ECLI:CZ:US:2005:2.US.416.04
sp. zn. II. ÚS 416/04
Usnesení
II.ÚS 416/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. PhDr. Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. O., zastoupené JUDr. Z. Š., proti usnesení a opatření státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 2VZt 70/2004, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka napadla shora uvedené rozhodnutí státního zástupce, jímž bylo zrušeno usnesení o zahájení trestního stíhání a zároveň byla šetřená věc opatřením odevzdána ke kázeňskému projednání. Důvodem podání ústavní stížnosti bylo přesvědčení stěžovatelky, že předmětným rozhodnutím byl porušen článek 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který zakotvuje svobodu a rovnost lidí v důstojnosti a právech, dále článek 2 odst. 2 Listiny, podrobující státní moc zákonu, a článek 10 Listiny zaručující právo na lidskou důstojnost, osobní čest a dobrou pověst, jakož i článek 7 Listiny zaručující nedotknutelnost osoby.
V textu ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že dne 10. 7. 2003 byla přistižena hlídkou Policie ČR, když ve večerních hodinách společně se svým druhem a dalšími
dvěma osobami vjela při návratu domů na kole do ulice, kam byl vjezd podle dopravního značení zakázán. Protože neměla občanský průkaz, nemohla při kontrole doložit svou totožnost. Hlídka Policie ČR ji proto předvedla na policejní služebnu, kde při odebírání batohu stěžovatelky došlo ke konfliktu se službu konajícím policistou, pprap. M. Jmenovaný policista se choval neurvale, stěžovatelku povalil na zem a tahal ji po podlaze. Nato byla stěžovatelka umístěna do policejní cely. Stěžovatelka se pak opakovaně dožadovala kontaktu s nadřízeným, na což reagoval pprap. M. dalším útokem, kdy ji kopal do dolních končetin a zad, a měla poraněnou i hlavu; podle svých slov byla stěžovatelka takto vykopána před policejní služebnu, kde zůstala ležet s prudkými bolestmi a nemohla se postavit. Požádala o sanitku, kterou ji pprap. M. přivolal. Sanitka pak stěžovatelku odvezla na ošetření do nemocnice, kde ležela hospitalizována tři dny. V pracovní neschopnosti byla stěžovatelka po dobu celkem 23 dnů. Zdravotní obtíže stěžovatelky, spočívající zejména v psychických stavech strachu, přetrvávají i po skončení pracovní neschopnosti.
Stěžovatelka dále k postupu Policie ČR uvedla, že již při jejím zadržení byl její druh i další dva známí, s nimiž na kolech jela, ochotni potvrdit její totožnost, což policisté odmítli. Její druh dokonce neúspěšně nabízel, že dojede domů pro stěžovatelčin občanský průkaz, a po jejím předvedení se s občanským průkazem dostavil na služebnu Policie ČR, kde policisté jeho iniciativu odmítli.
Tento skutkový děj, v podstatě shodně vylíčený v trestním oznámení podaném stěžovatelkou na pprap. M. krátce po incidentu, prověřovala nejprve Inspekce ministra vnitra, pracoviště Olomouc. Ta předala věc Okresnímu státnímu zastupitelství Brno - venkov s návrhem na zahájení trestního stíhání. Okresní státní zastupitelství Brno - východ postoupilo věc řediteli Okresního ředitelství Policie ČR v Prostějově ke kázeňskému projednání. Toto rozhodnutí následně zrušilo Krajské státní zastupitelství Brno a uložilo služebně podřízenému státnímu zastupitelství zahájit trestní stíhání pprap. M. Okresní státní zastupitelství Brno - východ tedy trestní stíhání J. M. zahájilo, ovšem k jeho stížnosti toto rozhodnutí Vrchní státní zastupitelství v Olomouci usnesením, napadeným touto ústavní stížností, opět zrušilo a odevzdalo věc řediteli Okresního ředitelství Policie ČR ke kázeňskému projednání.
Pro úplnost je vhodné doplnit, že ředitel - již po podání ústavní stížnosti - přestupkové řízení zastavil. Rozhodnutí o zastavení poté k návrhu policejního prezidenta zrušil ministr vnitra, ředitel OŘ PČR Prostějov následně, vázán právním názorem nadřízeného orgánu, řízení o kázeňském přestupku odložil.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Vrchní státní zastupitelství Olomouc. Odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a upozornil dále na skutečnost, že stěžovatelka trpí neurotickými úzkostnými stavy a histriónskou poruchou osobnosti, jak to vyplývá z lékařské zprávy založené ve spise. To hrálo v posuzovaném případě velkou roli a porucha byla nepochybně přítomna i před vlastním zákrokem pprap. M. Stěžovatelka také v průběhu řízení podala několik verzí svého jednání. Nakonec ani znalecký posudek z oboru zdravotnictví nepotvrdil výpověď poškozené stěžovatelky, zejména pokud jde o vznik krevní podlitiny na stehně a o její pomočení. Účastník je přesvědčen, že bylo rozhodnuto v souladu se zákonem.
Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, státní zástupce vzal za prokázané, že mezi stěžovatelkou a pprap. M. došlo k incidentu, při kterém policista použil hmaty, chvaty a kopy sebeobrany. Podle názoru státního zástupce použil policista těchto prostředků proti stěžovatelce důvodně, v souladu se zákonem č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, když tato se dopustila přestupku, odmítla prokázat svou totožnost a následně po předvedení nechtěla opustit policejní služebnu. Zasahujícího policistu stěžovatelka kousala a škrábala. Při hodnocení přiměřenosti užití donucovacích prostředků však dospěl státní zástupce k závěru, že policista nevyhodnotil situaci správně a užil vyšší intenzity, než bylo nezbytně nutné. Skutková podstata trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele však naplněna nebyla, a to pro absenci materiálního znaku. Proto státní zástupce věc odevzdal, aby bylo jednání policisty prověřeno z pohledu, zda nenaplňuje znaky přestupku či disciplinárního deliktu.
Nejprve se musel Ústavní soud zabývat formální stránkou návrhu. Zjistil, že stížnostní zákonná lhůta byla, jak výše uvedeno, sice dodržena, stížnost je přípustná a také co do náležitostí podání a povinného právního zastoupení vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavnímu soudu"), návrh je však z dále uvedených důvodů nutno považovat za zjevně neopodstatněný.
Jak vyplývá z textu ústavní stížnosti i z připojeného vyšetřovacího spisu SV 13/2004, stěžovatelka měla v předprocesní fázi, resp. přípravném řízení, postavení poškozené. Ve svých dřívějších rozhodnutích (viz zejména usnesení, sp. zn. II. ÚS 361/96, nebo usnesení, sp. zn. I. ÚS 84/99) Ústavní soud vyložil, že neexistuje ústavně zaručené subjektivní právo fyzické či právnické osoby na tom, aby jiná osoba byla trestně stíhána. Patří totiž k charakteristickým znakům moderního právního státu, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát také svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl či nebyl trestný čin spáchán.
Usnesení státního zástupce, kterým bylo zrušeno usnesení státního zástupce služebně podřízeného státního zastupitelství o zahájení trestního stíhání, a věc odevzdána ke kázeňskému projednání, patří do kategorie těch rozhodnutí, proti nimž nemůže úspěšně brojit ústavní stížností ten, kdo byl či se cítí být jednáním obviněného poškozen. Právo poškozeného na zhojení újmy, která mu vznikla případným trestním jednáním jiné osoby, zajišťují občanskoprávní instituty náhrady škody a ochrany osobnosti a poškozené nic nebrání, aby své nároky uplatnila touto cestou.
Ústavní soud si je vědom obtížnosti a nebezpečnosti policejní služby, nicméně připojuje jako obiter dictum, že je potřeba přísně reagovat na situace, kdy policista nezvládne v důsledku emocí své chování. Ustanovení zákona o Policii ČR, umožňující příslušníku policie působit na tělesnou integritu třetích osob, je nutno vykládat restriktivně a za použití korektivu v podobě ustanovení §6 zákona o Polici ČR. Zde má soud na mysli zejména povinnost policisty nepřekročit míru nutnou (to budiž zdůrazněno) k dosažení účelu služebního zákroku nebo služebního úkonu.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu