ECLI:CZ:US:2005:2.US.420.05
sp. zn. II. ÚS 420/05
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené Mgr. Jiřím Sitou, advokátem, se sídlem v Praze 10, Strašnická 52, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2005, č. j. 30 Co 57/2005-113, a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 3. prosince 2004, č. j. 18 C 188/2004-74, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 3. prosince 2004, č. j. 18 C 188/2004-74, byla výrokem I. zamítnuta žaloba žalobce (otce žalované), v níž požadoval snížení výživného na svou zletilou dceru (stěžovatelku) na částku 1500 Kč v období od 1. září 2004 do 30. listopadu 2004. Ve výroku II. stanovil, že žalobce je povinen s účinností od 1. prosince 2004 přispívat na výživu žalované částkou 1.500 Kč splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám žalované. Výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně v řízení zkoumal schopnosti, možnosti a majetkové poměry žalobce a odůvodněné potřeby žalované. Při posuzování věci vyšel soud prvního stupně z §85 odst. 2, věta druhá zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen "zákon o rodině"), podle něhož se dítě podílí na životní úrovni rodičů, a to jak na dobré, tak i na špatné. Dospěl k závěru, že žalobce bez svého zavinění ztratil zaměstnání (pracoval jako lékař-ortoped v Rakousku) a v současné době nemá v místě svého bydliště (v Praze) žádnou možnost získat zaměstnání přes nabídku úřadu práce. Majetkové poměry žalobce nepovažoval soud prvního stupně za takové, aby odůvodňovaly závěr soudu o tom, že by měl část svého majetku prodat a reagovat tak na ztrátu příjmu a nemožnost platit výživné v dosavadní výši.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. března 2005, č. j. 30 Co 57/2005-113, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. potvrdil. Odvolací soud zjistil, že žalobce pobíral v Rakousku v době jeho rozhodování podporu ve výši 38,49 € denně, která je vázána na pobyt v Rakousku. Dle názoru odvolacího soudu tedy došlo na straně žalobce k podstatné změně poměrů ve smyslu §99 zákona o rodině. Částku 1.500 Kč měsíčně považoval za odpovídající současným výdělkovým a majetkovým poměrům žalobce a odůvodněným potřebám žalované. Závěrem konstatoval, že by bylo v rozporu s právní úpravou, aby veškeré požadavky na finanční zajištění žalované byly směřovány výhradně vůči otci, když matka svou péčí nenahrazuje příspěvek na výživu, neboť žalovaná bydlí mimo současnou rodinu matky.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy ČR. Nejprve podrobně zrekapitulovala průběh dosavadního řízení před obecnými soudy a závěry obsažené v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny spatřovala především v tom, že soudy obou stupňů náležitě nezohlednily majetkové poměry žalobce, resp. soud prvního stupně nevyhodnotil správně majetkovou a životní situaci žalobce, a odvolací soud se majetkovými poměry žalobce nezabýval vůbec. Skutková zjištění obecných soudů byla dle názoru stěžovatelky pro právní závěry obsažené v rozhodnutích naprosto nedostačující. Soud měl ve svých závěrech vycházet z prokázané a nepochybně podstatné změny okolností ve smyslu §99 zákona o rodině. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí hovoří pouze o změně finanční, ale zákon o rodině hovoří o podstatné změně poměrů. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že odvolací soud porušil právo na spravedlivý proces, když rozhodl v přímé rozporu se zákonnou úpravou a své právní závěry neopřel o náležitá skutková zjištění. Porušení čl. 32 odst. 4 Listiny, podle něhož má dítě nárok na péči svých rodičů, spatřuje stěžovatelka v tom, že podle rozhodnutí soudů obou stupňů se má podílet pouze na negativech životní úrovně svého otce. Výživné přitom nahrazovalo stěžovatelce veškerou péči otce. Stěžovatelka na podporu svých tvrzení poukázala na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 244/03, v němž Ústavní soud shledal pochybení obecného soudu, které spočívalo v tom, že určil výživné pouze na základě příjmů, aniž by celkově zhodnotil majetkové poměry a životní úroveň rodiče, při přihlédnutí i k celkové sumě movitého a nemovitého majetku a způsobu života povinného rodiče. Vyjádřila přesvědčení, že v jejím případě se jedná o stejnou situaci. Dále poukázala na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 603/2000, podle něhož je na obecném soudu, aby prováděl v zájmu práva na spravedlivý proces dokazování ke zjištění skutkového stavu i jiné než navrhované důkazy tím spíše, jde-li o částku na výživné ve značné výši. Oba soudy se omezily pouze na konstatování, že žalobci pravděpodobně poklesne k 1. prosinci 2004 měsíční příjem, aniž by své závěry doložily. V tomto stěžovatelka spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Krajský soud v Praze jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Vyjádřil přesvědčení, že nedošlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Soudy obou stupňů se jasně a zřetelně vypořádaly s argumentací stěžovatelky a zhodnotily ji v rámci dokazování v intencích daných §132 občanského soudního řádu (dále jen " o. s. ř."). Rovněž tak nebylo dle názoru odvolacího soudu porušeno právo stěžovatelky zakotvené v čl. 32 odst. 4 Listiny.
Okresní soud v Mladé Boleslavi ve vyjádření účastníka řízení rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Pokud stěžovatelka namítala, že účastníci neučinili nesporným příjem žalobce ve výši 1.000 € měsíčně, pak z protokolu o jednání ze dne 3. prosince 2004 vyplývá opak.
Žalobce MUDr. J. se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdal.
Na úvod je třeba poukázat na konstantní judikaturu Ústavní soudu, dle které tento soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Uvedené principy našly odraz rovněž ve skutečnosti, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98) až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).
Ústavní soud rovněž předesílá, že stěžovatelka svou ústavní stížností toliko polemizuje se skutkovými a právními závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Podstatou poměrně obsáhle formulované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů o snížení výživného, které má platit otec stěžovatelky. Námitky směřovaly především proti tomu, jakým způsobem obecné soudy provedly důkazy, jaká z nich učinily skutková zjištění a jaké z nich vyvodily právní závěry. Pokud jde o hodnocení důkazů učiněné soudem prvního i druhého stupně, je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud ze spisu, který si vyžádal od soudu prvního stupně, dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominul, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotil (např. námitka stěžovatelky ohledně výše příjmů žalobce v nezaměstnanosti). Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily. V této souvislosti je třeba podotknout, že soudy podrobně zkoumaly celkové majetkové poměry jak žalobce, tak i žalované. Není proto případný odkaz stěžovatelky na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 244/03, jichž si je Ústavní soud i v tomto řízení dobře vědom. V nyní posuzovaném případě obecné soudy vycházely z toho, že žalobce je vlastníkem bytu v Praze o velikosti 2+kk, rekreačního objektu v obci Horky a osobního automobilu. Z těchto zjištění vyplynulo, že majetek žalobce není příliš rozsáhlý, takže by bylo v rozporu s dobrými mravy požadovat po žalobci prodej části svého majetku, zejména s ohledem na to, že žalovaná sama je výlučným vlastníkem dvougeneračního rodinného domu. Ztráta zaměstnání žalobce představovala pak natolik významnou změnou poměrů, která odůvodňuje snížení výživného. Závěry obecných soudů o tom, jaké budou, resp. jaké jsou příjmy žalobce po ztrátě zaměstnání byly přitom dostatečně podloženy provedenými důkazy. Rozhodnutí obecných soudů považuje Ústavní soud za souladné se relevantními ustanoveními zákona o rodině (zejména §85, §96 a §99 zákona o rodině), a proti jejich závěrům nemá z ústavněprávního hlediska žádné výhrady.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 9. listopadu 2005
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu