ECLI:CZ:US:2005:2.US.415.04
sp. zn. II. ÚS 415/04
Usnesení
II.ÚS 415/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. PhDr. Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. L., zastoupené JUDr. J. B., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2003, sp. zn. 10 To 453/2003, a rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 1 T 19/2003, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo zakotvené v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas se závěry soudů obou stupňů. Namítá, že výrok o vině je založen na tom, že její výpověď byla označena za nevěrohodnou. Tímto však nelze její vinu konstruovat, jestliže o vině ve věci chybějí důkazy. Stěžovatelka uvádí, že je bezúhonnou osobou a trestného činu se nedopustila. Nevěrohodný byl dle jejího názoru postup pošty, která měla reagovat bezprostředně po zjištění, že jí chybí peníze, a případně věc řešit občanskoprávní cestou. Tvrdí, že v daném případě jsou právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, resp. skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (svědkyně H., provdaná N. si na ni vůbec nepamatuje a přitom ji usvědčuje), v čemž spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ze spisu vedeného u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 1 T 19/2003 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla rozsudkem soudu prvního stupně uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "trestní zákon"), kterého se dopustila tím, že dne 29. 9. 2001 na pobočce České pošty, s. p. v Ř. převzala u přepážky pro výdej balíků od zaměstnankyně pošty dvě zásilky od společnosti Quelle, s. r. o., obsahující šicí stroj a oděvní svršky, kdy za dodané zboží měla zaplatit bezhotovostním převodem ze svého úvěrového účtu u GE-Capital Multiservis, a. s., pomocí autorizace úvěrové karty OK, přičemž využila omylu pracovnice pošty, která autorizaci neprovedla a vydala balíky bez zaplacení. Stěžovatelka zboží převzala s vědomím, že za něj nezaplatila, čímž se obohatila o zboží v hodnotě 10.538,- Kč ke škodě poškozené České pošty, s. p. Za to byla podle §250 odst. 1 trestního zákona odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu jednoho roku. Dále byla zavázána povinností nahradit poškozené škodu ve výši 10.538,- Kč. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, které krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") jako nedůvodné zamítl.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V ústavní stížnosti, jež postrádá podrobnější ústavněprávní argumentaci, stěžovatelka polemizuje se závěry obecných soudů a v podstatě brojí proti hodnocení důkazů obecnými soudy. Opakuje argumenty, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy, a domáhá se, aby Ústavní soud, jako soud další instance, znovu věc otevřel a rozhodl v její prospěch. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Soud prvního stupně i odvolací soud, který se v odůvodnění zamítavého usnesení ztotožnil s jeho skutkovými zjištěními i právními závěry, se námitkami stěžovatelky náležitě zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Pokud jde o námitku stěžovatelky, že její vina nebyla prokázána a není možné ji konstruovat tím, že obecné soudy její výpověď označí za nevěrohodnou, je třeba uvést, že podle článku 90 Ústavy České republiky jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení "hodnotit". Pouze v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné považovat takové rozhodnutí za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (srov. např. nálezy Ústavního soudu ČR ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III ÚS 314/99).
V daném případě Ústavní soud tento extrémní nesoulad neshledal, neboť závěry obecných soudů nejsou v rozporu s vlastním obsahem provedených důkazů, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu důkazů na sebe navazujících a vzájemně se doplňujících. Ústavní soud má za to, že ve věci byly provedeny všechny potřebné důkazy k ověření věrohodnosti výpovědí stěžovatelky i ostatních svědků. O tom svědčí i fakt, že žádná ze stran provedení dalších důkazů nenavrhovala. K závěru o stěžovatelčině vině soud prvního stupně dospěl jak na základě výpovědi zaměstnankyně pošty, tak díky důkazům dalším, které tuto výpověď podporují. V odůvodnění svých rozhodnutí soudy obou stupňů řádně vysvětlily, z jakých důvodů obhajobě a tvrzení stěžovatelky neuvěřily a jaké důkazy její obhajobu vyvracejí.
Ústavní soud tudíž konstatuje, že v projednávané věci bylo respektováno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka měla zajištěn přístup k soudu, mohla podávat důkazní prostředky a ve věci bylo provedeno za dodržení procesních zásad dokazování v dostatečném rozsahu. Rozhodnutí obecných soudů, jež byla napadena ústavní stížností, nevybočují z mezí zákona. Jejich závěr o vině stěžovatelky je z ústavního hlediska akceptovatelný. Není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Za dané situace tak Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů. Pouhý nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů nemůže založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti proto Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutími Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ nebylo porušeno stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu
Ref.:
Doručit do vlastních rukou
- právní zástupce stěžovatelky - 2x
- Krajský soud v Praze
- Okresní soud Praha - východ
Vrátit přílohu - spis sp. zn. 1 T 19/2003 Okresnímu soudu Praha - východ
Ostatní přílohy ponechat ve spise
Po vrácení ZPL vyznačit v rejstříku a spis založit