ECLI:CZ:US:2005:2.US.42.05
sp. zn. II. ÚS 42/05
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Centra pro podporu občanů-organizační jednotky občanského sdružení Arnika, IČO 70947261, se sídlem v Praze 3, Chlumova 17, zastoupeného JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem, se sídlem v Praze, Za Zelenou liškou 967/B, směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. října 2004, č. j. 6 A 93/2001-56, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Českého báňského úřadu se sídlem v Praze, Kozí 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu. Tímto usnesením byla odmítnuta žaloba žalobce (stěžovatele) proti žalovanému (vedlejšímu účastníkovi), jíž se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 12. července 2001, č. j. 1913/01/125, ve věci poskytnutí informace podle zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, a zrušení tohoto rozhodnutí pro nezákonnost (a později tvrzenou nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů). Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou právního nástupnictví, neboť původní žalobce (Centrum pro podporu občanů - Děti Země, organizační jednotka občanského sdružení Děti Země) zanikl a jeho právním nástupcem se měla stát organizační jednotka jiného občanského sdružení (Centrum pro podporu občanů-organizační jednotka občanského sdružení Arnika; nynější stěžovatel). V této souvislosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v řízení není možno dále pokračovat. Opřel se o znění §107 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), podle něhož jsou právním nástupcem právnické osoby, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení, ti, kteří vstoupili po jejím zániku do jejích práv a povinností, popřípadě ti, kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde. Právní nástupnictví je ovšem možné pouze tehdy, umožňuje-li to povaha věci. V dané věci šlo o právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů dle čl. 35 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nejvyšší správní soud zdůraznil, že právo na informace o životním prostředí jako veřejné subjektivní právo v důsledku své povahy a vázanosti na osobu žalobce nepřešlo na právního nástupce, a proto ztráta způsobilosti být účastníkem řízení na straně žalobce (jeho zánik), vede k nedostatku podmínky řízení na straně žalobce, která je neodstranitelná a neumožňuje v řízení pokračovat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení čl. 35 odst. 2 (právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů), čl. 36 odst. 1 (právo na spravedlivý proces), čl. 36 odst. 2 (právo na soudní ochranu v případě správního rozhodnutí), a čl. 38 odst. 2 Listiny (právo na projednání věci bez zbytečných průtahů). Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu o tom, že na něj nepřešlo právo, o něž v řízení jde. Vyjádřil přesvědčení, že podmínka pro procesní nástupnictví, stanovená v §107 odst. 3 o. s. ř., byla splněna. Dle názoru stěžovatele pro procesní nástupnictví postačuje, že existuje nástupce zaniklého účastníka, který v důsledku univerzální sukcese převzal všechna práva a povinnosti zaniklého účastníka. Pouze v případě, kdy by se po zániku žalobce domáhala procesního nástupnictví jiná osoba, bylo by dle §107 odst. 3 in fine o. s. ř. třeba zkoumat, zda právo o něž v řízení jde, skutečně na tuto třetí osobu přešlo. Stěžovatel je stejně jako žalobce nositelem práva na informace o životním prostředí dle čl. 35 odst. 2 Listiny a je tak v dané věci aktivně legitimován. Stěžovatel tedy nemusel vstupovat do tohoto práva, neboť mu svědčí stejně jako žalobci. Skutečnost, že žalobce požádal konkrétní subjekt o konkrétní informace nezakládá nějaké speciální právo na poskytnutí určitých informací určitému žadateli určitým subjektem, avšak je realizací tohoto práva. Toto právo je založeno pro každého přímo ústavním předpisem a návazně zákonem. Stěžovatel shrnul, že odmítnutím žaloby jeho právního předchůdce došlo k odepření spravedlnosti v dané věci, neboť správní soudy neposkytly soudní ochranu porušenému právu na informace o životním prostředí ze strany povinného subjektu, čímž došlo k zásahu do práva na přezkum zákonnosti rozhodnutí správního orgánu soudem. Neposkytnutím informací a následným odmítnutím žaloby došlo zároveň k porušení čl. 35 odst. 2 Listiny. Závěrem poukázal stěžovatel na celkovou délku řízení u Nejvyššího správního soudu, resp. předtím i u Vrchního soudu v Praze (více než 3 roky), což s ohledem na to, že v dané věci nebylo rozhodnuto meritorně, znamená průtahy v řízení a porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.
Nejvyšší správní soud jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti setrval na názoru obsaženém v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zopakoval, že na danou věc aplikoval v souladu s §64 soudního řádu správního ustanovení §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. Právním nástupce zaniklé právnické osoby je ten, kdo vstoupil do jejích práv a povinností, popřípadě ten, kdo po jejím zániku převzal práva a povinnosti, o něž v řízení jde. Neopomenutelnou podmínkou je přitom posouzení povahy věci, která musí být taková, aby umožňovala v řízení pokračovat. Povahou věci se pak rozumí hmotněprávní povaha předmětu řízení. Z tohoto hlediska posoudil Nejvyšší správní soud právo na informace o životním prostředí jako veřejné právo, které v rovině jednoduchého práva náleží každému (tedy i právnické osobě) a které předpokládá vnitřní, téměř osobní vztah ke konkrétním okolnostem životního prostředí. Na tomto základě dovodil, že u obdobných práv (rozhodování ad personam a nikoliv ad rem) je přechod práva v podstatě vyloučen. Z tohoto plyne závěr, že veřejná práva, která mají v převážné míře osobnostní charakter na právního nástupce nepřecházejí, ledaže by tak stanovil zákon. Nejvyšší správní soud samozřejmě nezpochybnil právo stěžovatele, aby je uplatnil znovu svým jménem. Účastník řízení se dále vyjádřil ke svému postupu ve vztahu k žalobci a jeho tvrzenému právnímu nástupci. V této souvislosti uvedl, že výzvy k doložení listin osvědčujících zánik žalobce a právní nástupnictví doručoval přímo právnické osobě, neboť ani původní žalobce, ani tvrzený právní nástupce neudělili procesní plnou moc zástupci pro řízení. Závěrem svého vyjádření Nejvyšší správní soud objasnil, z čeho vycházel při posuzování právního nástupnictví. Tvrzený právní nástupce nedoložil soudu, že je skutečně právním nástupcem žalobce. Za rozhodující ovšem Nejvyšší správní soud považoval to, že žalobce zanikl bez likvidace a povaha věci neumožňuje v řízení pokračovat. Tvrzený právní nástupce disponuje originárním právem na informace o životním prostředí a nic mu nebrání mu je uplatnit. Rozhodnutím Nejvyššího správního soudu nemohlo dojít k zásahu do práv, zaručených v čl. 35 odst. 2 Listiny, ani do práva zaručeného v čl. 36 odst. 2 Listiny. K délce řízení účastník řízení uvedl, že se jednalo o věc, kterou převzal od Vrchního soudu v Praze a dokončil ji jako součást souboru cca 1400 věcí, které po svém vzniku takto převzal.
Vedlejší účastník řízení se ve vyjádření k ústavní stížnosti ztotožnil se závěry Nejvyššího správního soudu uvedenými v napadeném rozhodnutí. Pro doplnění uvedl, že své rozhodnutí o neposkytnutí informací žalobci opřel o skutečnost, že se nedomáhal informací o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů.
Pro posouzení věci si Ústavní soud vyžádal od Nejvyššího správního soudu pro danou věc relevantní spisy. Přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů v intencích stěžovatelem namítaných porušení základních práv a svobod a dospěl k následujícím závěrům.
Hlavní námitka stěžovatele spočívala v tom, že Nejvyšší správní soud neuznal jeho právní nástupnictví v řízení, v němž se jednalo o právo na informace o životním prostředí, s poukazem na "povahu věci" ve smyslu §107 odst. 3 o. s. ř. V tomto postupu spatřoval stěžovatel porušení čl. 35 odst. 2 a čl. 36 odst. 2 Listiny.
Pro danou věc je rozhodující, zda byl stěžovatel procesním nástupcem původního žalobce. Této problematiky se rovněž týkají námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti. Pro posouzení věci Ústavním soudem je podstatný charakter práva na informace o životním prostředí. Ústavní soud v tomto případě přisvědčuje názoru Nejvyššího správního soudu o charakteru práva na informace o životním prostředí a jeho závěry shledává jako ústavně konformní. Právo na informace o životním prostředí je nepochybně právem veřejné povahy, které podle čl. 35 odst. 2 Listiny náleží každému, ovšem s výhradou vyjádřenou v usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 282/97, v němž Ústavní soud zaujal ve vztahu k právnickým osobám a jejich právu na informace o životním prostředí v ústavněprávní rovině negativní postoj. Nicméně na úrovni jednoduchého práva není právo právnické osoby požadovat informace o životním prostředí nikterak omezeno, či dokonce vyloučeno. Tomuto právu pak samozřejmě odpovídá povinnost státních orgánů požadované informace poskytovat. Jak již bylo v minulosti judikováno Ústavním soudem (viz nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 70/97), je životní prostředí veřejným statkem. Pro veřejné statky je typické, že prospěch z nich je nedělitelný a lidé nemohou být vyloučeni z jeho požívání. Příklady veřejných statků jsou národní bezpečnost, veřejný pořádek, či právě příznivé životní prostředí. S právem na příznivé životní prostředí pak bezprostředně souvisí právo na informace o životním prostředí, které zároveň představuje jakousi záruku pro ochranu životního prostředí. Toto právo je ovšem individualizováno. Může se jej domáhat pouze konkrétní subjekt, přičemž ve vztahu mezi tímto subjektem a právem na informace o životním prostředí se vytváří úzký vztah, který vykazuje rysy osobní povahy. Z výše uvedeného lze dospět k závěru, že právo na informace o životním prostředí je subjektivním individuálním právem veřejnoprávní povahy. Protože toto právo má každý, tedy měl je původní žalobce a má je i nynější stěžovatel, nic mu nebrání, aby je uplatnil svým jménem.
Nejvyšší správní soud vedle výše uvedené povahy práva na informace neuznal právní nástupnictví stěžovatele i proto, protože stěžovatel vůbec nedoložil soudu, že je skutečně právním nástupce původního žalobce. Uvedl, že původní žalobce zanikl bez likvidace a stěžovatel není osobou, která by vstoupila do práv a povinností předchůdce, resp. která by práva a povinnosti předchůdce převzala a navíc ani povaha věci neumožňuje jeho přechod na právního nástupce. Ústavnímu soudu v této souvislosti nepřísluší hodnotit stěžovatelem citované usnesení Nejvyššího správního soudu ve věci, vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 7 A 109/2001, v němž bylo uznáno právní nástupnictví z původního žalobce Děti země Ostrava na nástupce ARNIKA - Ostrava. Lze pouze konstatovat, že závěry obsažené v touto ústavní stížností napadaném usnesení považuje za správné a ústavně konformní.
Není tedy porušením ústavně zaručených práv, pokud Nejvyšší správní soud neuznal právní nástupnictví stěžovatele v dané věci, navíc za situace, kdy s ohledem na deficity v právní úpravě vzniku, rušení i zániku občanských sdružení a jejich organizačních jednotek jako právnických osob i samotný postoj stěžovatele v řízení před Nejvyšším správním soudem bylo velmi složité vyřešit otázku právního nástupnictví. Ze shora uvedených důvodů nelze v postupu Nejvyššího správního soudu spatřovat ani porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny.
K námitce stěžovatele týkající se průtahů v řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny), je třeba zdůraznit, že věc již byla pravomocně skončena, takže ústavní stížnost je v tomto směru bezpředmětná. Navíc lze poukázat na to, že český právní řád předvídá procesní instituty (postup podle §164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., zákona o soudech a soudcích), které slouží k odstranění průtahů v řízení. Teprve po jejich vyčerpání, nedojde-li k nápravě, se stěžovatel může s ohledem na zásadu subsidiarity obracet na Ústavní soud. Protože stěžovatel této možnosti nevyužil, nemohl by se Ústavní soud touto námitkou, i pokud by ještě řízení probíhalo, zabývat věcně.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 27. září 2005
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu