces podřizovat postulátu efektivnosti a rychlosti řízení. Připojení listinných důkazů nezávisí na vůli žalobce, ale je mu stanoveno jako povinnost zákonem. Posouzení, zda se jedná o žalobu způsobilou k projednání či nikoli, spadá do kategorie volného hodnocení důkazů, ale tato zásada neznamená libovůli, nýbrž je výsledkem složité duševní činnosti a tvoří se logickým úsudkem soudu.
Obvodní soud pro Prahu 4 ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že bylo postupováno v souladu s o. s. ř., a nebylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu. Ve zbytku odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a rozhodnutí odvolacího soudu.
Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření nesouhlasil s tvrzeními stěžovatelky obsaženými v ústavní stížnosti. Uvedl, že svůj postup považuje za správný a v souladu s Ústavou, Listinou i procesními předpisy. V podrobnostech odkázal na spis Obvodního soudu pro Prahu 4.
Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení konstatoval, že závěr, že nepřipojení listinných důkazů k žalobě není vadou, která by bránila pokračovat v řízení, a tudíž byl v daném případě splněn předpoklad řádné žaloby pro vydání rozsudku pro uznání, je správný a konstantně judikovaný Nejvyšším soudem.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
V daném případě stěžovatelka namítala především skutečnost, že obecné soudy vydaly rozsudek pro uznání, aniž by byly splněny podmínky pro jeho vydání, zejména proto, že žaloba neobsahovala připojené listinné důkazy k prokázání tvrzení žalobce. Ze spisu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 81/2002, který si Ústavní soud vyžádal pro posouzení věci, se podává, že žaloba obsahovala všechny náležitosti stanovené v ustanovení §79 o. s. ř., a tedy mj. obsahovala i označení důkazů. Na základě této žaloby byl vydán platební rozkaz (č. l. 12 vyžádaného spisu), který stěžovatelka napadla odporem. V usnesení soudu prvního stupně (č. l. 13 vyžádaného spisu), které doprovázelo platební rozkaz, byla stěžovatelka vyzvána k vyjádření a poučena o následcích pro případ, že se ve lhůtě nevyjádří. V následném odůvodnění odporu stěžovatelka uvedla, že žalobce svá tvrzení nedoprovodil listinnými důkazy, a proto žaloba vykazuje vady ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 o. s. ř. Kromě toho, že se stěžovatelka "pozastavila" nad tím, že žalobce pojistil byt na poměrně vysokou částku, což dovozovala z pojistného ve výši 2.848 Kč, neuvedla konkrétně žádné další skutečnosti, kterými by tvrzení žalobce korigovala, či vyvrátila.
Rozsudek pro uznání lze vydat, jsou-li splněny předpoklady, stanovené v ustanovení §153a o. s. ř. Neuzná-li žalovaný byť jen zčásti nárok žalobce, je povinen ve svém vyjádření vylíčit rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a to v takovém rozsahu, v jakém nárok žalobce neuznal. Vyjádření musí alespoň v základních obrysech obsahovat vylíčení těchto rozhodujících skutečností. Samotné procesní námitky proti žalobě nepostačují.
Vzhledem k tomu, že vyjádření stěžovatelky obsahovalo pouze polemiku s tvrzením žalobce o výši pojistného a procesní námitky ohledně nepředložených listinných důkazů, nelze za této situace považovat postup obecných soudů za rozporný s procesními předpisy a potažmo i s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolávala.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 25. ledna 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu