ECLI:CZ:US:2005:2.US.402.02
sp. zn. II. ÚS 402/02
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Miloslava Výborného - ze dne 19. ledna 2005 sp. zn. II. ÚS 402/02 ve věci ústavní stížnosti D. J. proti rozsudku Okresního soudu v Chebu z 10. 10. 2000 sp. zn. 9 C 54/99 ve znění doplňujícího rozsudku z 10. 8. 2001, jímž bylo stěžovatelce uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi peněžitou částku s příslušenstvím, a proti potvrzujícímu rozsudku Krajského soudu v Plzni z 28. 3. 2002 sp. zn. 10 Co 721/2001.
Rozsudek Okresního soudu v Chebu č. j. 9 C 54/99-20 ze dne 10. 10. 2000 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 10. 8. 2001 ve výrocích sub I a III a rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 10 Co 721/2001 ze dne 28. 3. 2002 se zrušují.
V části napadající výrok sub II rozsudku Okresního soudu v Chebu č. j. 9 C 54/99-20 ze dne 10. 10. 2000 se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, rozsudkem Okresního soudu v Chebu č. j. 9 C 54/99-20 ze dne 10. 10. 2000 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 10. 8. 2001 jí bylo uloženo zaplatit Jiřímu K. (vedlejší účastník) částku 33 000 Kč s příslušenstvím s ohledem na smluvní vztah tohoto vedlejšího účastníka a stěžovatelky, která jako majitelka cestovní kanceláře měla s ním uzavřít smlouvu o obstarání věci podle ustanovení §733 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."), kdy jejím předmětem byl zahraniční zájezd pro tři osoby v ceně 33 000 Kč. Stěžovatelka tento zájezd zajišťovala pro cestovní kancelář P., na jejíž majetek však byl následně prohlášen konkurs. Podle názoru okresního soudu však stěžovatelka nevystupovala jako zástupce jiné cestovní kanceláře, ale jednala jménem své cestovní kanceláře, a jestliže důvod zaplacení odpadl, byla stěžovatelka povinna vrátit vedlejšímu účastníku plnění podle §451 odst. 1 a 2 obč. zák. K jejímu odvolání pak Krajský soud v Plzni svým rozsudkem sp. zn. 10 Co 721/2001 ze dne 28. 3. 2002 rozsudek soudu první instance potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že se nikdy nezavázala, že vedlejším účastníkům zajistí pobytový zájezd, ale pouze jednala jménem cestovní kanceláře P., s. r. o., a vedlejší účastníci si museli být vědomi toho, že je pouze zprostředkovatelem mezi klienty a cestovní kanceláří P. K těmto skutečnostem předložila stěžovatelka obecným soudům řadu důkazů a několikrát se v tomto směru k celé problematice písemně vyjádřila. Ze všech těchto důkazů je podle názoru stěžovatelky zřejmé, že je pouze osobou, která se zavázala zajistit vedlejším účastníkům rezervaci pobytového zájezdu, a vedlejší účastníci věděli o tom, že stěžovatelka jedná pouze jako osoba zmocněná jednat jménem cestovní kanceláře P. Soudy však podle názoru stěžovatelky nezhodnotily důkazy tak, jak měly, a zákon vyložily extenzivně, aby mohl být použit ve prospěch vedlejších účastníků. Napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena její základní práva zaručená v čl. 10 odst. 1 Listiny, neboť jimi byla označena za osobu, která se bezdůvodně obohatila na úkor třetích osob, když od klientů vybrala peníze a vlastní vinou slibované služby nezajistila. Je tak v místě podnikání vnímána jako osoba nedůvěryhodná a došlo ke značnému zásahu do jejího základního práva na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrany jména. Dále došlo napadenými rozhodnutími i k zásahu do jejího základního práva na spravedlivý proces, a porušení tak ustanovení čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny, když oba soudy svým naprosto extenzivním výkladem zákona ve prospěch jedné ze stran sporu porušily zásadu spravedlivého soudního řízení. Stěžovatelka proto navrhuje, aby Ústavní soud s ohledem na výše uvedené důvody ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Chebu sp. zn. 9 C 54/99 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Okresního soudu v Chebu a Krajského soudu v Plzni.
Ve svém vyjádření Krajský soud v Plzni pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 28.3. 2002 a ponechal rozhodnutí na uvážení Ústavního soudu. Okresní soud v Chebu se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
K ústavní stížnosti se vyjádřili vedlejší účastníci, kteří nejprve upozornili na skutečnost, že v řízení před obecnými soudy uváděli adresu v A., K. ul. 47, na níž bydlí i v současné době, a nikdy se nezdržovali na adrese uvedené stěžovatelkou v ústavní stížnosti, což způsobilo, že stejnopis ústavní stížnosti jim byl doručen opožděně. Ve svém vyjádření vedlejší účastníci poukazují na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, ve kterých tento soud vyslovil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a nepřísluší mu pozice další soudní instance. K tvrzení stěžovatelky stran dotčení čl. 96 Ústavy napadenými rozhodnutími vedlejší účastníci uvádějí, že stěžovatelka konkrétně nespecifikuje žádné skutečnosti, na základě nichž by bylo možné dospět k závěru o porušení ústavního principu, že všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva. Rovněž k porušení čl. 10 odst. 1 Listiny spočívajícího v tom, že stěžovatelka měla být označena za osobu, která se bezdůvodně obohatila na úkor třetích osob, nemohlo podle jejich názoru rozhodováním soudů o právech účastníků řízení dojít. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, pak vedlejší účastníci nesouhlasí s argumentací stěžovatelky poukazující na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 474/2000. Daný případ nelze řešit ryze formalisticky bez ohledu na všechny okolnosti případu, kdy požadavek stěžovatelky na zcela formální posouzení věci výlučně z jejího pohledu, tedy že vedlejší účastníci museli vědět o tom, že stěžovatelka jednala pouze jako osoba zmocněná jednat jménem P., by zcela odporoval obecnému požadavku na spravedlnost. Obecný soud při svém rozhodnutí musel na základě provedeného dokazování posoudit skutečnou vůli stran v okamžiku uzavírání smlouvy a přitom přihlížel i k ochraně dobré víry vedlejších účastníků. Řešení daného sporu nabízí dvě možné varianty, přičemž podle názoru vedlejších účastníků dosud provedeným důkazům zcela odpovídá pouze druhá z jimi uvedených variant, podle níž ke vzniku smluvního vztahu došlo jen mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou, která vystupovala výlučně jménem svým a závazek plnila prostřednictvím svých smluvních partnerů. Tento názor pak vedlejší účastníci dokládají důkazy, které vyšly při jednání obecných soudů najevo, a argumentují příslušnými ustanoveními obč. zák. a zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k uvedeným důvodům vedlejší účastníci navrhují, aby Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, přičemž souhlasí s tím, aby Ústavní soud upustil od ústního jednání ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje, když v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu byla s účinností od 22. 6. 2004 tato ústavní stížnost přidělena soudkyni JUDr. Michaele Židlické. Podle téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátu, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud konstatoval, že základní námitka stěžovatelky vztahující se k meritu ústavní stížnosti se týká skutkových a právních závěrů, které obecné soudy vyvodily z provedeného dokazování a v jejichž důsledku pak byla dotčena stěžovatelkou tvrzená její základní práva. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, shodně jako již v mnoha svých rozhodnutích, že není součástí soustavy obecných soudů, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, dotčena její základní práva a svobody. Protože se navrhovatelka ve své ústavní stížnosti dovolává ochrany svých základních práv zaručených jí v čl. 96 odst. 1 Ústavy a v čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí a dospěl k názoru, že návrh je důvodný.
Z připojeného spisového materiálu se konstatuje, že stěžovatelka jako osoba třetí zprostředkovala dne 6. 3. 1997 uzavření smlouvy o obstarání věci podle ustanovení §733 obč. zák. (tj. ještě před novelou obč. zák. provedenou zákonem č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, jíž byl nově zaveden institut tzv. cestovní smlouvy) s vedlejším účastníkem Jiřím K., a to zájezdu, který si vedlejší účastník vybral z dříve od stěžovatelky zapůjčeného katalogu cestovní kanceláře P. Smlouva byla uzavřena na předtištěném formuláři s logem cestovní kanceláře P. a její adresou a svým podpisem na předtisku přihlášky Jiří K. potvrdil, že je seznámen se všeobecnými podmínkami poskytování zájezdů uvedenými v katalogu zájezdů cestovní kanceláře P. na léto 1997 (viz č. l. 15, 16, 17 a 18 spisu). Podle těchto všeobecných podmínek vzniká vztah mezi účastníkem zájezdu a cestovní kanceláří P. na základě písemné smlouvy, a to řádným vyplněním a podpisem přihlášky - objednávky zájezdu zákazníkem a jejím potvrzením P., což bylo učiněno podepsáním přihlášky dne 6. 3. 1997 a dne 11. 3. 1997 po jejím potvrzení cestovní kanceláří P. zaplacením zálohy ve výši 10 700 Kč. Dne 17. 6. 1997 pak Jiří K. zaplatil zbývajících 22 300 Kč, což činí dohromady žalovanou částku. Poté, co se Jiří K. dověděl o finančních problémech cestovní kanceláře P., požádal stěžovatelku doporučeným dopisem, doručeným stěžovatelce dne 18. 8. 1997, o vrácení zaplacené ceny zájezdu a posléze se on a jeho manželka jako navrhovatelé obrátili se svou žalobou na vrácení předmětné částky na soud.
Po provedeném řízení dospěl prvoinstanční soud k závěru, že žaloba je důvodná jen pokud jde o vedlejšího účastníka Jiřího K. (žalobce), který byl jako jediný ve smluvním vztahu s žalovanou (stěžovatelkou), pokud pak jde o druhého vedlejšího účastníka - Jiřinu K. (žalobkyni), neshledal ji aktivně legitimovanou v daném sporu a její žalobu, kterou se spolu s Jiřím K. domáhala zaplacení žalované částky, zamítl. K podanému odvolání žalované (stěžovatelky) Krajský soud v Plzni svým rozsudkem rozsudek soudu první instance ve výroku I a III potvrdil a uložil žalované nahradit žalobci náklady odvolacího řízení.
Podle §733 obč. zák. se smlouvou o obstarání věci obstaratel zavazuje objednateli obstarat určitou věc, a to i prostřednictvím jiné osoby. Objednatel je povinen obstarateli za obstarání věci poskytnout odměnu. Stěžovatelka měla s cestovní kanceláří P. uzavřenou smlouvu o spolupráci při nabídce a prodeji zahraničních zájezdů organizovaných P. V této smlouvě se zavázala nabízet přes katalog zájezdů CK P. jeho zájezdy a jeho jménem zájezdy prodávat (č. l. 18), a to za provizi v případě úspěšného zprostředkování zájezdu. V posuzovaném případě tedy stěžovatelka vystupovala, jak se podává ze shora uvedených skutečností, jako zástupce (zmocněnec) cestovní kanceláře P., přičemž v případě uzavření smlouvy o obstarání zájezdu podle §733 obč. zák. zákon nevylučuje, aby obstaratel využil služeb třetí osoby (např. jiné cestovní kanceláře ), a objednatel zůstává i tehdy v právním vztahu pouze s obstaratelem (viz k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002 sp. zn. 25 Cdo 576/2000). Argumentace vedlejších účastníků k této otázce v průběhu soudního řízení, že logo společnosti P. na přihlášce chápali jako propagaci a že je nezajímalo, kdo u daného zájezdu zajišťuje dopravu, ubytování a stravování, se jeví jako nepřípadná a Ústavní soud považuje za vhodné připomenout obecnou zásadu občanského práva "právo svědčí bdělým". Pokud pak vedlejší účastník připomíná nejasnosti v souvislosti s formulací smlouvy, bylo na něm, aby tyto nejasnosti při uzavírání smlouvy odstranil.
Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí zabýval stanovením podmínek, za jejichž splnění nesprávná aplikace jednoduchého práva nebo nesprávná realizace důkazního řízení ze strany obecných soudů má za následek porušení základních práv a svobod [viz např. sp. zn. III. ÚS 74/02 a sp. zn. IV. ÚS 570/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 28, nález č. 126, str. 85; svazek 33, nález č. 91, str. 377]. Mezi těmito případy je třeba ve vztahu k posuzované věci uvést co do ústavněprávní relevance případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Obecné soudy se v dané věci dostatečně nezabývaly otázkou právního charakteru uzavřené smlouvy o obstarání zájezdu, a tedy otázkou subjektu, s nímž objednateli vznikl uzavřením smlouvy o obstarání zájezdu závazkový vztah. Zákon nevylučuje, aby obstaratel využil služeb třetí osoby k tomu, aby tato osoba jako prodejce jeho jménem a na jeho účet zprostředkovala uzavření smlouvy o obstarání zájezdu s objednatelem, jak tomu bylo s ohledem na shora uvedená skutková zjištění v posuzovaném případě. Ze stejných úvah vycházel Ústavní soud při posouzení věci i v dalších obdobných případech [sp. zn. II. ÚS 474/2000 (Sbírka rozhodnutí, svazek 23, nález č. 119, str. 171) a sp. zn. III. ÚS 460/2000 (nepublikované usnesení)].
S ohledem na výše uvedenou argumentaci dospěl Ústavní soud k závěru, že učiněné právní závěry obecných soudů, o něž opíraly svá rozhodnutí v posuzované věci, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a svým důsledkem znamenají dotčení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces, zaručeného jí v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Současně Ústavní soud v těchto vadných právních závěrech shledal i zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví zaručeného jí čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Ústavní soud shledal ústavní stížnost důvodnou a ústavní stížnosti v podstatné části vyhověl, když napadený rozsudek Okresního soudu v Chebu č. j. 9 C 54/99-20 ze dne 10. 10. 2000 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 10. 8. 2001 ve výrocích sub I a sub III, jakož i rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 10 Co 721/2001 ze dne 28. 3. 2002 podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. zrušil.
Pokud ústavní stížnost směřovala rovněž proti výroku sub II rozsudku Okresního soudu v Chebu, byla v této části odmítnuta. Ve vztahu k tomuto výroku měla totiž stěžovatelka před Okresním soudem v Chebu materiální úspěch, takže v tomto rozsahu byl návrh podán někým zjevně neoprávněným [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Pokud pak stěžovatelka v ústavní stížnosti shledává dotčení rovněž jejího základního práva na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a jméno (čl. 10 odst. 1 Listiny), nepovažoval Ústavní soud za nutné po shora uvedeném zjištění porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces se těmito jejími dalšími námitkami zabývat.