ECLI:CZ:US:2005:2.US.418.04
sp. zn. II. ÚS 418/04
Usnesení
II.ÚS 418/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti kpt. P. J., zastoupeného JUDr. D. H., proti rozhodnutí Ředitele Hasičského záchranného sboru hl.m. Prahy ze dne 10. 5. 2004, č.j. HSAA-57-1/P-2004 a rozhodnutí ředitele Kanceláře Hasičského záchranného sboru ze dne 15. 3. 2004, č.j. HSAA-2-4/P-2004, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 26 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Ředitele Hasičského záchranného sboru hl.m. Prahy, č.j. HSAA-57-1/P-2004, ze dne 10. 5. 2004, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí ředitele Kanceláře Hasičského záchranného sboru ze dne 15. 3. 2004, č.j. HSAA-2-4/P-2004, jímž mu bylo ukončeno pověření výkonem funkce vedoucího oddělení analytického ke dni 16. 3. 2004 a zároveň byl ustanoven do funkce 3.4.1. inspektor 9.3. a zařazen do deváté platové třídy a 11. platového stupně s celkovým platem 22.610 Kč. Stěžovatel je přesvědčen, že byl zařazen do funkce neodpovídající jeho kvalifikačním předpokladům a odborným zkušenostem a byl mu stanoven nižší plat než jaký odpovídá správnému zařazení.
Stěžovatel uvádí, že s ohledem na znění ust. §137 zák. č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, které vylučuje v uvedené věci soudní přezkum, je třeba považovat odvolání stěžovatele za poslední možný prostředek nápravy.
Ústavní soud se při posuzování ústavní stížnosti nejdříve zaměřil na zjištění, zda se jedná o návrh, který splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky pro jeho věcné projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), a to i včetně podmínek daných ust. §75 odst. 1 zákona Ústavním soudu, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je totiž i její subsidiarita, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (mimo výjimky uvedené §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu ).
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že ustanovení §137 zák. č. 186/1992 Sb. vylučuje v uvedené věci soudní přezkum a úkolem Ústavního soudu by mělo být posouzení opodstatněnosti zařazení stěžovatele do příslušné funkce a jí odpovídající platové zařazení. Ustanovení §137 zák. č. 186/1992 Sb. vyjmenovává rozhodnutí služebního funkcionáře, jejichž přezkoumání je možné se domáhat soudní cestou, tj.propuštění ze služebního poměru podle §106 odst. 1 písm. c) nebo d), rozhodnutí o náhradě škody nebo bezdůvodném obohacení, které přesahují částku 5.000 Kč, nebo o uložení kázeňského trestu (mezi něž nelze podřadit ústavní stížností napadená rozhodnutí), nestanoví však, že pouze v citovaném ustanovení uvedená, a nikoli jiná rozhodnutí, jsou soudem přezkoumatelná. Ze znění tohoto ustanovení proto nelze dovodit, že by vylučovalo přezkum ostatních, zde nevyjmenovaných rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp.zn. 6 A 69/99 - SJS 929/2002, rozhodnutí Městského soudu v Praze sp.zn. 28 Ca 63/93 - SJS 33/94, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp.zn. 7 A 117/2001- SJS 274/2004, rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 4/96, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv.5 nález č.70).
Dle názoru Ústavního soudu z generální klauzule (s negativní enumerací) obsažené v ustanovení čl. 36 odst 2. Listiny základních práv a svobod vyplývá právo stěžovatele, na projednání a přezkoumání rozhodnutí soudní cestou, pokud tvrdí, že byl ve svých právech ve věcech služebního poměru zkrácen rozhodnutím služebního funkcionáře, Ústavní soud dodává, že mezi výjimky z tzv. generální klauzule napadené rozhodnutí nepatří (srov. výše uvedenou judikaturu správních soudů, z níž vyplývá, že soudy o obdobných žalobách rozhodují). Stěžovatel, který se s žalobou neobrátil na obecný soud, tak nevyčerpal veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv přiznává.
S ohledem na uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2005
JUDr. Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj