ECLI:CZ:US:2005:2.US.412.04
sp. zn. II. ÚS 412/04
Usnesení
II.ÚS 412/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. K. V. S., proti rozsudku Městského soudu Praze, č.j. 19 Co 200/2003-285, ze dne 6. 7. 2003 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp.zn. 20 C 11/99, ze dne 16. 1. 2003, a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - průtahům v řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 20 C 11/99, za účasti Městského soudu Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a aby Obvodnímu soudu pro Prahu 4 bylo uloženo dále nepokračovat v průtazích v řízení.
V ústavní stížnosti uvádí, že žalobou vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 20 C 11/99, se domáhal po odpůrkyni zaplacení částky 369 000 Kč s přísl. a vydání movitých věcí specifikovaných v žalobě, nebo zaplacení částky 588 177 Kč (jednalo se o jeho finanční prostředky a movité věcí, které si žalovaná neprávem ponechala po ukončení jejich soužití). V této věci bylo provedeno obsáhlé dokazování a uskutečnila se 4 jednání. V okamžiku, kdy se stěžovatel domníval, že se dokazování chýlí ke konci, bylo dne 19. 9. 2001 vydáno usnesení, kterým byla projednávaná věc sloučena z důvodu hospodárnosti řízení s žalobou projednávanou u téhož soudu pod sp. zn. 20 C 33/2000, jíž se po žalované domáhal zaplacení částky 830 377 Kč. (Částka představovala náklady, které vynaložil na údržbu a rekonstrukci bytu žalované).
Stěžovatel namítá, že spojením řízení došlo ke kontraproduktivní koncentraci řízení, což se odrazilo v délce řízení. Ve věci byl vynesen pouze částečný rozsudek přesto, že občanský soudní řád takové jednání zakazuje. Stěžovatel byl zkrácen v možnosti dokazování, neboť někteří svědci, vyslechnutí v první věci, nebyli vyslechnuti v druhé věci. Soud nakládal s jeho žalobními návrhy svévolně a jeho postupem došlo k porušení práva na spravedlivý proces a zásady rovnosti zbraní. Soud prováděl záznam z jednání pouze v diktafonové podobě, nikoliv formou zápisu a žalovaná tak mohla zpochybnit svou předchozí výpověď. Usnesení o sloučení věci právní zástupkyně obdržela až 11. 10. 2001. V mezidobí však došlo k jednání u soudu (dne 4. 10. 2001), kde došlo k upřesnění žalobního petitu, vedeného pod sp.zn. 20 C 11/99 a byla připuštěna změna žalobního návrhu. Tímto postupem se stala věc zmatečnou a obtížně přezkoumatelnou.
Stěžovatel se cítí být poškozen tím, že soud zcela ignoroval finanční přínosy a fyzickou práci, kterou za žalovanou odvedl a odmítá mu přiznat to, co ze svého ve prospěch žalované vynaložil. Vyjadřuje nesouhlas s právními závěry soudu, zejména pokud jde o názor, že práce spojené s domem a bytem žalované, které stěžovatel provedl, byly práce na majetku třetí osoby - družstva, které byt vlastnilo. Prospěch z investic a práce stěžovatele nepochybně vznikl žalované (následně došlo k převodu bytu do osobního vlastnictví).
Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v odůvodnění rozhodnutí se námitkami stěžovatele týkajícími se spojení věci a vydání částečného rozsudku zabýval, přičemž neshledal, že by řízení trpělo vadou, pro kterou by bylo nutné rozhodnutí soudu I. stupně zrušit.
Z obsahu připojených spisů Obvodního soudu pro Prahu 4, sp.zn. 20 C 11/99 a sp. zn. 20 C 33/2000, Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím soudu prvého stupně bylo žalované (částečným rozsudkem) uloženo, aby vydala stěžovateli v rozsudku specifikované movité věci a byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 369 000 Kč s přísl. a na zaplacení částky 830 377 Kč s přísl. Soud po provedeném dokazování rozhodl částečným rozsudkem ohledně movitých věcí, u nichž bylo nepochybně zjištěno, že jsou ve vlastnictví žalobce a nacházejí se v bytě žalované. Rozhodnutí o zbytku požadovaných věcí ponechal konečnému rozhodnutí, neboť objasnění sporných skutečností vyžaduje další dokazování. Pokud jde o finanční částky, dospěl soud k závěru, že žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně neobohatila, neboť částku 369 000 Kč stěžovateli vrátila. Ohledně požadavku na zaplacení 830 377 Kč z důvodu prováděných prací soud uvedl, že žalobce práce prováděl v době, kdy s žalovanou žil ve společné domácnosti a žalovaná je kompenzovala výkonem jiných činností. V partnerském vztahu každý vykonává práce při chodu domácnosti v rámci svých možností a schopností a není v souladu s dobrými mravy vůči sobě z tohoto důvodu uplatňovat jakékoliv nároky. Pracemi v domě a na úpravách bytu se žalovaná jako nevlastník nemovitosti obohatit nemohla. Stěžovatel neprokázal, že by za žalovanou plnil nějaké povinnosti, neboť nájemce bytu není povinen provádět práce na opravách či údržbě domu. Odvolací soud se se závěry soudu prvého stupně ztotožnil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele usnesením ze dne 27. 4. 2004 odmítl jako nepřípustné. Usnesení Nejvyššího soudu není ústavní stížnosti napadeno.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými spisy Obvodního soudu pro Prahu 4 z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Námitky stěžovatele je možno rozdělit na námitky týkající se procesního postupu soudu, námitky týkající se právních závěrů soudů a námitky týkající se průtahů řízení.
Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo spojením projednávaných věcí týkajících se týchž účastníků a skutkově spolu souvisejících k stěžovatelem namítanému porušení práv. Uvedený procesní postup občanský soudní řád umožňuje a posouzení jeho vhodnosti v konkrétní projednávané věci spadá výhradně do pravomoci obecného soudu. Postup soudu, týkající se způsobu vedení řízení, zůstává zcela bez vlivu na rozhodnutí ve věci samé a není tak podle přesvědčení Ústavního soudu způsobilý zasáhnout do ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává. Věc se ani nestala zmatečnou tím, že při jednání konaném dne 4. 10. 2001 došlo (na návrh stěžovatele) k připuštění změny-upřesnění žalobního návrhu. I po upřesnění návrhu a spojení věcí bylo zřejmé, jaké nároky stěžovatel uplatňuje, a o všech jeho žalobních návrzích bylo i soudy jednáno. Vyhotovení protokolu o jednání za pomoci diktafonu v občanském soudním řízení pak umožňuje vyhl. č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále soudům sice vytýká, že spojením projednávaných věcí byl zkrácen v možnosti dokazování, avšak jeho tvrzení zůstává v obecné rovině, neboť neuvádí, které konkrétní důkazy nebyly provedeny, kteří svědci nebyli vyslechnuti, v jakém směru zůstala věc neobjasněna apod.
V řízení o ústavních stížnostech přitom lze co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů získaných a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případy důkazů opomenutých a konečně případy svévolného hodnocení provedených důkazů. Žádný z těchto nedostatků však nebyl zjištěn a konečně ani stěžovatelem konkrétně tvrzen.
Podstata ústavní stížnosti tkví v nesouhlasu s právními závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly a domáhá se, aby Ústavní soud věc jinak posoudil a vyvodil odlišné právní závěry, čímž však staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud obdobně jako v řadě svých předchozích rozhodnutí uvádí, že není soudem nadřízeným obecným soudům a do jejich rozhodovací pravomoci je oprávněn zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů (srov. např. usnesení sp.zn.II ÚS 81/95). Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí, pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená zejména v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem, a to i kdyby by měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil.
Z obsahu soudního spisu je zřejmé, že ve věci bylo provedeno obsáhlé a podrobné dokazování, z něhož byl dostatečným způsobem zjištěn skutkový stav věci, opravňující soudy k přijetí rozhodnutí. Obecné soudy pak svá rozhodnutí v souladu s ust. §157 o.s.ř. řádně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud ani nezjistil, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, kdy pouze z tohoto důvodu by bylo možno považovat napadená rozhodnutí za protiústavní a opravňující zásah Ústavního soudu.
Pokud stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s názorem soudu, dle kterého jím provedené práce byly pracemi na majetku družstva, a poukazuje na to, že prospěch z jeho činnosti vznikl žalované, které byl byt převeden do vlastnictví, Ústavní soud uvádí, že obecné soudy věc posuzovaly podle stavu v době rozhodování a jejich argumentace v tomto směru byla založena na vzájemné kompenzaci prací prováděných jednotlivými partnery v rámci dlouhodobého soužití. Rovněž poukázaly na to, že stěžovatel, pokud prováděl nějaké opravy či údržbu domu, neplnil za žalovanou žádný závazek, neboť k provádění takovýchto prací nebyla žalovaná jako nájemkyně bytu povinna.
Ústavní soud tedy neshledal, že by v projednávané věci došlo k stěžovatelem namítanému porušení základních práv a svobod. Obecné soudy řízení vedly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu. Stěžovatel měl a využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Obecné soudy se jeho námitkami náležitě dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu zabývaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Skutečnost, že svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
K námitce týkající se délky řízení Ústavní soud uvádí, že samotné průtahy nemohou být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí. Za situace, kdy argumentace průtahy v řízení směřuje již proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů, má důvodnost takové argumentace za následek kasaci napadených rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu. Relevantní souvislosti však v projednávané věci Ústavní soud neshledal. (Ústavní soud dodává, že obsah spisu ani nenasvědčuje, že by ve věci k neopodstatněným průtahům docházelo.)
V části ústavní stížnosti, týkající se požadavku, aby Obvodnímu soudu pro Prahu 4 (pokud jde o dosud neskončenou část řízení) bylo uloženo dále nepokračovat v průtazích v řízení, se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou, neboť ze spisu je zřejmé, že stěžovatel nevyužil možnosti dané novelou zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů. Zákonem č. 192/2003 Sb. totiž byla do právního řádu začleněna nová úprava stížnosti na průtahy řízení, na níž navazuje institut návrhu na určení lhůty pro provedení procesního úkonu (§174a). Vzhledem k tomu, že uvedená novela zákona přinesla kvalitativní změnu odstraňující dřívější neúčinnost stížnosti, a do právního řádu tak byl vnesen nový efektivnější prostředek sloužící jednotlivci k nápravě situace vzniklé průtahy v řízení, považuje Ústavní soud za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti proti zbytečným průtahům v řízení vyčerpání tohoto návrhu dle §174a cit. zákona (srov. např. usnesení ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04, sp. zn. IV. ÚS 259/04, sp.zn. III. ÚS 588/04).
Vzhledem k tomu, že, jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný a jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
E. Kameníková
K : doručit: advokát 2x
Městskému soudu v Praze
vrátit spis: Obvodního soudu pro Prahu 4 -vložit rozhodnutí Ústavního soudu
přílohy: B,C ponechat ve spise,
ostatní přílohy vrátit
Po obdržení ZPL založ